Chci přispět X

Z kolébky civilizace

Alena Zemančíková připomíná epochální význam Řecka za horizontem současných politických a ekonomických třenic.

Píšu tento sloupek z Řecka a nechci psát jenom nějaké povrchní turistické postřehy. Do hloubky života v této zemi však nevidím. V Athénách jsem byla svědkem anarchistické demonstrace u Polytechnické univerzity: hořela auta, létaly dělobuchy a zápalné lahve, v areálu univerzity (bydleli jsme poblíž) se jako v nějakém filmu míhaly postavy v bundách s kapucou. Nikdo se ale moc nevzrušoval, policisté stáli celou noc pod okny našeho hotýlku, pípali vysílačkami, ale mluvili klidně.

Druhý den jsem se dočetla, že se demonstrovalo za propuštění několika zatčených při velké demonstraci nedávno, odnesla to jen ta shořelá auta a jinak z toho nic nevyplynulo. Chodili jsme pak ještě dva večery na náměstí Exarchéia, kde se shlukují protestující skupiny. A lidé se tu opravdu se shlukovali, pily pivo ze stánku, který tam velmi šikovně a pohotově stojí, dávali se s námi do řeči, ale většinou to nebyli Řekové a řeč byla jen tak o životě, ne o politice. U nás by seděli v hospodě, tady jsou venku v parku.

Ještě není plná sezóna, ale turisté na nejslavnějších místech samozřejmě jsou. Nutno říci, že se na nich chovají slušně, a to i ti, kteří dělají hrozný binec v Praze (například italská mládež). Možná by je odtud vykázali kustodi, které důsledně nepoznáš, a kteří u nás v plenéru nejsou, anebo si prostě antických památek víc váží.

V Delfách se jedna středoškolská výprava chovala tak vzorně, až to bylo divné. Pár holek se sice víc zajímalo o kočku než o výklad, ale zajímaly se tiše. V posvátném okrsku nikdo neleze nikam, kam se lézt nemá, ačkoliv by to šlo (sama jsem se musela několikrát napomenout).

Velký člověk
V delfském muzeu člověk ustrne nad dokonalostí plastik, které se zachovaly. Žádné lepší sochy už nikdy nikdo za celých dva a půl tisíce let nevytvořil. Je v nich dokonalost pohybu (jak vtěsnat bitvu do reliéfu!), rafinovanost kompozice, individualita zobrazovaných i velkolepá důstojnost. Veliké sochy z bronzu (třeba dva a půl tisíce let starý Vozataj) snoubí řemeslnou dovednost a uměleckou dokonalost!

Kromě lidí člověk vidí i plastiky zvířat a na konci muzea dokonce rekonstrukci hudebního nástroje hydraulikonu (takové varhany). Ostatně na jedné z pokladnic se zachovaly do kamene vytesané hudební záznamy, podle kterých dovedeme leccos rekonstruovat (a taky se to děje).

Existenciální vertikála tu člověka strhne. Z řeckých památek dýchá vysoké mínění o člověku a jeho smyslu a významu na zemi, podle těch soch a reliéfů a maleb (těch se zachovalo nejméně) dokáže člověk všechno a je skutečně vrcholem stvoření. I ta shrbená babka, co nás v nedělním kostele zdraví slovy „kalo pascha“ a neumí samozřejmě jinak než řecky.

Díky cestě do Delf jsme se dostali do jednoho z chudších a málo obydlených krajů, do Fókidy, která byla chudá i za antického Řecka, a Delfy v ní byly nejvýznamnější lokalitou. Vykonali jsme tu několik výprav. První do jeskyně, která snad bývala věštírnou chudých. Jde se k ní vysoko do hor a je v ní zvláštní světlo, které se každých pět minut změní s pohybem slunce a mraků na nebi. Jeskyně je široce otevřená, je v ní vidět do hloubky, aniž by člověk potřeboval pochodeň nebo baterku. Dole se rozprostírá široké údolí a nad ním zasněžený vrcholek Parnasu, tak běloskvoucí, jako by na něj někdo hodil prostěradlo, ani skalka z té běli nevyčnívá a kontrast s modrou oblohou je nejsvátečnější kombinací jasu a barev řecké vlajky.


Z řeckých památek dýchá vysoké mínění o člověku a jeho smyslu a významu na zemi, podle soch a reliéfů a maleb dokáže člověk všechno a je skutečně vrcholem stvoření. Foto David Mužík, DR

V údolí se buduje turistický resort (asi pro zimní sporty, protože k moři je odsud daleko), ještě je tu pár polí, ale většinou už území zabírají domky a chatky. A ano, dá se tam „zajet autem“, vlastně i k té jeskyni, k níž jsme se pomalu a únavně ubírali po prastaré cestě z Delf cik cak přes jednu horu, pak kousek po náhorní plošině a potom zase serpentinou vzhůru, už prudčeji a obtížnější cestou. I k té jeskyni přijeli lidé autem ze strany, kam my jsme vůbec při našem výstupu neviděli. Dosažena z auta je jeskyně jen velkou dírou do skály. Pro nás to byl mysteriózní vrchol naší cesty.

Druhý den jsme vykonali pouť k novému klášteru Proroka Iliase. Mapy tu jsou špatné, mysleli jsme si, že ze silnice sejdeme na pěší cestu, ale narazili jsme na další silnici (dokonce nedávno perfektně opravenou), takže jsme šli několik hodin po asfaltu a otloukli si nohy zespoda i zevnitř.

Ubiti cestou říkáme si, jak se v Evropě všechno umetá hlavně pro auta, jak se už rovnou předpokládá, že každý auto vlastní a všude si dojede, a že to je jistě (chceme být spravedliví) hlavní předpoklad pro spojení odlehlých horských oblastí s místy, kde jsou nějaké možnosti práce a uplatnění. Současně to ale znamená, že se do těch míst s možnostmi lidé postupně odstěhují, vždyť co by dělali někde, kam sice vede silnice, ale jinak tam není nic. Teď na jaře všechno kvete, ale nic moc se nepěstuje, ani těch ovcí není bůhvíjak mnoho. A přáli bychom si pěší stezku, jenže to je ta dva a půl tisíce stará stezka, ta silnice, po níž musíme jít.

Ti líní Řekové
Po večerech se bavíme tím, že si čteme řecké moderní dějiny – čemu se vlastně Evropa diví dnes, když balancování na hraně hospodářského kolapsu je jejich základním momentem od osvobození od Turků? Organizovat hospodářskou prosperitu země s tak vysokými horami, s tak málo obydlenými oblastmi, s tak rozdílnými místními poměry je úplně jiný úkol než ten, který máme ve střední a západní Evropě. Snad Norsko se tomu podobá, na jejím opačném konci. Dá se přijít na efektivní způsob pro Řecko?

Mít zemi jako Řecko ve společné unii znamená pro nás, lidi z průmyslem zdevastovaných a moderní civilizací pokažených zemí jednoznačné terno. Když člověk vidí v Athénách nasprejované na zdi slovo Merkel přeškrtnuté a s nějakým znamením nenávisti okolo, cítí nespravedlnost. Merkel za to nemůže.

Ale znovu se člověku potvrdí dojem, který jsme cítili už při cestě z Anglie přes celou Belgii a Německo: centra moci Evropské unie jsou všechna příliš na západě, na jih a na východ je hrozně daleko a všichni zámožní dobře placení byznysmeni a úředníci v dokonalých autech celkem nemůžou poznat, v čem je problém východu a jihu. A ti, kdo odtud jsou, si rychle zvyknou na západní příjmy a styl a udělají všechno pro to, aby se do toho domácího svinčíku už nemuseli vrátit.

A dokud se budeme bavit jen po penězích a bankách, nikdy nepřijdeme na to, jak sdílet nejen hospodářské výhody, ale také velkolepý odkaz, na němž sporný pojem evropanství lze určitě postavit, jen nebýt chrapoun a nevzdělanec.

Na závěr jeden nevysvětlený paradox: o velikonočním Božím hodu (v byzantské oblasti Velikonoce právě probíhají) je zavřeno všude, kde to spravuje stát (zde v Delfách v muzeu a v archeologickém okrsku). Cestou ke klášteru jdeme končinou samých kamenolomů a slyšíme, jak se neustále střílí. Ti líní Řekové (pane profesore Klausi) snad pracují i v nejposvátnější neděli!

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.