dnes platí v postmoderním hávu neoliberálů následovně:
Není správného života v nesprávném světě - najdi si proto svou správnou privátní společnost.
Její správnost je dána mírou jakýmkoliv způsobem nabyté výše zisku což je obzvláště závazné pro zprivatizovanou politiku.......bych dodal.
Děkuji panu Stropnickému za jeho extra pracnou práci.

Způsoby uvažování Matěje Stropnického

Jako ten, kdo je několikrát zmíněn Matějem Stropnickým v textu Ochoč si svou publicistku, bych se k některým tvrzením pana náměstka rád vyjádřil. Tím spíš, že redakce Deníku Referendum zřejmě bere text pana Stropnického za bernou minci, za pravdivý obraz reality, když jej uvozuje tímto perexem: „Náměstek pražské primátorky popisuje kuriozní zkušenost s Orientací Lidových novin. Ta nejprve odmítla jeho text, pak vydala částečný plagiát, ale s přesně opačným vyzněním: developeři totiž podle LN pro Prahu chtějí jen to nejlepší.“

Stalo se toto. 15. května 2015 mi Matěj Stropnický nabídl k publikaci text I urbanismus chce být někde neoliberální. Příspěvek jsem považoval za zmateně napsaný a v některých partiích nadmíru insiderský.

Ano, určité partie mi přišly zajímavé a dobře formulované, jiným jsem nerozuměl, protože se v nich polemizovalo (především) s architektem Romanem Kouckým – podle mě – po způsobu diskuse v nějakém sborníku nebo jiném zasvěceném fóru, kde všichni vědí, o co běží. Už jen ten úvod zaslaného textu: „A navrhuje se to Praze. Územní plán je regulativem, říká tohle tady ano, a tohle prosím jinde. V praxi se uplatní nejvíc v územním řízení, což je první ze dvou kol povolování každé stavby, kde je posuzován záměr stavebníka z hlediska možného funkčního využití území. Právě, že jen možného, právě, že ne žádoucího. Výsledkem je – průměr. Úřad přiměřeně znivelizuje každý odvážnější stavební záměr tak, až zapadne mezi budovy již stojící, až je jako ony. Tím Praha trpí jednak stejně jako všechna jiná naše města, jednak ale víc, jako město hlavní, kudy má do země přicházet nové.“
Text jsem tedy vrátil s tím, že na něm můžeme dále pracovat. Pan Stropnický mi 25. června napsal, že „text jsem nakonec po úpravách, ale se zapracováním, odpusťte, poněkud konstruktivnějších připomínek uveřejnil v Salonu Práva“. V pořádku. Editor má právo text přijmout, či odmítnout; autor má stejné právo připomínky akceptovat, či nikoliv.

V témže e-mailu mi Stropnický napsal, že „co se týče textů K. Drápalové (nic proti ní osobně), mám vzhledem k jejím úzkým vazbám na Institut plánování a rozvoje – i placena je odsud – trochu obavu, že budou touto vazbou její texty poněkud zatížené“. Informoval jsem jej totiž, že Kristýna Drápalová (do Orientace LN přispívá již několik let) připravuje cyklus článků o architektuře a územním plánování, a že jsem otevřen samozřejmě i jiným autorům.

Poněkud mě překvapila obava a starost pisatele o zatíženosti Kristýny Drápalové; tedy starost pisatele, jehož vazba na dění v Praze je mnohonásobně silnější a oficiálnější než ta Drápalové – podle této logiky, kterou sám uplatňuje, musí přece jeho texty být mnohonásobně zatíženější.

Na onom cyklu, který v Orientaci nyní běží, jsme se s Kristýnou Drápalovou domlouvali od jara – už předtím, než mi pan Stropnický vůbec poslal v půli května svůj materiál. Představa, kterou Matěj Stropnický v replice pro Deník Referendum překládá, totiž že autorka ve spolupráci se mnou vzala jeho text a ten v podstatě nepřiznaně opsala, je smutná i legrační zároveň. Vyplývá, řekl bych, ze zbytněné představy autora o významu sebe sama; máme co do činění s obtížně krotitelným narcismem.

Pan Stropnický zřejmě míní, že pracuji tak, že text nejprve odmítnu, a ten, když potom vyjde někde jinde, já „ochočené publicistce“ vnutím coby materiál, který ona má vytěžit a „náležitě“ korigovat – a „ochočená publicistka“ text pana Stropnického poslušně překlopí v pravý opak. Taková domněnka však vypovídá cosi podstatného o uvažování Matěje Stropnického.

Já takhle nepracuji, a nikdy jsem takto nepracoval! Snažím se veřejnou diskusi moderovat bez předpojatostí – ať v Orientaci, tak předtím deset let v Kavárně MF DNES. Publikoval jsem a publikuji texty autorů levých, pravých, středových; jen extrémisté mi vadí. Publikuji, obrazně i doslova, Romana Jocha i Michala Pullmanna. Odmítám ideologickou zaťatost. A odmítám mimo jiné tezi, že developer se automaticky rovná společenský nepřítel. Nemám o kulturnosti většiny z nich valné mínění – na základě toho, co po Praze vidím. Ale znamená to, že mám vést proti nim apriorní boj?

Půvabné také je, že Matěj Stropnický nasazuje na Kristýnu Drápalovou i tak, že je pouhá publicistka, a v mailu z 25. června se strachuje, že „že se tato problematika u vás nevyčerpává seriálem od studentky architektury“. Pro upřesnění: Drápalová je studentkou magisterských oborů Dějiny umění na FF UK a Evropské kulturní a duchovní dějiny na FHS UK. Pan náměstek se, to je jasné, strachuje o odbornost autorky. Tak jistě, profesorkou architektury Kristýna Drápalová není, ale nezdá se mi být méně kompetentní vyjadřovat se k problematice architektury a územního plánování, než absolvent žurnalistiky a mezinárodní teritoriální studií na FSV UK Matěj Stropnický.