Hlídači
Markéta HrbkováZveřejňujeme řeč Markéty Hrbkové, proslovenou na anarchistické demonstraci proti policejním represím. Jsou to jen anarchisté, kdo by měl dnes pociťovat znepokojení nad proměňujícím se charakterem českých represivních složek?
Demokracie je křehká nádoba. A jednou z nejdůležitějších tematických oblastí, které je třeba vždy hlídat, je míra nekontrolované moci, které se v tom daném systému těší ozbrojené represivní složky.
Je třeba je hlídat jednak proto, že díky svému úkolu třímají v rukou větší dávku síly než zbytek společnosti, ale také proto, že poukazují na způsoby, jakými společnost nakládá s vlastním strachem a agresivitou.
Nejsem v tomto směru anarchista a nechci zpochybňovat úlohu, kterou zastávají represivní složky ve společnosti jako takové. I strach je někdy přínosný, ale je to lék, který je třeba vážit na lékárnických vahách. V tomto ohledu mám moc ráda postavu z klasické dětské literatury, strašidýlko Barbuchu, který prudce narůstal, když se v jeho přítomnosti někdo bál, a stejně rychle se i zmenšoval, když nikdo nevěřil v jeho nebezpečnost. Takový je skutečně strach. Narůstá sám ze sebe, jeho nejdůležitější potravou je víra, prostředkem velké oči a má sílu změnit jedince i společnost zevnitř během rekordně krátkého času. Čím víc jej používáme, tím narůstá a šíří se do okolí.
Žijeme v období, kdy ve spojení s rostoucími obavami o živobytí, zvedající se vlnou migrace a nepříjemným pocitem, že se nám náš vlastní systém rozpadá pod nohama, stoupá ve společnosti strach a agresivita. V těchto obdobích je třeba zvlášť ostražitě hlídat, aby se ve společnosti nezakořenily, nestaly se normou a nezabydlely se právě ve složkách, které drží v rukou jejich otěže.
Poslední měsíce se zdá, že policie sahá k prostředkům, které se strachem zacházejí velmi iracionálně — v médiích vyskakují představy o nebezpečných „ sítích“ ve společnosti, jakýchsi „tajuplných hrozbách“, o nichž při bližším ohledání zjistíme, že stojí na důkazech velmi pofidérních, které před soudem mohou uspět jen stěží, zato jejich poselství společnosti je jednolité — šíří se strach a nedůvěra.
Takové jednání je víc než dvojsečné. Šíření strachu s sebou nese i šíření agresivity, nevědomosti, mizí uvážlivost a na scénu přicházejí rychlá a radikální řešení. Jsme toho svědky v otázce imigrantů, narůstajícího násilí i rozporů ohledně vedení společnosti.
Jestli represivní složky podlehnou i jen pohodlí ve svém zacházení se strachem ať už v podobě zvyšování agresivity a násilí anebo „jen“ v podobě toho, že se případy „trochu pošoupnou směrem k úspěšnosti“ za cenu důslednosti důkazního řízení a pro PR se „maličko zveličí“, společenské pocity se velmi rychle obrátí ve svůj vlastní protiklad — pocit bezpečí se změní v strach. A je omylem si myslet, že se to týká jen vrstvy, na níž je policejní represe zaměřena.
Prožila jsem mládí v takzvaném disentu, takže mám celkem v živé paměti život, v němž nevíte, jaká vaše intimita bude použita pro ochranu republiky a kdy vás obviní z něčeho, o čem se vám do té doby ani nesnilo. Měla jsem s STB jednu podivnou zkušenost. Po takzvaném „normálním“ výslechu s „normálním“ průběhem najednou přišli do místnosti dva noví, tvrdili, že jsou „kriminálka“ a že mají svědky a důkazy, že „kšeftuji s digitálními hodinkami“ (které tu tehdy byly nedostupné a mělo tedy jít o ilegální dovoz). Nedbaje mých protestů vedli výslech na toto téma. Pak mě propustili. Šla jsem domů s podivným pocitem, že nejen, že mě teda zavřou, ale ještě ke všemu za něco tak absurdního. Několik dní mně v hlavě naskakovala otázka, kdo by mi věřil a kdo by přinejmenším pochyboval…
Díky zkušenosti disentu a pravděpodobně i díky dědictví židovského původu, jsem možná i přecitlivělá na to, jak se s agresivitou zachází a jaké signály přicházejí jednak z médií a jednak z represivních složek. Ale je to právě tam, kde se rozhoduje, jestli tyto složky budou „chránit“ nebo „terorizovat“ a tím také, jaké podoby zacházení se strachem ve společnosti převáží.
Proto jsem dnes tady, abych vyjádřila podporu těm, kteří podobné praktiky odnášejí, a abych se důrazně připojila k žádosti, aby se podobné praktiky v naší společnosti nezakořenily.
Dneska je ten zrelativizovanej svět vzhůru nohama, proto logicky strach vyvolává nebezpečí.
Máme ho proto strávit tím, že se budeme třást strachem?
Dneska je svět mnohem dál a my nejsme děti, abysme věřili hloupostem, dnes platí: "Vopovaž se mít strach a důvěřuj Levicovýmu Intelektuálovi, pro kterýho seš jinak třídní nepřítel."
"Věřící člověk se přece nebojí budoucnosti. "
Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak absurdně.
Nebát se neznamená zavrhnout rozum a zkušenosti a vložit svůj život do rukou lidí s mesiášským komplexem. Neznamená to vyzývat k prohlašování vůlí neovladatelných pocitů za zlo a obviňovat lidi za to, jaké mají pocity.
Chcete snad tvrdit, pane Ševčíku, že před třiceti léty se ostnatý drát používal proti hodným lidem, zatímco dnes se bude používat na ochranu hodných lidí proti těm zlým?
Na tomhle principu funguji veznice p. Hajkova. Jsou v nich zavreni vrazi, zlodeji, pedofilove. A tem vsem je tam zle, protoze nemohou vrazdit, krast a prznit deti a jsou ohrozeni tim,ze jim dalsi a dalsi prilezitosti k teto bohulibe cinnosti utikaji mezi prsty.
Jen si ty své dráty natáhněte. Dlouho vám nevydrží.
Ale nevím, co to jsou za způsoby, klást si tohle jako podmínku, aby mohl člověk mluvit do veřejných záležitostí? (a jinak že má mlčet)
To je totéž, jako by napsal, že do politiky nemá co mluvit ten, kdo nevlastní firmu a nemůže tudíž zaměstnávat lidi.
Nemusíte mi závidět, že jsem studovala, stejně jsem školu nedokončila za což nedávám vinu nikomu jinému než sobě.
Žádné kliky jsem ovšem neleštila, jak mi mylně přisuzuje. K čemu by mi to bylo? Ale to vám jistě nevymluvím, že?
To, že tuto argumentaci použil i náš prezident potvrdilo můj názor, že je kvůli popularitě schopen prodat svojí babičku a poslední zbytky reputace intelektuála.
Lidem v ohrožení, kteří nejsou jeho občany, tedy uprchlíkům, poskytuje stát ochranu podle příslušných mezinárodních dohod. K ostatním migrantům, kteří nemají statut uprchlíka, stát žádné povinnosti nemá a může jim tedy zabránit v pobytu na svém území. Postoj státu k této ostatní migraci (například za prací) by se měl utvářet v celospolečenské diskusi pomocí běžných demokratických procedur, neměl by tedy být vytvářen ideologicky a nátlakově.
To opravdu vidíte situaci takto zjednodušeně? Přece existuje řada vysoce racionálních argumentů, které ukazují souvislosti v jiném světle. Promiňte, ale toto přece není pohled filosofa, to je obyčejné klišé přejaté z médií.
Přesně tyto zkratky vedou k polarizaci společnosti.
Ale jinak jste mne opravdu dojal. netusil jsem, ze rusti trolove podlehaji ceske propagande-:).
S Vašimi vysoce racionálními argumenty se rád seznámím, zatím žádný nezazněl. Jistě nebude těžké vymyslet nějaký racionální argument pro zavedení fašistické diktatury v čele s někým ze tří výše jmenovaných.
Pokud jste měl pocit, že vás tím nějak osočuji, pak se hluboce omlouvám.
Co je primitivního na argumentu, aby si k nám nezákonně vniklé migranty, kteří nemají dle našich zákonů právo na pobyt u nás a na péči, brali ti, kterým se postup státu nelíbí, k sobě domů? To vůbec nechápu.
S tou diktaturou jste se navíc pořádně utnul. Jestliže někdo vyžaduje dodržování demokratickou cestou nastolených zákonů, tak je diktátor? Co by jste potom byl vy? Minimálně člověk, který má naprostou neúctu k demokracii!
Teď třeba byla ta fotografie utopeného děcka. Za normálních okolnosí by to jistě nevadilo. Teď za tím vidím jen hyenismus médií – pokud ne hlubší zájem až p r o p a g o v a t imigraci do EU (přitom je zve pouze Německo). Proč? Protože se to děje náhle, příliš selektivně.
USA mají 320 milionů obyvatel. A ve věznicích mají 2 miliony vězňů. Což je až řádově vyšší číslo (na osobu) než v Číně, vyšší než v Rusku. Tady jsou starší údaje, které jsem před 10 lety opsal:
http://casodej.cz/np.htm
Jinými slovy jen v USA tvoří vězni 6,4 promile z celé populace. Přitom kriminalita afroameričanů, kteří tvoří kolem 12 % populace, je mnohem vyšší:
Viz: »podíl uvězněných mužů afroamerického původu činí 40 % všech vězňů. To je 6,5× více než u bělochů.
12 % z 320 milionů je cca 40 milionů černochů v USA.
40 % ze všech vězňů je 0,8 milionů. Což znamená, že až 2 % všech afroameričanů v USA jsou nyní ve vězení.
ZDE: https://cs.wikipedia.org/wiki/Afroameri%C4%8Dan%C3%A9
Toto jsou čísla. To jsou data. Interpretace těchto dat, korektní a bez emocí, je zřejmě nad naše síly. Víme, že Syřani nejsou černoši, taky nejde obecně tvrdit, že kriminalita každého černocha z Afriky bude stejně vysoká, jako těch v USA a že je prostě vyšší. To je pochopitelně nepřípustné zjednodušení. Nicméně data ukazují, že ta m o ž n o s t vysoké kriminality u imigrantů z Afriky tu prostě je. –Toto musíme vzít v potaz.
Nicméně nejde pouze o tuto souvislost.
Německá kancléřka Merkelová, která vyhlásila, že Německo přijme všechny imigranty ze Sýrie (aby je potom chtělo proti jejich vůli rozstrakat všude po Evropě včetně těch zemí, kam oni vůbec nechtějí, tedy včetně východních EU zemí, v nichž sociální úroveň je tak mizerná, že sem prostě nechtějí – proč se o tomto f a k t u víc nemluví?) vlastně vystavila p o z v á n k u všem lidem z celého světa, že mohou přicestovat do EU, do Německa. Mluvil o tom slovenský ministr vnitra na dnešní tiskovce.
Pane Šimso, pokud, lidově řečeno, hoří nějakému kriminálníkovi kdekoliv v Asii nebo Africe, lidově řečeno "koudel u zadku", protože se dopustil trestného činu, nemyslíte, že je pro něj lepší, když se pokusí do této vlny imigrantů prostě přimíchat? A není přesně toto mj. důvod imigrace třeba z Pakistánu, kde přece nyní není žádná nová válka?
A nyní ta racionální otázka, pokud jen do Německa má přijít letos na 800 tisíc imigrantů, celkově můžeme do celé EU odhadovat snad až 1 milion imigrantů, kolik bude v tomto počtu potenciálních vrahů, násilníků a prostě jiné mezinárodní verbeže drobnými zloději jen počínaje?
Takže pokud by to bylo jen 1 %, je to z milionu lidí 10 tisíc lidí, kteří mohou mít problém se zákonem, pokud by to bylo 5 %, je to 50 tisíc.
My ve skutečnosti nemůžeme vyloučit ani vyšší čísla kolem 10 %, což je už 100 tisíc.
A nemusím se chovat jako prezident Zeman nebo bohemista Čulík, abych každého, kdo tato čísla prostě chce vědomě bagatelizovat, nazval v lepším případě naivním hlupákem, nebo v jiném případě placeným agentem velkého kapitálu, který se těší na statisícíce nové extrémně levné pracovní síly. – A na další následky pro celou společnost prostě z vysoka kašle.
Ani Austrálie, ani Anglie, ani USA, ani Rusko, ani Čína ani žádná jiná velká země se nebude chovat tak hloupě, aby zvala všechny chudáky z celého světa: # PŘIJÍMÁM.
Kde byli před 12 lety v roce 2003 všichni ti nově procitnutí ze své selektivní slepoty? Ti lidumilové? Proč tehdy mlčeli?
To je jako kdyby všichni komunisté 18. listopadu 1989 najednou tvrdili, že vždycky chtěli svobodu slova a celou dobu fandili lidským právům a Chartě77. Jistě, bylo by to pěkné, ale hlavně f a l e š n é.
Desítky let věnuji stovky a tisíce hodin upozorňování na utrpení lidí:
Mimo jiné zde: http://casodej.cz/praha15022003.htm
Byly tu mnohamilionové demonstrace proti druhé válce USA proti Iráku. V Praze se sešlo tehdy jen asi 100 lidí na Kulaťáku... Mezi nimi skvělý a moudrý filosof Erazim Kohák. Co na to česká média tehdy?
»K velkým demonstracím došlo v mnoha jiných významných světových městech, např. v Paříži (800 000), v Římě (2.5 milionu) Berlíně (500 000), ve Washingtonu, v Melbourne (200 000), Barceloně (1 milion), v Madridu (1 milion), v New Yorku (500 000), Seville (250 000), v Athénách (200 000) španělském Oviedu (200 000), v Montrealu (150 000), v Dublinu (100 000), v Bruselu (100 000), v Lisabonu (100 000), ve španělském Las Palmas (100 000), v Cádizu (100 000), v Amsterdamu (80 000), v Torontu (80 000), Stockholmu (80 000), v Los Angeles (75-100 000), v Glasgow (50-60,000), v Oslu (60 000), v Seattlu (55 000), v Montevideu (50 000), v německém Stuttgartu (50 000), v Thessalonikách - v předsedající zemi EU Řecku (40 000), v Copenhagenu (35-40 000), ve švýcarském Bernu (40 000), v brazilském Sao Paulu (30 000), ve španělské Gironě (30 000), v kanadském Vancouveru (30 000), ve švédském Göteborgu (30 000), v Tokiu (25 000), v Budapešti (20 000), australském Newcastlu (20 000), ve Vídni (20 000), v Lyonu (20 000), v australském Perthu (20 000), v baskické Iruneji (20 000), ve francouzském Montpeilier (15-20 000), v Luxemburgu (15-20,000), v Buenos Aires (15 000), v Rio de Janeiru (15 000), v Helsinkách (15 000), v Mexico City (10-15 000), v australské Canbeře (10-15 000), norském Trondheimu (11 000), indické Kalkatě (10 000), v Johannesburgu (10 000), Minneapolis (10 000), v Záhřebu (10 000), v San Diegu (10 000), Filadelfii (10 000), kanadském Edmontonu (10 000), v novozélandském Aucklandu (8-10 000), v Tel Avivu (1500), Adelaide, Bellingenu, Bregenzu (1500), v Bratislavě, Cape Townu (5000), Christchurchu, Dunedinu, Durbanu (3000), Irakliu (4000), Maine, Patrasu (3500), v Praze (2200), Quitu (250), Rethimnu (2000), na Rhodu (2000), Santiagu (3000), v Taipei, v Tampere (2000), Tudele (5000), Turku (5000), Volos (3000), ve Varšavě, Wellingtonu a stovkách dalších měst...«
My jsme totiž zatím od konstatování, že musíme řešit příčiny vlny migrace, dál vůbec nepostoupili. Proč stále tak cudně a nesměle přešlapujeme před nezbytnou nutností d á t v i n u mj. i politice Václava Havla a tedy jeho orientaci zahraniční politiky na zájem vlády USA?
K tomu viz mj. recenze knihy Barši nebo Slačálek v A2:
»Barša však vytýká Havlovi přenesení idejí světa ,,bezmocných“ do tekutých písků mezinárodní politiky v období jeho postdisidentského života. Tehdy se podle Barši původní ideje angažovaného pobývání ve světě proměnily v podporu a legitimizaci amerického hegemonického diskursu.«
http://www.advojka.cz/archiv/2015/17/mezi-havlem-a-fanonem
Slačálek: »Podobně v případě Mezinárodního měnového fondu lze jen těžko chápat, jak si Havel mohl myslet, že utlumí protesty proti institucím zodpovědným za zbídačující neoliberální reformy, hladomory a nepřímo i války v zemích třetího světa a že jeho charisma spolu s krásami Prahy přiměje bankéře a jejich odpůrce (kteří jasně dali najevo odhodlání k radikálnímu protestu o rok předtím v Seattlu), aby společně zasedli ke zcela zbytečné debatě bez jakýchkoli očekávatelných výsledků. U protestujících tehdy platilo, že jejich „moc bezmocných“ a šance být slyšeni nespočívá ve slovech, ale v úspěšné blokádě zasedání, případně i v lidských zátarasech, hořících barikádách a dlažebních kostkách.«
http://www.advojka.cz/archiv/2015/17/nove-legendy-o-sv-vaclavu
(celé PDF A2-17 zde: http://casodej.cz/A2-havel.pdf )
Takže místo marné a zbytečně moralizující diskuse o tom, jak jsou Češi xenofobní (zejména Jan Čulík v Britských listech v tomto exceluje) je nutné se ptát na to, jaké jsou r e á l n é m o ž n o s t i politiků a diplomatů ČR, aby se už konečně z m ě n i l a situace v těch zemích, v nichž jsou lidé na tom tak špatně, až se rozhodli přesídlit do jiné části světa. Možná, bohužel, jen velmi malé. Ale kdo ví? Třeba by jasný, přesto smělý hlas z jedné země uprostřed Evropy opravdu inicioval dobrý trend…
K tomu viz argumenty v článku od pana Tomáše Haase:
http://www.evropsky-rozhled.eu/pomahejme-trpicim/
* * *
Markéto, trochu se známe, takže snad víte, že to, co píšu nejsou plané řeči a že slovo jako lidskost není pro mě fráze. Také víte, že přece nezpochybňuji, že pomoci lidem v nouzi je nutné. Jenže je to strašně málo. Toto je pouze malá a ryze symbolická náplast na zlomené nohy dětí, které padají do příkopu. Ten příkop tam přece vůbec nemá být, takže ani diskuse o zábradlí (hlídání hranic EU) nemá principiální smysl.
Markéto, vždyť kdy jindy se budeme moci jasně ptát, kde jsou skutečné příčiny utrpení těch lidí? Vždyť toto utrpení přece nezpůsobily xenofobní "socky" z ČR, které nyní mají jen a pouze plně reálnou a r a c i o n á l n í obavu, že tato milionová vlna migrantů do EU srazí "tržní" cenu práce nejen v Německu, ale dokonce i zde, v ČR, na ještě nižší úroveň... Respektive ještě dříve, než se našim odborům se skvělým panem Středulou podaří aspoň trochu zvýšit tlak na lepší mzdy, a skutečně je reálně zvýšit, tak se ukáže, že cena práce prekariátu i v ČR prostě vyšší nebude.
Rozumíte této racionální obavě?
Nám přece nepomůže opakovat dokola, že zde žijí nějací xenofobní lidé, kteří mají strach a že tento strach brání přijetí imigrantů atd. To je přece až úplný konec toho příběhu. Jde přece o akcent. Ta vlna migrace odkrývá nejedno velké téma. A když pominu tu š í l e n o u nechuť českých médií jasně označit ropné a geopolitické zájmy a cíle kapitalistické vlády USA jako jednu ZE STÁLE TRVAJÍCÍCH a hlavních příčin (pozor, nejde však jen o USA), tak se můžeme ptát zejména na tuto vysoce racionální otázku (vážený pane Šimso):
Proč přesně je Česká republika 26 let od Listopadu na tom tak špatně, že k nám až na ojedinělé výjimky nikdo nechce? Vždyť před rokem 1989 jsme byli spolu s NDR daleko před Maďarskem a Polskem?
Proč má dnes Polsko o 2500 Kč vyšší nejnižší mzdy?
Ta nechuť migrantů žádat v ČR o azyl přece není kvůli xenofobním a nepřátelským Čechům. Ta je přece kvůli extrémní chudobě nižších vrstev, která má v EU obdobu už jen v Rumunsku, Bulharsku a Litvě:
http://www.evropsky-rozhled.eu/wp-content/uploads/2015/05/MMchud%C3%A1.gif
Proč nám Kalousek z TOP a politici z ODS dokola opakovali, jak nízká je u nás chudoba, když nohy běženců ukazují realitu zcela jinak?
"Místo trvalé kritiky české společnosti, je nutné zaměřit věcnou pozornost na příčinu imigrace a najít sílu k o n e č n ě přehodnotit dosud stále tak vazalsky obdivný vztah k zahraniční politice USA."
Nepochybně máte pravdu, že je nutno zaměřit pozornost na příčinu migrace. Dnes je pozornost zaměřena na neproduktivní paušalizující kritiku české společnosti, která spíše řeší pouze vnitřní psychické problémy kritiků ( a nutno spravedlivě přiznat, že také odsouzeníhodné účelové chování politických špiček) a na druhé straně, podle mého mínění, naopak bohužel kontraproduktivně zhoršuje vztah velké části české společnosti k migrantům.
Druhá polovina souvětí hovoří o našem "vazalském a obdivném" vztahu k zahraniční politice USA a mlčky předpokládá, že právě tato politika USA, ne-li také náš vztah k ní, je hlavní příčinou současné migrační vlny.
Souhlasím s tím, že ten vazalský vztah by bylo dobré přehodnotit, o tom, zda je také obdivný, nejsem přesvědčen (obdivný je u nějaké části české společnosti, spíše u menšiny).
Nesouhlasím však s tím, že zahraniční politika USA je zcela hlavní příčinou migrační vlny. Je nejspíše pravda, že na ní má výrazný podíl (destabilizace Iráku, podíl na destabilizaci Libye), například ale v Sýrii a v IS jde o střet mnoha zájmů (USA, Izrael, Saudská Arábie, Turecko, Rusko, Irán, Kurdové ...), zájem USA je tedy jen jedním z nich. Jinde v subsaharské Africe (např. Eritrea) se možná na zhoršujících se poměrech a sílící migraci podílí i Čína.
Zahraniční politiku USA je tedy jistě dobré podrobit kritice, je však přitom nutno dát dobrý pozor na snadné a lákavé zaměňování "příčin" a "viníka". Viníka hledáme jen proto, aby mohl být kanalizován náš hněv. Tato cesta pak samozřejmě vede k označení USA za příčinu všeho zla ve světě, tedy k antiamerikanismu.
Je také nutno přitom pamatovat i na to, že současný uprchlický a migrační problém není jediný problém, který svět řeší. V jiných problémech vznikají zase jiné zájmové koalice a představa, že spojence bychom si měli vybírat podle jeho "morálního kreditu" by vedla ke zcela absurdním koncům. Spojence je pochopitelně správné kritizovat, pokud se domníváme, že nejedná správně. Je také nutno současně se starat i o vlastní bezpečnost a nepoužívat své vojenské síly jen k realizaci mnohdy morálně velmi problematických (Irák, Afghánistán) zájmů USA, neboť kritika ze zcela závislé pozice je téměř nemožná a vede jen k lavírování mezi mocnostmi.
Je však důležité si uvědomit, že bezpečnostní situace ve světě je velmi jemně a složitě vyvažovaná, NENÍ TO ROVNOVÁHA MEZI DOBREM A ZLEM, JE TO ROVNOVÁHA MEZI ZÁJMY. Spojence si tedy nevybíráme na základě jeho morálního kreditu, ale na základě co nejširšího průniku společných zájmů. Tyto národní (možná se proti tomu slovu "národní" někdo ozve, ale nevím, jaké jiné slovo použít – "státní" či "lidové" vyznívá ještě hůře, jedná se prostě o společný zájem občanů státu) zájmy je nutno definovat a i v tom je dluh naší (české) politiky.
Nedávno se objevily zprávy o možné nepřiznané přítomnosti ruských vojáků v Sýrii. Dovedu si živě představit, jaký poprask a vlnu odsouzení by taková zpráva způsobila, pokud by se jednalo o vojáky americké. V takovém případě bychom snadno přijali pohled, že eventuální přítomnost amerických vojáků situaci syrského obyvatelstva jen zhorší a povede k zesílení uprchlické vlny.
Komentáře o možné ruské přítomnosti v Sýrii se však vyjadřují neutrálně či pozitivně, objevuje se názor, že ruští vojáci situaci zklidní a pomohou porazit IS.
Je tedy dobré zamyslet se také nad vlastním vnímáním a hodnocením přicházejících zpráv, nad tím, zda toto vnímání a hodnocení není už dopředu ovlivněno, snažit se identifikovat zájmy (propagandu), která se snaží naše vnímání a hodnocení posunout ať tím či oním směrem. Situace, kdy všechno zlo světa se zkoncentruje v jednom státě a v ostatních státech převládá dobro, vznikají, myslím, jen zcela výjimečně a i v těchto výjimečných případech je dobré zaměřit se spíše na příčinu než na viníka.