Takže to máme: doma hrůza z otrhanců s igelitkami v rukách. Řecko krachuje a babičky tam nemají ani na mouku na pitu. Na Ukrajině je válka. Jako taková ta opravdová se zákopy a v maskáčích. Ale i taková ta dnešní, hybridní, putinovská — funguje tak, že nikdo neví, co se vlastně děje a kdo blízko i nedaleko je vlastně nepřítel. Ani ten, kdo sedí v právě ostřelované vesnici.

Ale to už trvá docela dlouho. Jé, Ben Affleck se rozvádí. Ufff, chudák. Taky mu to nevyšlo. Ve Francii se bojí, že na pískovišti už v budoucnu děti nebudou stavět z písku bábovičky, ale jen mešity. Británie už má dost vrtochů na evropské pevnině. Taky se něco děje v Sýrii. Už fakt dlouho. Pak se ještě něco děje v Afghánistánu. Už hodně dlouho. Do toho po internetu pobíhají klepeta a připomínají nám, že někdo, dokonce pod třicet, má rakovinu a tedy umírá. Všichni brzo umřem.

Další zprávy o naší tolik pokrokové civilizaci: V Japonsku prý lidé mají nové záliby spočívající v olizování klik či uzavírání sňatků s polštářem či fiktivními postavičkami z počítačových her. Jakkoli všechny různé průzkumy veřejného mínění považuju za debilní a odmítám si na základě těchto získaných dat vytvářet názor, tyhle dvě věty na serveru lidovky.cz mnou otřásly: „Z výsledku je patrné, že 40 procent japonských single dvacátníků a třicátníků, si myslí, že nepotřebují partnera. Mnozí z nich nazývají vztahy jako něco nepříjemného.“

Tihle japonští panicové vystihli jádro pudla: lidské vztahy bývají nepříjemné. Komunikace dvou lidí se těžko obejde bez problémů. Život znamená problémy. V malém měřítku — vztah dvou lidí, ve velkém měřítku — společenství evropských národů. Jenže v dnešní době všeobecné touhy vše optimalizovat a problémy řešit stažením destrukčního programu, který zanalyzuje problém a vyřeší jej na jedno kliknutí, je problém ve vztahu prostě něco, s čím nikdo nepočítá.

V Německu zase vrcholí snaha o zavedení tzv. bezpohlavní bytosti. Vznikne tak nový člověk bez pohlaví a bez národnosti, je žádoucí, aby neměl ani minulost, náboženství ani barvu kůže. Mužožena bez vlastností, takzvané „to“, person. Jenom tak si budeme všichni rovni, budeme mít všichni stejnou startovní životní čáru a budeme konečně absolutně svobodní. Ano, možná na papíře. Aneb postpolitická biopolitika. Žádné ideologie. Prostě obyčejný člověk. Skutečný všeobjímající lebensraum.

Kde? Možná v nějaké tabulce někoho, kdo si vymyslel tenhle projekt. Člověk ale není projekt. Člověk je článek nekonečného řetězce událostí, megaprojektu, který se někde započal a někam směřuje. Plus vrtochy. Co nás určuje víc než kořeny, národ, kultura, národní kultura a zázemí?

My ale „nového člověka“ z této naprosto nutné a zásadní danosti pořád vytrhujeme. Snažíme se být pořád jiní, jiní, jiní, jiní než okolí, jiní než naši předci a hlavně rodiče. Přitom čím víc se snažíme být jiní, tím víc jsme stejní.

Merkelová nedávno řekla, že pokud zkrachuje euro, zkrachuje Evropa. Kolikrát už Evropa krachovala? Tolikrát. To, že někdo krachuje, se přece děje dnes a denně. Prostě jen něco nevyšlo. Zamysleme se spíš nad tím, co to říká o Merkelové a Německu, respektive roli Německa v dnešní Evropě.

S odchodem Sarkozyho už o EU v podstatě rozhoduje jen Merkelová, s Hollandem pivo po šichtě nepije. Německo si během 20. století prošlo velkými morální krachy a ekonomickými vzlety. Druhou světovou válkou se ukázalo, jaké to je, když se spojí typicky německá nimravá pečlivost, typicky německá schopnost vytěsnit cokoli lusknutím prstu, celosvětově přítomný krajní rasismus a patologická touha po opravdovém lebensraumu.

Pak šlo Německo do sebe, začalo pumpovat peníze všude možně — v rámci EU, ale i mimo ni. Proč? Protože ty peníze zaprvé mělo, zadruhé protože mělo špatné svědomí po všech těch válečných alotriích.

Jenže ono nejde jen o to, že Řecko musí splatit dluhy. Jde o to, že Řecko se musí restartovat a konečně chytit druhý dech. A že Německo musí dostát své roli, na kterou si po válce samo pro sebe udělalo casting: roli solidárního, tolerantního partnera.