Ochoč si svou publicistku

Náměstek pražské primátorky popisuje kuriozní zkušenost s Orientací Lidových novin. Ta nejprve odmítla jeho text, pak vydala částečný plagiát, ale s přesně opačným vyzněním: developeři totiž podle LN pro Prahu chtějí jen to nejlepší.

Lidové noviny otiskly v sobotu text Vychovej si svého developera o situaci v pražském územním plánování publicistky Kristýny Drápalové. Nejenže autorka opisuje, aniž odkazuje. List především nechtěl otisknout text kritický k developerům a neváhal naopak publikovat jejich apologetiku.    

Před necelými třemi měsíci jsem šéfredaktorovi přílohy Orientace Lidových novin Josefu Chuchmovi nabídl k otištění svůj text I urbanismus chce být někde neoliberální. Odmítl jej s tím, neboť prý řeší interní spory, není ani esejem ani reportáží a do jeho přílohy se nehodí. Nabídl, že ho můžeme společně přepracovat.

Přepisovat jsem odmítl, v textu samém se totéž radilo architektům. A tak vyšel laskavostí Zbyňka Vlasáka o měsíc později v Salonu Práva pod redakčním titulkem Manifest interurbanismu (právo na titulky redakcím přiznávám). Chuchmovi jsem ho již otištěný poslal.

Jak velké bylo tedy mé překvapení, když Orientace Lidových novin otiskla na své titulní straně tuto sobotu (LN, 8.-9. srpna 2015) text studentky architektury a spolupracovnice příspěvkové organizace hlavního města Prahy Institutu plánování a rozvoje, který spadá do mé gesce, Kristýny Drápalové s titulkem Vychovej si svého developera. Překvapení plynulo – a dosud se mne drží – z toho, že její článek reprodukuje vlastně většinu argumentace, jak ji vystavěl již můj text, i formulace jsou místy tytéž, jak hned ukážu. Ovšem vyznění celku je záměrně zcela opačné.


Podle Matěje Stropnického mají developeři na své straně všechny výhody. Podle Kristýny Drápalové jednu zásadní. Foto Praha.eu

Zatímco tedy já píšu: „Veřejný sektor však staví vlastně jen infrastrukturu, zejména dopravní, a z té ještě nejvíc silniční,“ říká za Drápalovou ekonom Aleš Rod z Centra ekonomických a tržních analýz: „Zhruba polovinu zakázek ve stavebnictví zadává stát (…). Hlavní část z toho však tvoří investice do dopravní infrastruktury, jako jsou stavba dálnic či modernizace železničních koridorů.“   

Píšu: Developeři „mají na své straně všechny výhody: jsou vlastníky, investory, často i projektanty, mají prostředky, jasný záměr, znalost zákonů a politické konexe.“ A Drápalová: „Developeři mají nad městem jednu zásadní výhodu. Mají většinou docela jasno, o co jim jde – a pak si za tím více či méně pragmaticky jdou.“

A já krok a krok: „Rozptýlená zástavba na okrajích a takzvané bydlení v zeleni (…) znamenají pro veřejné rozpočty kilometry nových silnic, sem tam nějaký strom a desítky autobusových spojů, školy a školky, toho všeho údržbu a za odměnu stejně ucpané příjezdové tahy, neboť i zde se, znovu jako na sídlištích jen bydlí, ale za prací dojíždí.“ A Drápalová za mnou skok a skok: „Městskou kasu taková (rozptýlená) zástavba stojí značné náklady na kilometrech nových silnic a inženýrských sítí. Zásadní je také dopravní a ekologická zátěž tisíců automobilů, které rezidenty satelitů denně vozí do centra.“

A znovu: „Územní plán nám však byl a je, coby přísný regulativ, nedocenitelnou oporou, obranou proti ekonomické moci, která chce být ne jen někde vysoká, ale všude vysoká, zabrat celé pozemky, všude zastínit výhled a oplotit, co lze (…) – a proto jsme začali říkat developeři hanlivě,“ píšu. A po mně Drápalová: „Kvůli maximalizaci zisku developeři bourají, náklady tlačí co nejníže, pozemky využívají nadoraz. (…) Zkrátka – z developera se v kolektivním vědomí stala jakási moderní verze ďábla.“ I tu pomlčku tam má.

Konečně tedy: „Zbytek (developerské výstavby) jsou ohavnosti, těžba území nadivoko. Koupit, postavit, střelit a jít dál,“ popisuji praxi. Během léta popis zlidověl, proto Drápalová: „K pozemku se dalo při ‚šikovnosti‘ přijít snadno, zákulisně si pak vyřídit povolení, postavit, ‚střelit‘ byty a jít dál.“   

Když se stejným větám dá protikladný význam
Pro doložení toho, že Kristýna Drápalová můj text četla, tyto ukázky jistě stačí. Že jej četl Josef Chuchma, vím od něho samého. Jen zmínit se o něm zapomněli. Na co však Drápalová s Chuchmou pamatovali pečlivě, je přes převzetí části mé argumentace, místy stylistiky a dokonce i celých vět, dát textu zcela protikladný, apologetický smysl.

Zatímco totiž rozhořčení textu Manifest interurbanismu míří jednak na rádoby zcela legitimní ekonomickou moc v území, tedy na developery, jednak na architekty, kteří jim kreslí do omrzení stále hřmotnější obludy, co nepadají jen díky tunám ocelových tyčí a hektolitrům tužícího betonu, a pak zejména na městské plánovače, jejichž chystaný nový pražský územní plán chce vzít městu účinné regulační nástroje a občanům podstatnou část prostoru pro obranu (něco se od května, kdy byl text psán, pod mým nátlakem změnilo, ale stav zdaleka neuspokojuje), Drápalová bere všechny předešlé v láskyplnou ochranu a viníkem činí město. Ne jeho plánovače, ale samosprávu.

Proto se u Drápalové vyskytují dojemné citace přičinlivých developerů, kteří se tolik snaží. „Vrtalo nám však hlavou, jestli tam (na Kavčích horách) neudělat něco reprezentativnějšího. Je to nesmírně zajímavý pozemek, a tedy i šance vytvořit něco unikátního,“ nechá autorka pronést Evu Koláčkovou z jedné z největších stavebních firem v Praze Central group ještě v prvním odstavci svého článku. Central group si vskutku nechal Institutem plánování a rozvoje vysoutěžit objemově a výškově nepoměrně robustnější (byť architektonicky kvalitnější) návrh na zástavbu pozemku, odkud je vidět na celou Prahu. V tomto kontextu je především třeba mluvit o jeho unikátnosti, já ho viděl.

Nebo: „V Karlíně působíme dvě desítky let. Nemůžeme si dovolit udělat projekt, znepřátelit si místní a zmizet pryč (…), podporujeme místní masopust, organizujeme architektonické vycházky,“ servíruje Drápalové manažerka Karlín Group Hana Samuelová a Drápalová to hned předává čtenářům a ještě dodá: „Za proměnou Karlína ze zanedbaného území v jednu z nejoblíbenějších pražských čtvrtí (…) stojí developer Serge Borenstein se společností Karlín Group.“

Kdo zná Karlín, ví dobře, jak bezduchá a sociálně unifikovaná čtvrť to od popovodňové rekonstrukce je, byť několik konverzí se skutečně povedlo. V jedné z nich například sídlí vydavatelství Economia.

Kristýna Drápalová se snaží napravit obraz developera 
A slovo má developer u Drápalové i tam, kde radí, co by mělo dělat město. To stojí za to ocitovat i s kontextem, který autorka konstruuje: „,Nejhorší problém stavění v Praze je, že absolutně chybí pravidla,‘ říká Petr Palička. Nejde přitom o nespokojeného aktivistu (upozorní čtenáře Drápalová) – Palička je ředitel developerských aktivit společnosti Penta.“

Paličkovi u Drápalové chybí strategie rozvoje, stavební předpisy i územní plán, který by „za něco stál“. „A ještě se o tom nemáte s kým bavit,“ dodává ředitel z Penty. Když jsem radlický projekt této společnosti v květnu s helmou v jeho doprovodu a také s místostarostou Prahy 5 Lukášem Budínem navštívil, projekt po všech stránkách předimenzovaný, prostě klasicky meteoritní, bylo smluveno, že město má zájem na tom, aby Penta pomohla alespoň s propojením svého kolosu k blízké stanici metra.

Proč se na to Drápalová Paličky nebo aspoň Budína nezeptala? V článku jej jako jediného představitele samosprávy cituje a vyšlo o tom několik zpráv. Radši nechá klidně developera lamentovat, že se s ním město nebaví.      

Zástupci obou developmentů, Karlín Group i Penty, se pro Drápalovou shodnou na tom, že oni určitě oněmi developery, kteří postaví, střelí a jdou dál (teď cituji lidové rčení a zároveň sebe i Drápalovou), nejsou. „Když nemají o kvalitní architekturu zájem klienti, těžko ji lze čekat od developerů. Je to tedy i o postupném vzdělávání společnosti,“ řekne Drápalové jeden a druhý přitaká: „Lidé se čím dál víc zajímají o to, kde to je, jak to vypadá. (…) Je to společenský pohyb.“ Nechat ředitele miliardářských firem frázovat à la thèse, to má být ukázka esejistiky, nebo umění reportážního?       

Mohl bych tak vlastně pokračovat dál, autorka si dává hodně práce, aby archetypální obraz developera napravila. Bohužel si k tomu na pomoc vzala – zase jen developery a jejich apologety (snad s čestnými výjimkami architekta Jaroslava Zimy, aktivisty Martina Veselého a již zmíněného Budína, kteří však všichni mluví vzhledem k meritu sdělení, tj. „všechno je na nejlepší cestě, snad jen to město je poněkud neohrabané“, okrajově). Není to však již, myslím, třeba, věc je zřejmá.

Jeden končí tím, čím druhý začíná
Čím ve svém textu začínám, tím Drápalová končí: popisem hodnot, cílů a nástrojů nového, Metropolitního územního plánu hlavního města. Kde s předběžnou opatrností kladu otázky a vidím rizika, byť i oceňuji novátorství, přebírá Drápalová bezezbytku optiku tvůrců plánu.

Četla jejich Koncept odůvodnění? Vyšel tiskem a stojí za to tu dvanáctisetstránkovou bichli zmínit, když chci kvality nového územního plánu veřejně, jako publicistka hodnotit, ba předem chválit. To je totiž to jediné, co si Drápalová přečíst mohla, ostatní je přísně neveřejné a není mi tak jasné, odkud Drápalová ví, jaký plán je nebo být chce. Ledaže by jí to řekli autoři samotní a ona to věrně naservírovala čtenářům. Pokolikáté už by zvolila tento naivní postup?

Dobrotivá publicistko, laskavá redakce Orientace. Doporučuji vám v otázkách, kde se jedná o veliké, převeliké peníze, a s lidmi, kteří své zájmy umějí halit do nejsvětějších rouch zájmů veřejných, a i na nedostatky veřejné správy poukazovat s mírností vpravdě trpělivou, a konečně, jde-li o specializované či teoreticky náročné obory, ať už jde o územní plánování, o vztahy veřejného a soukromého nebo o vztahy ekonomické, než se příště pustíte do psaní a editování, snažte se mít na paměti výstižné slovo mediálních expertů Currana a Seatona v knize Power without responsibility na adresu Adorna s Horkheimerem, vědců z nejkritičtějších: „Nothing, for the Frankfurt school, was what it seemed. It was always worse.“ Nic není, jak se zdá. Vždy je to horší. 

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Petrasek Milan - penzista

Adorna "není správného života v nesprávném světě" Středa, 12.Srpna 2015, 10:04:9

dnes platí v postmoderním hávu neoliberálů následovně:
Není správného života v nesprávném světě - najdi si proto svou správnou privátní společnost.
Její správnost je dána mírou jakýmkoliv způsobem nabyté výše zisku což je obzvláště závazné pro zprivatizovanou politiku.......bych dodal.
Děkuji panu Stropnickému za jeho extra pracnou práci.

Petr Bittner - Pardubice

Zveřejňujeme reakci vedoucího přílohy Orientace Lidových novin Josefa Chuchmy Neděle, 16.Srpna 2015, 21:37:56

Způsoby uvažování Matěje Stropnického

Jako ten, kdo je několikrát zmíněn Matějem Stropnickým v textu Ochoč si svou publicistku, bych se k některým tvrzením pana náměstka rád vyjádřil. Tím spíš, že redakce Deníku Referendum zřejmě bere text pana Stropnického za bernou minci, za pravdivý obraz reality, když jej uvozuje tímto perexem: „Náměstek pražské primátorky popisuje kuriozní zkušenost s Orientací Lidových novin. Ta nejprve odmítla jeho text, pak vydala částečný plagiát, ale s přesně opačným vyzněním: developeři totiž podle LN pro Prahu chtějí jen to nejlepší.“

Stalo se toto. 15. května 2015 mi Matěj Stropnický nabídl k publikaci text I urbanismus chce být někde neoliberální. Příspěvek jsem považoval za zmateně napsaný a v některých partiích nadmíru insiderský.

Ano, určité partie mi přišly zajímavé a dobře formulované, jiným jsem nerozuměl, protože se v nich polemizovalo (především) s architektem Romanem Kouckým – podle mě – po způsobu diskuse v nějakém sborníku nebo jiném zasvěceném fóru, kde všichni vědí, o co běží. Už jen ten úvod zaslaného textu: „A navrhuje se to Praze. Územní plán je regulativem, říká tohle tady ano, a tohle prosím jinde. V praxi se uplatní nejvíc v územním řízení, což je první ze dvou kol povolování každé stavby, kde je posuzován záměr stavebníka z hlediska možného funkčního využití území. Právě, že jen možného, právě, že ne žádoucího. Výsledkem je – průměr. Úřad přiměřeně znivelizuje každý odvážnější stavební záměr tak, až zapadne mezi budovy již stojící, až je jako ony. Tím Praha trpí jednak stejně jako všechna jiná naše města, jednak ale víc, jako město hlavní, kudy má do země přicházet nové.“
Text jsem tedy vrátil s tím, že na něm můžeme dále pracovat. Pan Stropnický mi 25. června napsal, že „text jsem nakonec po úpravách, ale se zapracováním, odpusťte, poněkud konstruktivnějších připomínek uveřejnil v Salonu Práva“. V pořádku. Editor má právo text přijmout, či odmítnout; autor má stejné právo připomínky akceptovat, či nikoliv.

V témže e-mailu mi Stropnický napsal, že „co se týče textů K. Drápalové (nic proti ní osobně), mám vzhledem k jejím úzkým vazbám na Institut plánování a rozvoje – i placena je odsud – trochu obavu, že budou touto vazbou její texty poněkud zatížené“. Informoval jsem jej totiž, že Kristýna Drápalová (do Orientace LN přispívá již několik let) připravuje cyklus článků o architektuře a územním plánování, a že jsem otevřen samozřejmě i jiným autorům.

Poněkud mě překvapila obava a starost pisatele o zatíženosti Kristýny Drápalové; tedy starost pisatele, jehož vazba na dění v Praze je mnohonásobně silnější a oficiálnější než ta Drápalové – podle této logiky, kterou sám uplatňuje, musí přece jeho texty být mnohonásobně zatíženější.

Na onom cyklu, který v Orientaci nyní běží, jsme se s Kristýnou Drápalovou domlouvali od jara – už předtím, než mi pan Stropnický vůbec poslal v půli května svůj materiál. Představa, kterou Matěj Stropnický v replice pro Deník Referendum překládá, totiž že autorka ve spolupráci se mnou vzala jeho text a ten v podstatě nepřiznaně opsala, je smutná i legrační zároveň. Vyplývá, řekl bych, ze zbytněné představy autora o významu sebe sama; máme co do činění s obtížně krotitelným narcismem.

Pan Stropnický zřejmě míní, že pracuji tak, že text nejprve odmítnu, a ten, když potom vyjde někde jinde, já „ochočené publicistce“ vnutím coby materiál, který ona má vytěžit a „náležitě“ korigovat – a „ochočená publicistka“ text pana Stropnického poslušně překlopí v pravý opak. Taková domněnka však vypovídá cosi podstatného o uvažování Matěje Stropnického.

Já takhle nepracuji, a nikdy jsem takto nepracoval! Snažím se veřejnou diskusi moderovat bez předpojatostí – ať v Orientaci, tak předtím deset let v Kavárně MF DNES. Publikoval jsem a publikuji texty autorů levých, pravých, středových; jen extrémisté mi vadí. Publikuji, obrazně i doslova, Romana Jocha i Michala Pullmanna. Odmítám ideologickou zaťatost. A odmítám mimo jiné tezi, že developer se automaticky rovná společenský nepřítel. Nemám o kulturnosti většiny z nich valné mínění – na základě toho, co po Praze vidím. Ale znamená to, že mám vést proti nim apriorní boj?

Půvabné také je, že Matěj Stropnický nasazuje na Kristýnu Drápalovou i tak, že je pouhá publicistka, a v mailu z 25. června se strachuje, že „že se tato problematika u vás nevyčerpává seriálem od studentky architektury“. Pro upřesnění: Drápalová je studentkou magisterských oborů Dějiny umění na FF UK a Evropské kulturní a duchovní dějiny na FHS UK. Pan náměstek se, to je jasné, strachuje o odbornost autorky. Tak jistě, profesorkou architektury Kristýna Drápalová není, ale nezdá se mi být méně kompetentní vyjadřovat se k problematice architektury a územního plánování, než absolvent žurnalistiky a mezinárodní teritoriální studií na FSV UK Matěj Stropnický.

Petr Bittner - Pardubice

Reakce Kristýny Drápalové Neděle, 16.Srpna 2015, 21:42:59

Na kritiku od Matěje Stropnického na našich stránkách reagovala i Kristýna Drápalová...

http://denikreferendum.cz/clanek/21024-nauc-sveho-namestka-cist

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.