Nesnesitelná lehkost demonstrací

Protesty na ulicích mohou hlasitě a razantně vyjádřit politické postoje mnoha jedinců. Nabízí napětí, velká gesta i adrenalin. Tania Dumbrava ve svém sloupku provokuje otázkou: „Stačí to?“

Co jste dělali v sobotu? V Praze totiž proběhly čtyři demonstrace. Nezúčastnila jsem se jich. Nicméně jsem si o víkendu libovala v čtení duchaplných a vtipných textů, které na ně reagovaly. Ať už to byly názory zveřejněné na webu a2larm.cz nebo provokující vzkazy facebookové skupině Islám v ČR nechceme.

Tolik aktivismu a vtipu jsem v tuzemské diskuzi už dlouhou dobu neviděla. Natož o prázdninách! Je ale ještě nějaký hlubší smysl podobných akcí? Nebo musí skončit jen jako podnět k vtipkování?

Pamatuji si, jak jsem se strašlivě nudila v Lucemburku, kde jsem studovala půl roku. Všichni zde byli spokojení, dobře placení. Žádné prostesty, žádná frustrace. V ulicích zněl orchestr různých jazyků a žádný konflikt mezi nimi nehrozil. Nic se neřešilo. A když už se řešilo, tak se to dělo za sklem vysokých budov, kam chodili vyfintění mladíci, kteří čelili reálným problémům, aniž by sami někdy pořádně zakusili „realitu“ světa. Aniž by potížím hleděli tváří v tvář  mimo obrazovku počítače.

Byla to nuda. Hledala jsem možnosti dobrovolnické práce a zapojení se do smysluplných aktivit. Zjistila jsem ale, že lidé, kteří zde potřebovali pomoc, se měli skoro lépe než já, studentka z východu. V Lucemburku byli zkrátka všichni štastní a jen já byla nešťastná z jejich neutuchajícího štěstí.

Adrenalin protestu
Proč? Podobný pocit jsem měla, když jsem přijela poprvé do České republiky. Tedy ještě předtím, než jsem se zapojila do aktivistické bubliny. V Moldavsku člověk musí řešit život a přežití každý den. Ovšem zde se málokdo pozastaví nad existenční nebo dokonce existenciální krizí. To přichází často až tehdy, když někdo blízký těžce onemocní. 

Nedávno jsem potkala mladíka. Napůl Čech, napůl Syřan. Sdílel podobné pocity. V České republice mu chybí spiritualita. Ne náboženství, ne víra, ale obyčejný zápal pro hledání smyslu žití. Pro debatování o tom, co je důležité. Takové mudrování, na které byl zvyklý ve své zemi, než musel utéci před válkou. Myslím, že by takové naladění nepostrádal pouze v České republice. A tuším, že po podobné atmosféře prahnou i mladí Češi.

Než začneme zkoumat pubertální uprchlíky jako potenciální teroristy, měli bychom pozorovat místní mladou generaci. Jak používají své pátrání po adrenalinových stavech, jak nakládají s ideály, s pnutím ke vzpouře? Jak moc se zabývají smyslem života? A mají vůbec prostředky a prostor pro něco takového?

Další zvláštní setkání  mladý Australan se mi svěřil, že chce vstoupit do armády a chránit australské hranice před uprchlíky. Klidně by prý používal i donucovací prostředky a zbraně. Pár dní poté jsem se střetla s mladým Čechem syrského původu. Kdyby zůstal v Sýrii, začal by prý bojovat proti režimu Asada. Jiný zase tvrdil, že by bojoval proti ISIS. Během těch rozhovorů mi během mráz po zádech.

Nejen křikem živ je aktivista. Někdy jsou nejradikálnější změny způsobeny tím nejnudnějším postupem. Foto NA, flickr.com

Nechtějí bojovat za něco. Chtějí bojovat proti něčemu. Jsou připraveni uškodit, použít násilí, bojovat. Nevzlínají podobné pocity i během demontrací? „Náckové“ bojují proti imigrantům a muslimům. „Slušní Češi“ bojují proti islámu. Naštvané matky bojují proti ohrožení svých potomků. A aktivisté bojují proti náckům, naštvaným matkám a „slušným Čechům“. Málokdo ale nezůstane u vtipkování a začně dlouhodobě dělat něco přínosného.

Na demonstracích do nás totiž vjede nová síla, nový život. Víkend v Praze je najednou zajímavější a nabízí větší vzrušení než festival Colours v Ostravě. Poté napíšeme vtipné články a lajkujeme oběma rukama na facebooku. Dělám to taky.

A kdyby mi nebránilo nastuzení, jela bych do Prahy také a i já bych skandovala vtipná hesla. Pak se totiž všichni cítíme spokojení. A to včetně určitých politiků, kteří umí celou situaci proměnit ve svůj vlastní marketingový tah. Aktivisté se navíc zviditelní (snad i na White Media přibudou nové obličeje), nácci taky, mamky se cítí jako opravdové matky, politikům se navýšila popularita. Všechno je tak, jak má být, každý může jít domů spokojený. Ale nic se nezměnilo.

Lépe řečeno: pro uprchlíky a pro „slušné Čechy“  pro ně se nic nezměnilo. První budou nadále diskriminováni, budou čelit nerovnostem, manipulaci a budou předmětem disputací, kterých se ale nemůžou zúčastnit. „Slušní Češi“ budou i nadále rozechvíváni iracionálním strachem. Jsou všichni na jedné lodi, ale obviňují se navzájem.

Co jste tedy v sobotu dělali vy? Já jsem si uvědomila, kolik společného mají „slušní Češi“ s migranty, s aktivisty a dokonce i s neonacisty. A jak málo tyto skupiny sdílejí s politiky. A že se celou dobu pereme, přestože tato sociální napětí pramení právě z politického rasismu a strukturální diskriminace.

A to je problém, který se nevyřeší na ulici. Pojďme tedy touhu po protestu nasměrovat i k těmto oblastem. Ke každodenním úkonům, které jsou nudnější než skandování hesel, ale které mohou ozdravit zkostnatělé struktury. Úkol je to náročnější a bez napínavých okamžiků. Vynaložené úsilí ovšem může přinést trvalejší změny. Změny, které se nerozptýlí jako kouř z dýmovnice…

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.