Chci přispět X

Tajemství sdíleného prostoru

V Praze v neděli skončila mezinárodní scénografická výstava Pražské Quadriennale. Jeho tématem byla magická propojenost společného prostoru.

Pražské Quadriennale vzniklo v reakci na výrazné úspěchy české scénografie v zahraničí v 60. letech minulého století. Z té doby nejslavnější je jméno Josefa Svobody, ale připomeňme si i Luboše Hrůzu, spojeného s Činoherním klubem, nebo Libora Fáru, ikonu Divadla Na Zábradlí, nemluvě o tradici české avantgardy a expresionismu, o scénografické práci Jiřího Trnky nebo Josefa Čapka v Národním divadle, o Františku Trösterovi. První Quadriennale se konalo v roce 1967 a pak, jak vyplývá z názvu, každé čtyři roky.

Osobně se akce účastním od převratu, kdy výstava během let zaplnila Palác kultury, Bruselský pavilón na pražském Výstavišti, Veletržní palác i hlavní výstavní palác pražského Výstaviště.

Přístup k vystavování divadelní scénografie se během let velice proměnil – bývaly vystavené makety, figuríny v kostýmech a fotografie inscenací, později se makety změnily v instalace, až s nástupem nových médií došlo na množství videí a multimediálních projekcí. Letos mělo Quadriennale název Sdílený prostor: hudba, počasí, politika a odehrávalo se na několika místech v pražském centru a v ulicích města.

Nebylo uzavřeno jen do interiérů, působí navenek na kolemjdoucí jako například sprejerská instalace ve Zlaté uličce nazvaná „Země nikoho“, doprovázená zvukovou smyčkou. Autorem (esteticky velice příjemných) grafitti jsou český streetartový umělec Michal Škapa a brazilský umělec Galo de Souza.

Barevná a hravá grafitti skutečně vybízejí k domýšlení příběhů, z nichž vidíme ve spleti linií jen barevné momenty zastaveného času. Průchod Zlatou uličkou je mimo jiné i pozváním k (tajemné) procházce s dětmi, které při pohledu na pomalované stěny asi nenapadne zrovna politika (k níž se instalace váže), ale spíš pohádka a hra.

Hra na demokracii
Hlavní cenu, Zlatou Trigu, získalo Estonsko za projekt Sjednocené Estonsko. Ten předvádí v Topičově salónu na Národní třídě soustavu scénografických prvků, které dohromady vytvoří politickou image fiktivní politické strany – logo, portréty kandidátů (samých mužů) s lehce máznutou modročernobílou trikolórou na pravé (sic!) tváři, volební píseň (nesnesitelně patetickou melodii bez nápadu, zpívanou typickým „důvěryhodným“ barytonem a submisivním ženským hlasem, sotva se dotahujícím do výšek, a sborem, zakončeným lehce rockerským finále), nabitou halu s fotografií stranického sjezdu (nebo mítinku), televizí s předvolebním programem.

Při pozorném prohlížení této důsledné sebeinscenace politické strany (opakuji, zcela fiktivní) divák pochopí, jaká se s občany hraje pod záminkou demokracie hra, co na nás působí, na co skáčeme, co nám nevadí, ačkoliv by mělo, jak funguje symbolika prostoru, tváře, barev, zvuku.

Expozice měla vysokou výtvarnou úroveň (jakou volební kampaně skutečných politických stran nikdy nemají) a skutečně se scénografickým způsobem vyjadřuje k politice, respektive k tomu, jak se politika s pomocí scénografie sama inscenuje. Fiktivní hnutí založené Divadlem NO99 se během dvou měsíců stalo v Estonsku relevantní politickou silou, které průzkumy přisuzovaly 25 % hlasů!

Letos mělo Quadriennale název Sdílený prostor: hudba, počasí, politika a odehrávalo se na několika místech v pražském centru a v ulicích města. Foto GHMP

Působivé byly expozice a zvukové a obrazové instalace ve zvetšelém interiéru Coloredo-Mansfeldovského paláce poblíž Karlova mostu i v honosných a vznešených sálech paláce Clam-Gallasovského v Husově ulici, bylo možno vstoupit do podzemních prostor areálu Betlémské kaple se středověkými pozůstatky původního zdiva. Návštěvníkům Quadriennale se ukázaly tajemné vnitřní prostory městského centra, za jejichž okny se lhostejně valily davy turistů.

Z nenápadných expozic mě překvapily (a sympaticky zaujaly) dvě: v postranním dvoře Náprstkova muzea expozice Recyklované divadlo, která návštěvníkům představilo šestnáct realizovaných projektů divadel, jejichž společným prvkem je využití recyklovaných materiálů. Ekologické myšlení autoři projektů projevili také snahou o revitalizaci zanedbaných prostor či adaptací nejrůznějších nevyužívaných staveb.

Výstava sama pak k prezentaci těchto projektů používala místo tradičních výstavních panelů vyřazené divadelní sedačky z rekonstruované loutkové scény Městského Tylova divadla v Kutné Hoře. K vidění byly velmi vtipné stavby divadel z balíků slámy (Tallin), bas od piva (v Žilině), vyhozených okenních rámů (Berlín), ze skladových palet, divadlo v nepoužívaných kasárnách (Lublaň) i ve stanici metra (Berlín), pod dálničním nadjezdem i v nepoužívaném zahradním altánku (Švýcarsko).

Některá ta divadla měla „vintage“ půvab second handu, jiná byla architektonicky elegantní, originální a krásná. Prahu reprezentovalo nenápadné divadlo Panoptikon Barikáda v modlitebně Husova sboru, pěkné a elegantní budově ve stylu art déco na Žižkově. Jeviště kruhového tvaru obklopovalo hlediště, sestávající z otočných kancelářských židlí, na nichž může divák popojíždět i otáčet se, jak mu to velí akce odehrávající se na scéně kolem.

Uspořádání bylo samozřejmě výzvou pro režiséry, choreografy i performery – škoda, že v tomto prostoru neběží soustavnější divadelní provoz.

Nečekaným překvapením pro mě byla expozice Rumunska Kořeny v kostele svaté Anny. Na ní můžeme sledovat nepřetržité videozáběry starých stromů (včetně zvuku). Ke každému stromu běží na titulku jeho krátký životopis (druh a věk stromu a které pamatuje krále, jaká tažení, pohromy, boje) i něco o místě, na němž strom stojí.

Projekční plocha byla obklopena stěnami ze starých prken, některá jsou přiříznuta do tvaru lidské siluety – dřevění pamětníci času společně prožívaného stromy i lidmi.

Pohyb větví, mraků, trávy, ptáků, vrzání větví. Strom, který tvoří stinnou střechu celého školního dvora, strom vrostlý do hradu, strom, chránící cisternu se solí, kde kupci konzervovali zboží. Kořeny starého stromu, rozměrné jako koruna. Legendární stromy zaznamenané ve dne i v noci pomocí fixní kamery působí jako živé bytosti, jako duchové kraje, esence síly země. Nádherný duchovní zážitek.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.