Strach z ulice, strach z diskuze

Novináři a publicisté by napříč politickým spektrem měli vést diskuzi o tom, zda se v české společnosti děje něco vážného, nebo se zda jedná o jednu z mnoha vln strachu a nejistot, které po čase zase opadnou.

Když jsem seděla před několika měsíci v novinářském klubu v Tunisu, kladla jsem si otázku, proč taková profesní hospoda nemůže fungovat i v České republice. Místo, kde se můžou setkávat novináři všech možných proudů a názorů, s výjimkou islamistů, kteří by do doupěte, kde se pije téměř výhradně jen pivo, stejně nepřišli, mi připadalo inspirativní a prospěšné. 



V novinářském klubu v Tunisu se živě debatuje. Diskutují zde novináři různých názorových proudů. Foto Saša Uhlová, DR

Ani profesní organizace, ke které by se čeští novináři skutečně hlásili, tu není. Syndikát novinářů totiž takovou organizací není, velká část novinářů se syndikátu vysmívá.

Nemáme tedy žádný společný prostor, ani organizaci, zato máme velkou virtuální hospodu na sociálních sítích. Tam se vzájemně urážíme, pomlouváme a blokujeme, protože virtuální komunikace k tomu svádí. Diskuze na internetu sebou přináší řadu nedorozumění, lidé si za obrazovkami svých počítačů dovolí více, než by byli schopni říct názorovému oponentovi do obličeje. Zároveň nevidí, jaký je dopad jejich slov, a nemohou diskuzi podle toho usměrnit. Je to tedy taková horší hospoda a nepomáhá ani to, že v ní občas někdo abstinuje.

Novináři médií hlavního proudu, kterým my na levici říkáme „mainstreamová“ a většinou se u toho posměšně šklebíme, neuznávají většinu pokusů alternativních médií prosadit se na mediálním poli s nesrovnatelně horším zázemím a nižšími prostředky jako novinařinu. O partnerskou diskuzi s námi nestojí a z naší strany to je podobné, jen to jako méně etablovaní nesrovnatelně více řešíme. K čemu by tedy taková diskuze byla vlastně dobrá?

Třeba proto, abychom diskutovali o otázce, jestli se česká společnost fašizuje, nebo nikoli. Je to debata, kterou nemá příliš smysl vést v jednotlivých partičkách, ale měli by se na ni podílet všichni ti, kteří se hlásí k nexenofobní části společnosti, a jsou schopní se ve veřejném prostoru kultivovaně vyjadřovat. V Deníku Referendum se o fašizaci, hnědnutí, tekutém hněvu a podobně, píše už celé roky.

V Respektu naopak vyšel text Erika Taberyho Jsou Češi fašisté?, podle kterého panika evidentně pohlcuje jak ty, kdo se děsí uprchlíků, tak ty, kdo se děsí těch, kteří se děsí. Erik Tabery si všímá, že texty o fašizaci vycházejí především na levicových webech a zastává názor, že by situaci v našem státě spravila lepší informovanost. Text vyšel ještě před demonstrací s šibenicemi, ale vzhledem k tomu, že na ni bylo jen pár set lidí, předpokládám, že se autorův pohled zásadně nezměnil.

Výchozí pozice Deníku Referendum, kde máme tendenci situaci spíše dramatizovat, je jiná než Respektu, kde zas mají tendenci být optimističtí. Téma, které Erik Tabery zdvihl, přesto stojí za diskuzi. Možná si to všichni nepamatují, ale v devadesátých letech minulého století byla situace z hlediska nejzranitelnější skupiny u nás, tedy Romů, v některých ohledech naprosto alarmující. Napadení ze strany neonacistů, nebo prostě jen mladých etnických Čechů, byla častější než dnes. Řada mých romských přátel se tehdy bála jezdit vlakem. Sama jsem se několikrát stala svědkem, nebo i objektem, napadení na ulici, když jsem někam šla třeba s dětmi, o které jsem se starala.

Často se nám taky stalo, že nás někam nechtěli pustit, nebo že nás odmítli obsloužit. Otevřeně rasistických až násilných projevů na ulici bylo tehdy dle mého pozorování víc než dnes. Když jsem se pohybovala po ulici v doprovodu Romů, docela jednoduše jsem se bála, že nás někdo napadne. Dnes se v tomto ohledu cítím lépe.

Výrazně se v tomto ohledu zkultivovalo také vysílání České televize, kde se v devadesátkách říkaly věci, které mi z dnešního pohledu připadají neuvěřitelné. S rozjezdem internetu přibylo štvaní na internetu a v touze po co největší čtenosti se internetové mutace některých médií hlavního proudu podobají bulváru. Přibyly také demonstrace proti Romům, ale v posledních dvou letech jich je zase méně. Objekt nenávisti se totiž vzdálil a lidé řeší více svůj strach z islámu, než nedokonalé soužití s Romy.

Možná má Erik Tabery pravdu a nejedná se o výrazný posun, jsou to spíš vlny, které zas opadnou. Nicméně signálů, že to tak být nemusí, a že se jedná o neblahý trend, je poměrně dost a právě o tom bychom mohli bez urážek a posměšků mezi sebou diskutovat. Máme totiž, byť se to nemusí na první pohled zdát, mnoho společného.

V první řadě nás spojuje vzájemné pohrdání či přehlížení. My si o „babišovinách“, „bakalovinách“, ale i dalších médiích nemyslíme nic dobrého a oni si o nás raději nemyslí nic, nebo to tak aspoň občas působí.

Dále nás spojuje pohrdání těmi, kdo mají strach a veřejně ho deklarují. Označujeme je jako xenofoby, nebo si to o nich aspoň myslíme, a domníváme se, že také s nimi není diskuze možná.

A nakonec nás spojuje strach z ulice. Nikoli z alternativní ulice, kterou pro řadu levicových intelektuálů představují třeba squatteři, nebo pohostinní Romové, nýbrž z té ulice, která má taky strach, jež se může změnit velmi rychle v nenávist. A to platí i pro nás.

V textu Erika Taberyho jsem cítila snahu nepovyšovat se nad obyčejné lidi a projevit pochopení pro jejich obavy. To je za současné situace a vzhledem k úrovni celé debaty víc než sympatické. My na levici zas vysvětlujeme protiromské, nebo protiimigrantské nálady ekonomickou situací lidí a jejich frustrací. Nevím, zda má pravdu spíše Erik Tabery, když říká, že situace není tak vážná, nebo levicoví publicisté, když tvrdí, že za vším je frustrace, což opakují už roky jako mantru. Nebo jestli se třeba nemýlíme všichni a nelžeme si proto, že nás odpuzuje o tom do hloubky přemýšlet.

Dokud si ty diskuze povedeme jen uvnitř svých malých světů, kde si vzájemně rozumíme, a budeme pohrdat všemi ostatními, určitě se nikam neposuneme. Stejně tak z povýšeneckých pozic nemůžeme vést tu nejpotřebnější diskuzi, a to o příčinách a východiscích současné situace. A docela určitě nepoznáme včas, jestli je situace opravdu vážná. 

A co si myslíte vy? Diskuse (29 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Lidé jsou velmi neklidní, což diskusi ztěžuje Úterý, 7.Července 2015, 07:14:57

Při diskusích bývá často problém, že oponent si vás předem někam zařadí (například mezi sluníčkáře ) a potom vám vyvrací názory, které vůbec nemáte, ale mají je podle něj domnělí sluníčkáři. Přitom nevnímá, že je úplně mimo, protože je rozrušen (nejen existencí muslimů, ale i sluníčkářů).
Lidé si často vytvářejí jakýsi vymyšlený obraz světa - to ani nejsou klasické ideologie, ale něco jako lidové ideologie (hraničící až s konspiračními teoriemi). Třeba vám řeknou, že islám, komunismus a nacismus je v podstatě totéž. Nebo podobné nesmysly, které jim těžko vyvrátite.

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Poločas rozpadu Úterý, 7.Července 2015, 10:39:50

Těžko vést všeobecnou diskusi ve společnosti, která se rozpadá.

Proč by se měli novináři scházet? Nemyslím z hlediska vyššího principu mravního nebo z hlediska potřeb společnosti, ale z vlastních vnitřních pohnutek: Co by mělo vést Erika Taberyho k myšlence: „Teď půjdu do kavárny a báječně si popovídám se Sašou Uhlovou‟? Proč by se měl vůbec někdo scházet?

Nepostihlo to jen novináře, i spisovatelé už mají Unii http://www.uniespisovatelu.cz/ a Obec http://www.obecspisovatelu.cz/ a nedávno si založili ještě Asociaci http://asociacespisovatelu.cz/

Z toho vidíme, že nějaká vůle po spolčování by tu byla. Ale jen spolčování se svými, nikdy s jinými. Ne s těmi druhými, do toho jejich spolku bych nikdy nevstoupil, to si radši založím vlastní. Nechceme cizince, nechceme jinověrce, nechceme voliče jiných stran, nechceme autory jiných žánrů. Nechceme jinou barvu kůže, nechceme jiný vkus.

„Díváme se do vesmíru, a hledáme jen vlastní zrcadlo,‟ napsal Stanisław Lem v románu Solaris. „K čemu je nám nekonečný vesmír?‟ dodal k tomu Andrej Tarkovskij ve stejnojmenném filmu: „Člověk potřebuje člověka.‟

Dnes se díváme mezi lidi, a hledáme jen vlastní zrcadlo. Potřebuje ještě člověk člověka? Cítím se trochu osaměle ve svém zrcadlovém bludišti, ale vyjít ven mezi lidi, není to nebezpečné?

Co se to s námi stalo? Je to tím, že jsme se přestali dívat ke hvězdám? Schází dnes to, k čemu nám byl nekonečný vesmír? Anebo jsme se právě s pohledem upřeným do vesmíru odnaučili dívat na lidi?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Do toho jejich spolku bych nikdy nevstoupil, to si radši založím vlastní. CHCEME cizince, CHCEME jinověrce, ... CHCEME jinou barvu kůže, CHCEME jiný vkus." Úterý, 7.Července 2015, 11:39:3

Ukázka JINÉ diskuse – Honzovi Macháčkovi:

"Já jsem navrhoval aspoň milión, aby se jich TAM dostalo. ... To by bylo nádherný, když se TAM navezou různé kultury. Uzavřená kultura v té své slupce začíná zahnívat, je sebestředná, degeneruje. ... Bylo by to prospěšné pro ISLÁMSKOU kulturu, kdyby se TAM navezlo aspoň milión lidí z jiných kultur a s jiným náboženstvím. Kupříkladu jenom TEN EVROPSKÝ ATEISMUS A TO KŘESŤANSTVÍ by trochu zrelativizovalo dominanci ISLÁMSKÉHO náboženství, které TAM v té kultuře každý považuje za úplně automatické, že je to snad dané přírodou, že prostě ISLÁM, RAMADÁN a tak dále, že to prostě patří TAM. ... Myslím, že by to bylo hrozně prospěšný už jenom proto, že by to zrelativizovalo i TY JEJICH VÁLEČNÝ A SEKTÁŘSKÝ KONFLIKTY, KTERÝ TAM JSOU. Protože tím, že VSTŘEBAJÍ strašně lidí, tak BUDOU NUCENÝ orientovat se na dělení se, podílení se. Ne tak stavět společnost na kompetici, NA VÁLKÁCH, ale spíš na přátelství, spolupráci a tak dále. To jsou všechno věci, které by se tím přílivem, tím influxem těch EVROPANŮ změnily a v podstatě by se ty kulturní, náboženské a VÁLEČNÉ hroty začaly trochu otupovat a lidé NA STŘEDNÍM VÝCHODĚ A V AFRICE by si uvědomili, že jsou součástí globálního společenství a ne že se mohou uzavřít za nějaké ploty jak v Severní Koreji a tam si žít ten svůj oddělený kulturní sen, který je čistou fantasmagorií v dnešním globalizovaném světě."

(Slova napsaná VELKÝM PÍSMEM nejsou součástí původního vyjádření.)
Původní text:
"Já jsem navrhoval aspoň milión, aby se jich sem dostalo. ... To by bylo nádherný, když se sem navezou různé kultury. Uzavřená kultura v té své slupce začíná zahnívat, je sebestředná, degeneruje. ... Bylo by to prospěšné pro českou kulturu, kdyby se sem navezlo aspoň milión lidí z jiných kultur a s jiným náboženstvím. Kupříkladu jenom to islámské náboženství by trochu zrelativizovalo dominanci křesťanského náboženství, které tady v té kultuře každý považuje za úplně automatické, že je to snad dané přírodou, že prostě křesťanství, Vánoce a tak dále, že to prostě patří sem. ... Myslím, že by to bylo hrozně prospěšný už jenom proto, že by to zrelativizovalo i ekonomický systém – kapitalistický, který tady je. Protože tím, že vstřebám strašně lidí, tak jsem nucen orientovat se na dělení se, podílení se. Ne tak stavět společnost na kompetici, na soutěžení, ale spíš na přátelství, spolupráci a tak dále. To jsou všechno věci, které by se tím přílivem, tím influxem těch uprchlíků změnily a v podstatě by se ty kulturní, náboženské a ekonomické hroty začaly trochu otupovat a lidé v Čechách by si uvědomili, že jsou součástí globálního společenství a ne že se mohou uzavřít za nějaké ploty jak v Severní Koreji a tam si žít ten svůj oddělený kulturní sen, který je čistou fantasmagorií v dnešním globalizovaném světě."
(Rozhovor Jana Čulíka s vysokoškolským učitelem a filozofem Milanem Kohoutem http://www.blisty.cz/art/78030.html od 11. minuty záznamu)

Jaké jsou asi motivy pana Kohouta? Je to soucit s trpícími, nebo nenávist ke "své" kultuře a snaha ji "opravit" podle svých receptů, plánovat všem ostatním jejich životy, prosazovat globalistickou ideologii? Vlastní pýcha při tom ovšem reflektována není.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Selhání intelektuálů, jako obvykle (dovádí ostatní k zuřivosti). Středa, 8.Července 2015, 09:45:23

Rozdíl mezi intelektuálem a racionálně myslícím člověkem je ten, že intelektuál si představuje, jací by lidé správně měli být, zatímco racionálně myslící člověk nesní o ideálním stavu, ale počítá s realitou a snaží se i v těchto podmínkách dosáhnout co nejideálnějších výsledků.
Právě tento požadavek intelektuála na ideální lidské vlastnosti ostatní společnost nesmírně provokuje a dovádí některé možná k zuřivosti, neboť intelektuál zde sám sebe jaksi samozřejmě dává ostatním za vzor a říká: "Polepšete se a buďte jako Já!" Přičemž z perspektivy okolí je obyčejně nesmírně dobře vidět, že "nikdo není dokonalý", ani ten, kdo to o sobě jaksi mlčky "skromně" předpokládá.
Východiskem by snad mohlo být nedopouštět se "jaksi mimochodem" toho hodnocení: "Mé názory jsou v pořádku, ale co se to stalo s ostatní společností?"

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Nikdo neodpovídá." Čtvrtek, 9.Července 2015, 08:43:40

"Mají asi strach z diskuse, nebo ta planeta není obydlená.Zavolejte palubního revolucionáře, ať udělá rozbor vyzařovaného názorového spektra!"
"Palubní revolucionář se válí dole v genderbaru s děvkama. Je úplně namol."
"Kolikrát já jim na tý kádrovce říkal, že ten chlap je nespolehlivej! Ale voni tam na to úplně s....! Voni ho eště vobhajovali, že prej je to styl revoluční práce!? Že prej tim dělá z voportunistický inertní masy revoluční těleso, který si je vědomý svý dějinný úlohy... Tak co je s tim rozborem? Co je to před náma za těleso?! Revoluční nebo inertní? K...., tak proberte z hybernace aspoň evolucionáře, ale ne na dlouho, nebo nám tady z toho udělá kůlničku na dříví!"
"Kapitáne, spektrometr vyhodnotil to neznámé těleso jako planetu intelektuálů."
"Intelektuálů? ... Co to je? ... Aha, ... Tak to sme k.... v rejži!!! Co je s tim revolucionářem? Už je při smyslech?"
"Má pořád kocovinu. Jak jsme posledně dělali ten velkej revoluční vývojovej skok tam na tý planetě... No někdy v říjnu to bylo.. ne, vlastně začátkem listopadu, tak vod tý doby je furt v lihu, ňák se mu to tam tehdy vymklo... A co třeba zkusit teďka toho Žižeka?"
"No vidíte, že nejste úplně blbej. Ale nejdřív proveďte přepodstatnění staré oportunistické inertní masy v revoluční těleso vědomé si své dějinné úlohy, pak rozpusťte lid, zvolte si jiný a až nakonec do nich naperte toho Žižeka! To by v tom byl čert, aby to teďka nezafungovalo!"

(Text vychází v rámci projektu na integraci intelektuálů.)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Jaká odlišnost je už moc velká na to, aby spolu lidé mohli mluvit? Čtvrtek, 9.Července 2015, 09:32:22

V tuniském novinářském klubu se scházejí lidé, kteří buď pijí pivo nebo jim nevadí sedět s lidmi, kteří pijí pivo. Islamisti tam nechodí, asi proto, že by chtěli pivo zakázat. Možná je to pivo podobným vyjádřením rozdělení společnosti jako byly dlouhé vlasy u mužů v sedmdesátých letech 20. století u nás.Vlasatí mohli mluvit s těmi krátce ostříhanými, kteří dlouhé vlasy nezavrhovali, ale ne s těmi, kteří je zakazovali. Krátce ostříhaní sympatizující s vlasatými mohli mluvit se zakazovači vlasů, ale ne otevřeně, zakazovači byli nebezpeční, při takovém rozhovoru bylo samozřejmé, že nevíme, co si ten druhý myslí doopravdy.

Jak je to dnes u nás? Před časem byl zde v DR článek o rozhodnutí přestat číst Respekt: autor byl mnohými pochválen. Erik Tabery se svého času účastnil diskusí v DR, pak toho nechal, možná proto, že zde byl vystaven dost drsným osobním útokům, v podstatě byl označen za člověka, se kterým nemá smysl mluvit.

Když se na náměstích objevují šibenice, by možná stálo za to zvážit, zda nejsme v situaci, kdy je lepší mluvit alespoň se všemi, kdo nechtějí nikoho věšet.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Oprava Čtvrtek, 9.Července 2015, 09:44:56

..."
(Text vychází v rámci projektu na integraci intelektuálek a intelektuálů.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 9.Července 2015, 14:04:55

Pane Nusharte, tím člověkem "snícím o ideálním stavu a vnucujícím tuto svou představu ostatním" - nebyl někým takovým například takový Ježíš Kristus?

Kdyby Ježíš byl čirým realistou snažícím se "dosažení ideálních výsledků" v rámci této reality - pak by asi nemusel utrpět smrt na kříži, ale dneska by o něm nejspíše vůbec nikdo nevěděl.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Josefu Poláčkovi Pátek, 10.Července 2015, 02:50:39

Nikde jsem si v evangeliích nevšiml žádného náznaku, že by Ježíš Kristus podléhal nějakému snění, tedy například snění o krásné ale nejisté budoucnosti. Nevím tedy, jestli mohl o čemkoliv snít, jako člověk asi ano.
"Vnucování" čehokoliv (představ?) ale předpokládá určitou míru násilí, nepřímo úměrnou ochotě toto vnucované přijmout. Slova "vnucovat svou představu ostatním" bych tedy v souvislosti s činností Ježíše Krista asi nepoužil, přestože třeba z hlediska farizeů možná to slovo "vnucování" určité opodstatnění mělo. Ani v tomto případě ale o "vnucování" asi nešlo, jednalo se spíše o ohrožení jejich sebepojetí.

Zdá se mi, že křesťanství narozdíl třeba od budhismu neklade důraz na zdokonalování člověka, ale na jeho vztah k Bohu. Dobře to ilustruje známý požadavek, abychom viděli Krista v každém trpícím člověku, v uprchlíkovi, v každém svém bližním. I sami v sobě. Nikoliv ovšem v tom smyslu, že se budeme za něj považovat, ale v tom smyslu, že naše důvěra v něj bude větší, než náš strach z neznáma, že otevřeme své srdce. Ten vztah důvěry nikterak nevybízí člověka k tomu, aby odložil rozum jako nepotřebnou věc, i rozum je velmi dobrým prostředkem k vytváření toho vztahu pokud se ovšem sám nestane předmětem zbožštění.
Křesťanství tedy neklade požadavek dokonalosti na chybujícího člověka, ideálem křesťanství je dokonalý vztah k Bohu, který se promítá i do vztahu k bližním. Zdá se mi to tedy být spíše "dosažením ideálních výsledků v rámci reality" než "sněním o ideálním stavu a o ideálním člověku a vnucováním této představy ostatním".
Nejsem si jist, zda jsem Vás správně pochopil, co mě však na Vašem příspěvku překvapilo je přirovnání činnosti Ježíše Krista k působení intelektuála v současné společnosti :-).

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Dokonalý ideál a cesty k němu Pátek, 10.Července 2015, 13:56:38

Tedy pane Nusharte, musím přiznat že jsem při psaní mého textu poněkud uvažoval o tom, je-li přípustné Ježíše z Nazaretu vsadit do skupiny intelektuálů. - Na jedné straně asi sotva, neboť byl podle všeho stavebním dělníkem. Na straně druhé však byl gramotný a vyznal se v tóře - což ho v té době automaticky řadilo do řad vzdělanců. Takže, spíš bych se přece jenom přikláněl k tomu, spatřovat ho jako "intelektuála".

To "vnucování ideálního stavu" - to je ovšem velice problematická záležitost, bezpochyby. Záleží na tom, jak se na to podíváme.

Svým způsobem každý z nás "vnucuje" svůj názor, svůj pohled na svět těm ostatním. Navzájem se střetáváme v diskuzích, svůj názor se snažíme protlačit, v lepším případě pomocí argumentů. A co třeba takoví rodiče? Ti přece také mají svou představu o "ideálním dítěti", kterou se snaží svou výchovou realizovat. A to - ze strany dítěte - mnohdy samozřejmě "nátlakem".

Samozřejmě. ten "nátlak" ze strany Ježíše vůči příslušníkům jeho národa nebyl v tom smyslu, že by jim něco závazně přikázal; on ovšem vůbec nebyl v takové pozici, aby měl k něčemu takovému reálné prostředky.

Nicméně, jeho postoj vůči jeho okolí byl víceméně naprosto dominantní a nekompromisní: buďto se budete chovat řádně - tedy tak jak já vám to kážu - anebo přijdete do pekla! Což byl v oněch hluboce religiózních dobách nátlak už opravdu velice masivní.

Není sebemenší pochyby o tom: Ježíš m ě l svou představu ideálního stavu; a tuto svou představu se snažil prosadit do hlav a myslí svých soukmenovců, a to vší mocí které byl jenom schopen.

Ten rozdíl mezi těmi dvěma variantami, o které se zde jedná, je tento: v prvním případě se přichází právě s tou představou onoho "ideálního stavu", a činí se vše pro to, tento ideální stav uvést v realitu.

Zatímco ve druhém případě se řekne, ach člověk přece nikdy nebude dokonalý, tak se s tím smiřme, a snažme se toho člověka jenom tak trochu částečně zlepšovat, v rámci možného.

V tomto smyslu byl Ježíš skutečně vizionář, nikoli realista. On věřil na "Království Boží", a na jeho příchod, na jeho reálnou existenci na zemi; a toto Království Boží se snažil ze všech svých sil uskutečnit. Ježíš nebyl v žádném případě onen "realista" snažící se jenom o dosažení možného. Ježíš byl maximalista, žádal všechno. A proto také tak tvrdě narazil, právě na tu realitu.

-------------------------------------------

Ale mimochodem zde přišla řeč na jedno zcela centrální téma křesťanství: c o je vlastně samotným jádrem křesťanství?

Vy, pane Nusharte, míníte, že tímto jádrem není samotná dokonalost, nýbrž "dokonalý vztah k Bohu". Právě v tomto bodu bych ale základní poselství křesťanství viděl přesně opačně. - Nutno ovšem podotknout: křesťanství původního, tedy křesťanství samotného Ježíše - ne toho, co se z něho (křesťanství) postupem časů vyvinulo.

Kdyby jádrem křesťanství měl být "dokonalý vztah k Bohu" - pak by si Ježíš vůbec nemusel dávat práci s tím, něco nového kázat a prosazovat. Ten "dokonalý vztah k Bohu" byl dán už v judaismu; sotva v té době existovalo jiné náboženství, které by natolik intenzivním způsobem uctívalo Boha, kdy Bůh by byl natolik aktuálně přítomen v každodenním životě.

Přesně naopak, poselství Ježíše bylo daleko spíše "civilní": totiž niterný mravní přerod samotného člověka. Ježíšovi se v prvé řadě jednalo o člověka; nikoli o Boha.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 10.Července 2015, 17:26:13

Já myslím, že Ježíšovi nešlo o dokonalého člověka, ale spíš o mezilidské vztahy. A vztah k druhým lidem lze zdokonalit po získání určité schopnosti sebereflexe. Takže proto nejprve máme vytáhnout onen "trám z vlastního oka" a pak teprve chtít napravovat druhé. Taková sebereflexe se ovšem dá těžko někomu vnutit. Ale pan Poláček má v jistém smyslu pravdu, že Ježíš používal všech možných prostředků, aby s lidmi pohnul; neomezoval se jen na projevování lásky. Například takové převracení krámků penězoměnců bylo docela drsné, ovšem zda to bylo násilí, o tom se lze přít. Já myslím, že ne. Řekla bych, že to bylo něco jako performance.

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Ráda bych se zapojila, ale Pátek, 10.Července 2015, 22:08:50

Ráda bych se zapojila do diskuze pod svým článkem, ale je pro mě nesrozumitelná. Rozumím prvnímu příspěvku paní Hájkové, ještě se trochu chytám u prvního vstupu pana Macháčka, velice dobře chápu, co chce říct pan Kubička, ale pak už se ztrácím... Nemohli byste s ohledem na mě psát tak nějak víc polopatě?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 10.Července 2015, 23:20:49

Já taky poměrně často některým diskusním příspěvkům nerozumím. Nevím ale, co je nesrozumitelného na tom mém druhém příspěvku? Možná se vám zdá trochu odtažitý od tématu tím, že zabíhá do starověku, což je patrně moje slabina. Jsem prostě pořád tak napůl mimo. Možná v tom malém uzavřeném světě, jak píšete v článku. Ale mám aspoň na tu ulici aspoň trochu pootevřené dveře.
Nemyslím si, že ekonomická situace je tak vážná (aspoň ne pro většinu lidí), že by to vyvolalo nějakou akutní společenskou krizi. Ale strach z budoucnosti mezi lidmi určitě je, protože mají pocit, že bude mnohem hůř. Cítí se ohrožení možnými změnami. Přejí si, aby spíš zůstalo všechno jak je, i když to není ideální. Na druhé straně je tu skupina lidí (na levici), kteří volají po co možná nejrychlejší změně, protože svět, jaký existuje, je pro ně nesnesitelný. Tyhle dvě skupiny asi budou mezi sebou komunikovat dost špatně.
Pokud jde o ty, co se bojí, tak na ně by možná zabralo uklidňující vyjádření nějakých autorit (politických - nebo na věřící třeba církevních).

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Saše Uhlové Sobota, 11.Července 2015, 01:53:32

Pan Poláček reagoval na moji kritiku idealistického (potřebujícího ideálního člověka k harmonickému soužití lidí různých kultur) a konfrontačního postoje intelektuálů v otázce imigrantů srovnáním postoje intelektuálů s postojem Ježíše Krista. Panu Poláčkovi oponuji tvrzením, že v křesťanství nejde o vytvoření dokonalého člověka, jak to naopak, podle mě, požadují intelektuálové při řešení problému imigrace – viz rozhovor Milana Kohouta s Janem Čulíkem na Britských listech; (intelektuálové se podle mě mylně domnívají, že strach a xenofobii lze lidem "vymluvit", že změna postoje je otázka vůle; já myslím, že změny postoje lze dosáhnout spíše sebereflexí, pravdivým poznáním skutečných motivů svého jednání; ve změně postoje naopak spíše brání odsuzující postoj okolí, který se odsuzovaným - "xenofobům" musí z různých důvodů jevit jako iracionální).
Abych tedy dokončil myšlenku, v křesťanství nedokonalý a chybující člověk má potřebu nikoliv svojí vlastní dokonalosti, ale co nejdokonalejšího vztahu s Bohem, který se pak promítá i do všech ostatních vztahů k bližním. Požadavek na vlastní dokonalost by totiž v těchto vztazích byl vlastně překážkou. (Cíle dokonalosti lze dosáhnout jen "tak nějak mimochodem". Pokud se na ten cíl soustředíme, ztratíme ho.)
Domnívám se, že z hlediska kritiky mesiášského postoje intelektuálů je na příspěvku pana Poláčka zajímavá právě volba tohoto srovnání intelektuála a Ježíše Krista :-).

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sebereflexe a cesta k dokonalosti Sobota, 11.Července 2015, 14:20:27

"Já myslím, že Ježíšovi nešlo o dokonalého člověka, ale spíš o mezilidské vztahy. A vztah k druhým lidem lze zdokonalit po získání určité schopnosti sebereflexe" - paní Hájková, zase jednou se Vám podařilo dokonale vystihnout jádro věci.

Ano, právě o tohle se jedná: Ježíšovi se skutečně v prvé řadě jednalo o mezilidské vztahy, o jejich kvalitu, o jejich mravní charakter. A bezpochyby, sebereflexe je základní podmínkou k takovému zlepšení mezilidských vztahů - tím že si každý z nás uvědomí své chyby, své nedostatky ve vztahu k druhým, a napravuje je, či se alespoň o nápravu snaží.

Potud tedy dobře. Ovšem, na straně druhé setrvávám u přesvědčení, že Ježíš měl v tomto ohledu (tedy těch mezilidských vztahů) svou představu absolutně optimálního, ideálního stavu, a že se ze všech svých sil snažil tehdejší svět (tedy konkrétně příslušníky svého národa) k tomuto ideálnímu stavu přimět.

Jeho mravní nároky na člověka jsou mnohdy skutečně až fundamentalisticky přísné ("už jenom kdo pohlédl na cizí ženu, spáchal hřích cizoložství").

Přitom je ovšem Ježíš v některých případech podivuhodně nedůsledný v této své absolutně přísné mravnosti, a například v případě cizoložnice které hrozí ukamenování se ukáže být velice tolerantním, a postaví se na její stranu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Cesta je vším, cíl je ničím? Sobota, 11.Července 2015, 14:35:38

Takže, pane Nusharte, ještě jednou k tomu, jestli jádrem křesťanství je dokonalost (člověka a jeho morálky) sama, anebo ale (dokonalý) vztah člověka k Bohu.

Já jsem zcela záměrně uvedl, že hovořím výhradně o původním křesťanství, tedy jak celou věc postavil samotný Ježíš.

On je tady totiž asi opravdu nemalý rozdíl mezi tím původním poselstvím a požadavkem Ježíše, a mezi tím, jak se pak křesťanská nauka (a křesťanská morálka) vyvíjely v reálných dějinách.

Jestliže u samotného Ježíše trvám na své tézi, že pro něj zdaleka nebyl prioritní vztah k samotnému Bohu, nýbrž právě ty mezilidské vztahy, jak o nich píše paní Hájková - pak v následujícím vývoji se tento poměr opravdu obrací, pro křesťanskou církev se absolutní prioritou stává samotná víra, ke které teprve sekundárně přistupuje obecná mravnost.

Svým způsobem to není nikterak nepochopitelné: křesťanství muselo v prvé řadě vyhrát svůj boj o existenci, o dominanci proti "konkurenci", proti etablovaným bohům jak Říma, tak i barbarských národů zbytkové Evropy. Bylo tedy bezpodmínečně nutno napřed prosadit křesťanskou víru jako takovou - tedy onen vztah k Bohu.

A za druhé, i při tom působení křesťanské morálky na jednotlivé lidské duše reálně daleko větší moc a intenzitu má právě ten osobní vztah k Bohu - Bohu vševědoucímu, soudícímu, trestajícímu, nežli nějaké morální apely na dosažení vlastní "dokonalosti".

Takže, pane Nusharte, opravdu můžete mít plnou pravdu v tom, že v historické praxi reálného křesťanství nabyl vrchu ten vztah k Bohu, a snaha po "dokonalosti" tohoto vztahu; nicméně já zůstávám u toho, že ty původní priority u samotného Ježíše byly zcela opačné, a že ta "dokonalost" v mezilidských vztazích byla opravdu Ježíšovým konečným cílem, a vztah k Bohu a víra v Boha jenom cestou k tomuto cíli.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

A už jsme zase u toho Sobota, 11.Července 2015, 14:48:13

Já se strašně omlouvám paní Uhlové za tuto diskusi, ale nemůžu jinak. Tak tedy, pane Poláčku, proč měl Ježíš pro ty hříšníky takové pochopení? Lidé, kteří z nějakých důvodů žijí odlišně od norem uznávaných společností, přičemž ta společnost jimi za to pohrdá, možná někdy mají větší schopnost sebereflexe, než ti, kteří se cítí, že jsou takoví, jací mají být a nevnímají vůbec žádnou svou chybu. Sebereflexe pochopitelně neznamená, že se člověk automaticky stane dokonalým (to chce sílu), ale aspoň se snaží své chování zlepšit. Na rozdíl od těch, kteří si myslí, že se už chovají dokonale (není co zlepšovat), a proto mají mandát soudit druhé (viz ti farizejové).
Ono se někdy zdůrazňuje, že Ježíš se kamarádil s prostitutkami a vůbec lidmi pochybné pověsti, tedy s hříšníky, ale myslím, že je třeba zdůraznit, že až poté, co PŘESTALI žít v hříchu. Je nepředstavitelné, že by Marie přes den chodila s Ježíšem a večer šla s nějakými svými zákazníky :-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Dialog s fašisty? Sobota, 11.Července 2015, 14:58:13

No ano, paní Uhlová, zdejší diskuse se mnohdy "rozkošatí" do původně nečekaných a netušených šíří a souvislostí, kde se mnohdy ztrácí souvislost s původním textem. To může být sice pro autora onoho textu poněkud frustrujícím (mě by asi také poněkud rušilo, kdyby se třeba pod nějakým mým textem o podstatě kapitalismus najednou rozběhla diskuse o optimálním způsobu chovu moučných červů pro rybářské háčky); ale na straně druhé alespoň z mé strany právě tohle shledávám být velmi přínosným, když se věci zařadí do zcela nových souvislostí.

Ale tedy zpátky k tématu. Pokud jsem protentokrát já správně pochopil ;-) , jedná se o to, aby se intelektuálové neuzavírali do svých vlastních představ o tom, jací by - v ideálu - měli být ostatní, nýbrž aby se snažili navázat dialog i s těmi, kteří zastávají názory pro ně principiálně nepřijatelné.

Aneb, xenofoby nepolepšíme tím, že je budeme stále dokola označovat za xenofoby, nýbrž že se pokusíme jim nějakým způsobem porozumět.

To je na straně jedné bezpochyby dobře odůvodněná výzva; ale jak jsem naznačil už názvem svého textu, je to opravdu spojeno s velmi zásadními problémy.

Bezpochyby, ne každý xenofob je fašista; ale tady jde o princip. Máme se snažit o dialog i s fašisty?

Aby nedošlo k omylu: ani to nechci apriori zavrhovat. Hovořili jsme tu o křesťanství; a jedinečným historickým přínosem křesťanství je právě to, že žádného člověka předem nezavrhuje, neodepisuje. Každý člověk je duše; a každá duše je svým původem boží.

To jest: i xenofob, ale dokonce i fašista má ve své duši nějaké pozitivní jádro; ať chce nebo nechce. Není to jeho zásluha; je to fakt. A jestliže toto dobré jádro bylo zdeformováno, tak že jeho aktuálním projevem je nenávist a zloba, pak se napřed této duši samotné muselo přihodit něco velice zlého.

Ale to si tato duše neuvědomuje; a tak hlásá zlé, a přitom se sama domnívá, že zastává to jedině dobré.

- No, jak tak hledím, zase jsem upadl do abstrakce. Chci tím říci toto: ano, je to docela dobře možné, pokoušet se i u xenofobů a fašistů nalézt to jejich pozitivní lidské jádro; a pokusit se pochopit, jaké rány v jejich životě je dovedly k tomu, že se nyní ke svému okolí staví natolik podezřívavě, až vysloveně nepřátelsky.

Na straně druhé, sám jsem jednou svého času na jednom fóru vedl dlouhý pokus o dialog s jedním přesvědčeným antisemitou - abych nakonec musel zjistit, že to byla zcela zbytečná námaha. Fundamentalisty nelze dosáhnout nijakými logickými argumenty, nijakými apely na humanitu; prostě naprosto ničím.

V podstatě to jediné, co by zde mohlo mít nějaký efekt, by byla hloubková psychoterapie, která by dokázala zásadním způsobem revidovat (vyléčit) jejich základní psychické struktury.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Ježíš a hříšníci Sobota, 11.Července 2015, 15:13:23

Tedy, paní Hájková, v prvé řadě by bylo možno na tu otázku, proč a z jakých pohnutek se Ježíš stýkal především s "hříšníky", tedy s lidmi ze spodních sociálních vrstev, tak na tuto otázku by bylo možno odpovědět poněkud cynicky, že on prostě neměl na výběr.

On by se svým kázáním, se svým poselstvím dozajista velice rád pronikl i do "lepších", vyšších vrstev společnosti, či alespoň do jejího sociálního středu - jenže, nedá se nic dělat, tato "středoproudová" společnost ho ve skutečnosti nikdy nepřijala. - Uvědomme si jenom, že dokonce i jeho vlastní rodina ho fakticky odvrhla, prohlásili ho za blázna.

Takže, on opravdu mohl hovořit téměř jenom k těm, kteří byli "dole", kdo byli sami jako on vykořenění, kdo žili na okraji společnosti - a kdo tedy v jeho zvěstování příchodu Království božího mohli pro sebe spatřovat alespoň nějakou naději pro spásu ze svých bědných životů.

Na straně druhé, sám Ježíš - když mu právě toto bylo vytýkáno, že se stýká s touto společenskou spodinou a s celníky (kteří tehdy platili fakticky za zloděje) - tak ten na tyto předhůzky odpověděl skutečně obdivuhodnou replikou: "Ne ke zdravým musí chodit lékař, ale k nemocným!"

Ale vraťme se k té otázce, jestli právě tito chudí a vyvržení jsou více schopni vlastní sebereflexe, nežli ti - společensky a materiálně - saturovaní.

V tomto smyslu, asi ano. Tito "saturovaní" nepociťují vnitřní potřebu vlastní sebereflexe - oni jsou spokojení se statem quo. Necítí potřebu cokoli ve svých životech měnit. Ale ti sociálně vyvržení - ti jsou velice naléhavě konfrontováni se skutečností, že v tomto světě je něco velmi v nepořádku, a jsou tedy daleko spíše nakloněni hledat nějakou změnu. A to třeba i tu vlastní niternou proměnu.

---------------------------------------------------------

Mimochodem, paní Hájková: ta Máří Magdaléna opravdu nebyla žádná lehká děva, o tom jsme přece mluvili zrovna nedávno...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 11.Července 2015, 17:12:51

"... o tom jsme přece mluvili zrovna nedávno..."
No jo, člověk prostě zapomíná. Aspoň vidíte, pane Poláčku, k čemu ty diskuse jsou. Je to jako s tím hrachem na stěnu...
Totéž chci sdělit i paní Uhlové. Diskusemi se nic nevyřeší. Ale bez diskusí taky ne.

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

druhý příspěvek Neděle, 12.Července 2015, 00:52:45

Byl vlastně, paní Hájková, taky srozumitelný, jen už reagoval na diskuzi, které jsem nerozuměla. Jako když člověk kouká na xtou epizodu seriálu a neviděl ty předešlé, i když tam se většinou zorientovat dá :)

Koho jste p. Uhlova myslela tim "my na levici" ? Neděle, 12.Července 2015, 07:35:52

"My na levici zas vysvětlujeme protiromské, nebo protiimigrantské nálady ekonomickou situací lidí a jejich frustrací. "

Povazujete za levici i profesora Kellera, ci sociologa Siostrzonka, kteri byli i na techto strankach za tento nazor napadani ? A proc jste vynechala i treti moznost, kterou zde vyrazne (to je velmi eufemisticky receno) reprezentuje p. Kostlan a kterou "kavarna " miluje a preferuje? Totiz ze takrka vsichni Cesi jsou rasisti.

Martin Profant - Praha 7

Pavlovi Kuchejdovi Neděle, 12.Července 2015, 10:52:55

Ono je to docela jednoduché. Ano, my na levici obvykle vysvětlujeme protirómské atd. nálady ekonomickou situací lidí a jejich frustrací. "Vysvětlujeme", nikoli omlouváme či respektujeme. Obvykle také --nejméně od počátku čtyřicátých let -- zdůrazňujeme zneužitelnost této frustrace k tomu, aby se lidé místo úsilí o prosazení svých reálných zájmů vyžívali v nenávistných projevech vůči příslušným cizákům (židům, Rómům, muslimům atd.)
Jan Keller poslední dobou testuje poněkud provokativně nejistou hranici vysvětlením a omlouváním. A dostává na provokativní akty vyprovokované odpovědi.

"A dostává na provokativní akty vyprovokované odpovědi." Neděle, 12.Července 2015, 17:17:32

Pokud je realny popis situace provokaci , pak je provokater. Jenze mi vas prispevek zavani pozadavkem na "Husakovskou konstruktivni kritiku".

A vubec, poukazoval jsem prave na to, ze obvykle "my na levici " vykrikujeme rasismus !

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Třetí možnost Pondělí, 13.Července 2015, 09:21:48

Pane Kuchejdo, tu třetí možnost jsem nezmínila, protože to není levicové vysvětlení. To neznamená, že by si to jednotlivý levičák nemohl myslet. Zde na stránkách DR navíc diskutují i lidé, kteří se k levici nehlásí.

Petrasek Milan - penzista

Inspirativní a prospěšná doupata Pondělí, 13.Července 2015, 10:53:23

existují v přirozené a osvěžující podobě mimo prostory výrazně paralysované konzumistickou apatií. Zcela jedno zda v epicentru neoliberáního kapitalismu NYC nebo na jeho periferii, kde mistral fouká pode dveřmi prach i písek do piva.
Poskrovnu je jich tam, kde se občanská většina nevyhnula, a nekriticky přijala nabídku masového konzumismu.
Transformace z gulášového socialismu do mekáčového neoliberalismu zde proběhla nadmíru organicky.
Zatímco v Tunisu se po doupatech probíraly defekty západních ústav a koncipovala ta nejlepší....bych dodal

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Problém malé jazykově homogenní země Pondělí, 13.Července 2015, 18:09:39

Mě připadá, že ona zmíněná neochota či neschopnost diskutovat mimo "svoje světy" má cosi do činění s tím, že ČR je poměrně malá a do sebe zahleděná země. Relativně málo lidí tu totiž má zkušenost s "kařdodenním univerzalismem v praxi". Za jinakostí tak vyrážíme spíše na dovolenou - tedy jen když chceme a kam chceme.

Obraz čtenáře českých periodik do značné míry předurčuje okruh mluvčích - a ten českou kotlinu přesahuje jen malý kousek na východ. Když byla největší jazyková menšina po válce odsunuta, jako by se tím i zmenšila představivost novinářů ohledně těch, pro které píší. Rozpad Československa hegemonii češtiny už jen pouze podtrhnul.

Mladší generace mi sice přijde poměrně vybavená angličtinou či nějakým dalším jazykem, ale kde jsou nějaká periodika či televizí kanály v jiném jazyce než češtině, o které by byl nějaký zájem? Možná je to hudba budoucnosti, kdo ví, ale i tak tu vidím problém v sociální segmentaci jazykové vybavenosti (ti, kdo aktivně používají nějaký cizí jazyk, myslím patří přinejmenším do střední třídy).

Když k tomu přidáme komerční tlaky, založené na okruhu potenciálních čtenářů, uživí se tu nejspíš pouze periodika pro většinové čechy, kteří jiným jazykem spíše nevládnou. A ti, co jinými jazyky vládnou, ti si spíše než místní periodikum v cizím jazyce (jsou taková vůbec?) otevřou kvalitní zahraničné médium.

Kde se pak ale vezmou ti, kteří budou moci systematicky psát pro širší než česky mluvící publikum a přitom stále budou přijímání a čteni v Česku? Pomysleme třeba na Milana Kunderu.

Kam tím směřuji: přijde mi, že je objektivně docela hodně důvodů pro to, aby tu vznikaly hlavně dialogy uvnitř malých světů. Prostě proto, že i ten největší svět, kam většinová představivost sahá - a co limituje novinářské či spisovatelské ambice, příliš nepřesahuje hranice rozšíření češtiny. Jak jsem před časem někde četl, potýkal se s tím i Peroutka: totiž že psát pro řádově širší okruh čtenářů je něco úplně jiného, něco, nač se člověk ve zdejším kontextu dost těžko může připravit.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Josefu Poláčkovi Úterý, 14.Července 2015, 08:30:43

Člověk mohl zůstat uvězněn ve "stvořitelském programu" (v zákonech evoluce) a nebylo by třeba mu vnucovat žádnou ideální představu, stačilo by jen dobře "napsat" ten program. On ale dostal svobodu dělat věci špatně, chodit do všech těch slepých uliček v bludišti. Tato svoboda je sama o sobě hodnotou a bez ní by žádný vztah nebyl možný. Nahlédnout to bludiště shora, opustit libovůli procházení se slepými uličkami a stát se tak vlastně ještě svobodnější může jen člověk sám. Vnucením "správné" cesty by člověk ztratil svobodu a slovo "správné" by ztratilo svůj význam.
"A co třeba takoví rodiče? Ti přece také mají svou představu o "ideálním dítěti", kterou se snaží svou výchovou realizovat."
Myslím si, že vnucování jakékoliv rodičovské představy dítěti vede nanejvýše k odporu dítěte, nikoliv k akceptování této rodičovské představy. Dítě prostě rodiče napodobuje a vynucuje si zase nějakou jinou svoji představu. Dobrý vztah může dítěti ušetřit mnoho trápení, může mu pomoci nahlédnout bludiště slepých cest. Rodičovskou zkušenost nelze předat vnucením, fungující vztah s dítětem je pro to naopak velmi vhodný.
Vynucené neopodstatněné uctívání a strach většinou vztah ničí (jakýkoliv vztah - viz xenofobie), respekt ho posiluje ( i zmíněný respekt Boha k lidské svobodě). Domnívám se, že Bůh není žádný ješita, to by totiž opravdu vedlo jen k pokryteckému "uctívání" nebo ke vzpouře, ale ne ke vztahu.

Omlouvám se, pane Poláčku, pokud se mi nepodaří odpovědět. Nebude to proto, že bych nechtěl, diskuse s Vámi je velmi zajímavá. Bude to jen z nedostatku času.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 14.Července 2015, 12:11:5

Pane Nusharte, myslím že problém je tu především s výkladem slova "vnutit".

Zůstaňme u těch rodičů: samozřejmě je velmi nedobré, když rodiče své vlastní představy o tom, jaké by dítě mělo být, mu vnucují uměle a násilně, výchovou podle šablony. Vztah k dítěti má samozřejmě být založený na respektu a vstřícnosti.

To ale nemění nic na tom, že ti rodiče vždycky nějakou tu svou ideální představu mají, jaké by jejich dítě mělo být, a k čemu by ho tedy také měli vychovávat.

Mají tedy svou představu ideálního stavu; a tuto představu se snaží (ať cíleně či podvědomě) svému potomku vtisknout.

Výchova jako taková spočívá právě v tom, že se dítěti ukážou hranice jeho jednání - hranice mezi tím, co je přípustné, a mezi tím, co už přípustné není. Dítě samo tyto hranice nezná, to ve své - ještě nevinné - rozpustilosti chce dělat všechno, a smět všechno. A výchovná opatření ze strany rodičů samozřejmě pociťuje jako "násilí" na své nekonečné svobodě.

Ano, svoboda člověka spočívá i v tom, dělat chyby. Nespočívá ale pravá svoboda člověka v tom, nedělat pořád dokola ty samé chyby, nýbrž naučit se rozpoznávat, co je a co není pravé žití?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.