Chtěla jsem být vietnamským chlapcem

Proč vietnamské dívky litují, že se nenarodily jako chlapci? Často jde o jedinou možnost, jak se vymanit z tradiční výchovy k poslušnosti vůči mužům. Mladá generace ale stále častěji zdůrazňuje svůj nárok na svobodu.

Když mi bylo osm let, z neznámých důvodů se v naší domácnosti ocitlo autíčko na ovládání. Velké, terénní, se svítícími kontrolkami. Ohromně se mi líbilo. Rodiče ale prohlásili, že holky si s auty nehrají. Schovali hračku do skříně - prý ji dáme nějakému příbuznému. A já jsem pokaždé, když nebyli doma, s autíčkem tajně jezdila po bytě. A litovala jsem, že jsem se nenarodila jako kluk.

Kacířské myšlenky o genderu a pohlaví se během mého dětství objevovaly zcela pravidelně. A to i přesto, že jsem tehdy ještě nevěděla, jak problém uchopit a řádně pojmenovat. Cítila jsem se ve svém těle komfortně. O tom jsem nepochybovala. Představa „být klukem“ pro mě ale znamenala vstupenku ke svobodě – pro holku byla totiž nedosažitelná.

Život vietnamské dívky je zatížen mnohými povinnostmi a restrikcemi. Ty pramení z tradičního vnímání její role. Na rozdíl od chlapců by totiž neměla dupat, lézt po stromech, běhat nebo hulákat. Nesmí si umazat šaty a nesmí spát před svatbou v cizím domě. A domů se vrací zásadně před setměním. Také musí sedět s koleny vždy u sebe, mít stále upravené vlasy a čisté boty. Je jí nařízeno pomáhat s domácností a nikdy se nehádat.

Neříkám, že se jedná o absurdní pravidla – většinou skutečně nejsou bez významu. Bývají ovšem zdůvodňovány způsobem: „Udělej to, protože jsi dívka.“ Z obyčejného pokynu se tak stává břemeno na celý život.

Tento rok jsem ve školce v Libuši učila vietnamské děti češtinu. Ve třídě jsme měli dvanáct dětí: sedm chlapců a pět dívek. Zatímco kluci byli zjevně navyklí prohánět se do bezvědomí po tělocvičně a vzájemně na sobě trénovat kung-fu, všechny dívky způsobně a tiše seděly na koberci. Čekaly na pokyn učitelky. Chlapce jsme museli častěji pacifikovat, ale holčičky disciplinovaně a pilně studovaly. Nesetkala jsem se s takovou situací poprvé: jde o typický důsledek vietnamské výchovy.

V tuto chvíli může čtenář namítnout: „Tak to jsem asi měl vietnamské rodiče!“ Jistě, způsob, jakým bylo vychováno mnoho mých přátel z českých rodin, by mohl tomu vietnamskému směle konkurovat. Pokud bych ovšem měla vzpomenout pět kamarádek, které v českých poměrech zažily diskriminační peklo v oblasti genderu, Češku byste mezi nimi nenašli. 


Kdo si hraje, nezlobí. Tradiční výchova dovoluje klukům obojí. Dívkám ani jedno. Ilustrace wikiHOW

Staré vietnamské učení totiž říká, že vietnamské dívky a ženy musí následovat čtyři ctnosti a trojí poslušnost - tứ đức tam tòng. Čtyři pilíře morálky jsou: mravnost, obratnost mluvy, skromné vystupování a pilnost. Věta o poslušnosti pak ženě říká, že jako dcera musí poslouchat otce, jako žena svého manžela a jako vdova svého syna.

Řada dívek se tedy může setkat se situací, kdy apel ke studiu a kariéře najednou nahradí rodičovské povzbuzování k usedlému životu, vaření a úklidu. A samozřejmě k tomu nejdůležitějšímu – péči o manžela. Protože jako dívka a posléze jako žena přece nesmíte nikdy dopustit, aby se muž vrátil domů po práci znavený a neměl nachystané veškeré teplo a bezpečí domova.

Nicméně nesmiřitelně patriarchální uspořádání rodiny ve Vietnamu i ve zdejší tradiční komunitě již naštěstí mizí. Představa o dokonalé vietnamské dívce však zůstává - a to i v těch nejprogresivnějších rodinách. Právě obraz poslušné asijské ženy se pak stává často sdíleným stereotypem a jakákoli výjimka z této ustálené představy vyvolává jen údiv, ne-li přímo zklamání nebo despekt.

Rodiče na autíčko z dětství pravděpodobně už dávno zapomněli. Pro mě se ale stalo symbolem toho, co je předurčeno dívkám narozeným v takovém společenství. Říká se, že kdo si hraje, nezlobí. Ony nesmějí zlobit, ale nesmí si ani hrát. A v dospělosti by neměly hrát ani důležité role ve společnosti.

Co s tím? Možná je na čase, aby tyto dívky začaly nejen hrát, ale i zlobit – a cílevědomě porušovat zavedená pravidla. V dětství ovládat autíčka a v budoucnu mít v ruce svůj vlastní život.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Hraní a zlobení Pondělí, 13.Července 2015, 10:05:3

Psaní takového článku dívkou by ve Vietnamu bylo už považováno za zlobení? Marxismus ve Vietnamu nebyl spojen s emancipací dívek a žen?

Lenka Vytlačilová - metrolog

Nejste sama Pondělí, 13.Července 2015, 16:26:32

Že jsem se narodila, jako příslušník špatného pohlaví, jsem také pochopila někdy v sedmi letech.

O generaci starší kolegyni manžel léta mlátil. Nechala se. Pokládala to za normální, alespoň toto se od té doby změnilo.



Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Kluci jsou páni Pondělí, 13.Července 2015, 22:54:32

https://www.youtube.com/watch?v=Lteda4rbhck

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Marxismus leninismus Pondělí, 13.Července 2015, 23:15:7

Marx kritizoval buržoazní přežitky, nejen patriarchální řád, ale i instituci manželství. Komunistické hnutí se ovšem Marxovi záhy zpronevěřilo a nejpozději s nástupem Stalina přijalo měšťáckou morálku. Proto v šedesátých letech nebyli, pokud je mi známo, nikde na světě komunisté schopni přihlásit se k volné lásce, spojit se s hnutím hippies a stát se součástí nástupu nové levice.

Nevím nic o vietnamském komunismu, ale obávám se, že se podobá čínskému: začal jako komunismus s asijskými hodnotami a končí jako kapitalismus s asijskými hodnotami. Co znám z vlastní zkušenosti (něco praxe, skoro nic z teorie, té už jsem byl na vysoké škole ušetřen) je český normalizační komunismus, vyučovaný pod krycím názvem marxismus leninismus. Patriarchální moje rodina nebyla, ovládána babičkou z maminčiny strany, paní domu, do kterého se můj tatínek přiženil. Vychovala mě nicméně v morálce více méně puritánské, tedy mnohem více buržoazní než komunistické. Mí vrstevníci vyrůstali v rodinách různou měrou odlišných od mé, ale základní rysy se shodovaly, jak mezi rodinami, tak se školou a vůbec společností: ženská práva do značné míry ano, ale překonání buržoazních přežitků ani zdaleka: základní morálka měšťácká, respektive maloměšťácká.

Přitom si nejsem jist, zda rovnoprávnost pohlaví v české normalizační společnosti lze skutečně přisoudit jako zásluhu komunismu. Giuseppe Maiello tvrdí, že jde o starou slovanskou tradici, jen částečně potlačenou patriarchálním křesťanstvím: https://www.academia.edu/5133909/Sexu%C3%A1ln%C3%AD_%C5%BEivot_Slovan%C5%AF

Dr1cropwb

Thu Thuy Truong - studentka, Praha

Marxismus a emancipace žen Úterý, 28.Července 2015, 10:45:16

Dobrý den, děkuji za dotazy.

Režim v praxi jistě zapříčinil emancipaci, ovšem nesmíme zaměňovat třídní zrovnoprávnění za to genderové. Ačkoliv bylo ženám a dívkám umožněno studovat a pracovat, stejně jako mužům a chlapcům, od plotny je neodtáhl ani marxismus.

Ženy jsou pečovatelkami pro své manžely, děti i stárnoucí rodiče. A navzdory zaměstnání na plný úvazek, se od nich očekává, že roli správné manželky budou plnit na 100%.

Paradoxně tak kvůli vlně emancipace na sobě nyní nesou dvojí břemeno, dvojí směnu - v zaměstnání a v domácnosti. Ale protože se tento problém systémově nijak neřeší, ústí často ve velmi kuriózní následky. Například v Singaporu je až 27% vysokoškolsky vzdělaných žen ve věku 40-44 let nevdaných. Nestojí jim to za to... O tématu velmi zajímavě pojednává tento článek v Economistu, který vyšel v roce 2011: http://www.economist.com/node/21526350.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.