Vždy, když se násilného trestného činu dopustí duševně nemocný člověk, který byl v minulosti propuštěn z léčení do ambulantní péče, je veřejnost pobouřena, média vynášejí kategorické soudy a politici se předhánějí s řešeními. A vždy to končí úplně stejně: politici žádná opravdová řešení, vyjma snad zpřísnění represe a krátkodobého hemžení policistů nepřinesou, média hledají zástupné viníky a veřejnost je rozčarována.

Tak tomu je, bohužel, i v případu vraždy Petra Vejvody, kterého ve Žďáru nad Sázavou připravila o život duševně nemocná Barbora Orlová.

Nikdo rozumný nepochybuje o tom, že se jedná o tragédii, a rodina a nejbližší zavražděného mají právo volat po potrestání viníků. Nemůžeme po nich chtít odstup, soucit či úvahy o systému jako celku. Jejich právo na hluboké emoce je nezpochybnitelné.

Jsou zde však instituce, které jsou povolány k tomu, aby bez emocí hledaly řešení, jež budou systémová a do budoucna budou těmto událostem předcházet, respektive budou jejich riziko minimalizovat.