Řecko nad propastí

Řecký příběh je tragický v tom, že Řekové ve většině dobře chápou význam integrace. Evropu opustit nechtějí.

Malé Řecko je od roku 1981 členem Evropské unie a euro přijalo v roce 2001. Nedávná krize odhalila jeho slabiny. V zemi se léta tolerovalo, že vzestup tohoto kdysi nejchudšího státu Evropské unie stál na nereálných předpokladech, které byly zakrývány i falšováním statistik. Impotentní daňový systém umožňoval jakýsi prazvláštní „socialismus pro bohaté“. Nepomohly ani megalomanské projekty typu olympijské hry nebo závody ve zbrojení se sousedním Tureckem.

Za léta 2009-2014 spadl ekonomický výkon Řecka o třetinu. Veřejný dluh dosáhl 177 % HDP, což je 330 miliard eur (Česká republika má 40 %). V krizi v roce 2009 byly vyhlášeny předčasné volby a konzervativce (Nea demokratia) vystřídali socialisté (Panellinio Socialisto Konima, PASOK). Střídání změnu nepřineslo, ani mix zahraniční pomoci a úsporných balíčků nepomohl, a tak se v roce 2012 po dalších předčasných volbách prostřídali socialisté opět s konzervativci. Zatímco vláda vedla marný boj s věřiteli, pokračovala pod tlakem škrtů radikalizace společnosti.

Problémy jedné malé země by svět jistě nezvedly ze židle, ovšem tady jde o hlubokou krizi členského státu Evropské unie. Evropské úvěry Řecku dosáhly 240 miliard eur. I když část dluhu byla již odpuštěna a splátky jistiny odloženy, jedná se o veliké břemeno. Nyní hrozí kolaps země v prostoru, kde se protínají významné geopolitické zájmy. Jde o jihovýchodní křídlo Severoatlantické aliance v sousedství chronicky nestabilního Blízkého východu a v době sílícího napětí mezi Východem a Západem.

Řekové ve své většině chápou význam integrace a nechtějí opustit Evropskou unii. Návrat do éry suverénních národních států je dnes už chimérou. Ale obyvatelstvo je mobilizováno k odporu vůči „věřitelským pijavicím“, zejména tzv. Trojky.

V této situaci se Řecko tradičně ohlíží také po Rusku, v Moskvě byl jak Papandreu tak Tsipras. O tento kout Evropy se silně zajímá i Čína, skupující levně po světě krizí zasažená aktiva. Východ ale řecké dluhy uhradit nehodlá. Platí tedy nadále, že se Řecko musí nějak dohodnout se svými věřiteli na legálním módu vypořádání.

Další předčasné volby v lednu 2015 byly v podstatě o protestu vůči neschopnosti ND a PASOK. Vítězná SYRIZA dostala mandát pro tvrdší postup proti věřitelům a uspěla se sliby o zajištění důstojného života obyvatelstva. Záhy ovšem přišel tvrdý střet s realitou.

Na jedné straně jde o to jak řešit katastrofální propad spotřeby obyvatelstva (propad mezd, důchodů), kdy je jasné, že redukce výdajů účetně sníží deficit, ale také podváže budoucí růst.

Na druhou stranu musí odpovědná vláda začít s auditem dluhového portfolia včetně toho, za jakých okolností část dluhu nebude muset být splacena. A na takovou dohodu s věřiteli musí být dva – dlužník i věřitel. A za bezmála půl roku existence nové vlády taková dohoda nevznikla. V tomto kontextu musíme vnímat referendum, které má proběhnout v neděli 5. června. Bez ohledu na svůj výsledek dá vládě alibi, že ona ten osudový krok neučinila, že rozhodli občané.

Většina Řeků dobře chápe význam integrace. Řekové Evropu opustit nechtějí. Foto archiv Cwiran.com

Souhlas s nabídkou věřitelů vysvětlí, proč vláda, aniž by ztratila tvář, v jednání nedosáhla všeho, co slíbila. Nesouhlas dá mandát k odporu vůči věřitelům, i když takový výsledek může být velmi bolestivý.

Buď budou lidé pro horší dohodu hned, nebo budou heroicky trvat na usilování o holuby na střeše. Bankrot země je tak či tak stále reálný. Řešení dluhové krize Řecka je v dlouhodobém reálném vzestupu produktivnosti ekonomiky. A to bude pochopitelně trvat déle než jeden volební cyklus. Případná „nucená správa“ v zemi to pochopitelně neusnadní…

Tsipras žádá, aby lidé zvedli hlavu a hlasovali v referendu NE. To ale neznamená, že by byly řecké dluhy odpuštěny. Pak je samozřejmě možný tzv. GREXIT (odchod Řecka z eurozóny). Ekonomicky určitě eurozónu jako celek neohrozí. Někteří v něm vidí řešení řeckých problémů. Malé ekonomiky si však už dnes mohou na měnovou suverenitu jen hrát.

Schopnost tlumit nerovnováhy měnovým kursem neznamená je řešit. Viníkem řeckých problémů není euro jako takové, ale odkládání reálné konvergence ekonomiky země. Bankrotovat mohou ostatně i země s národní měnou.

Default je samozřejmě možný s eurem i bez něj. Vystoupení z eurozóny na tom nic nemění. Závazky, které jsou v eurech, se manipulací s vlastní měnou stejně neumažou. Následná silná devalvace obnovené drachmy by pak měla devastační účinek na úspory. Pád kupní síly skokově o další polovinu by drasticky otřásl sociální situací.

Levná měna by sama o sobě neudělala z Řecka exportně úspěšnou ekonomiku. Beztak by asi došlo na nástroje krizového řízení (jako je třeba paralelní měna nebo zavedení kreditních poukázek na vyplácení mezd a důchodů). Problémy se zásobováním může řešit přídělový systém. Situace je zcela nesrovnatelná například s krizí Argentiny v roce 2002.

Otázka v referendu je poněkud obtížně srozumitelná – instinktivně budou asi lidé rozporně volit mezi potřebnou integrací a ponižujícím diktátem. Příští týden nejspíš nepřinese rozuzlení, v každém případě ale bude muset Řecko učinit krok. Jestli přinese pád do propasti, to se teprve ukáže.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.