Zákon o státním zastupitelství je evergreenem posledních několika let, několika vlád a — pokud správně počítám — celkem pěti ministrů spravedlnosti. Strhávají se okolo něj naprosto nepochopitelné vášně, kdy z něj nemalá část českých veřejných elit učinila otázku toho, zda je člověk pro či proti zločinu, zda je či není součástí tzv. justiční mafie a to jen na základě toho, že věcně zapochybuje buď nad některými jeho pasážemi či je mu nechutná právě ona atmosféra, která ho ve veřejné debatě provází.

Ona nepochopitelnost vášní plyne z toho, že při znalosti problémů českého právního řádu je zde mnohem více „děr“, které je v něm třeba zalátat. Předně se jedná o trestní řád, který pochází z roku 1961 a který je vůči zákonu o státním zastupitelství něco jako Ústava vůči ostatním normám, které specificky upravují jednotlivé oblasti. Dáváme-li přednost schválení zákona o státním zastupitelství před novým trestním řádem, je to — zjednodušeně řečeno — jako kdybychom ponechali v platnosti starou, komunistickou ústavu a na ni roubovali nový občanský a trestní zákon. Nesmyslnost a nelogičnost takového postupu by byla asi všem, nejen odborníkům, zřejmá.

Vedle této nelogičnosti v přístupu k normotvorbě a právu obecně, která je zarážející najmě u lidí, kteří mají právo a jeho čistotu bránit a kteří by měli být první, kdo takový přístup odmítnou, jsou zde i podivnosti politické. Celkem dva ministři z oněch pěti — konkrétně Pavel Blažek z ODS a Robert Pelikán z hnutí ANO — radikálně změnili při nástupu do funkce ministra svůj názor na tuto normu. Zvláště u Roberta Pelikána je tento obrat znatelný a všimli si toho i poslanci v Ústavně právním výboru Poslanecké sněmovny. Zbylí ministři z oněch pěti se nijak netajili a netají tím, že schvalování tohoto zákona a jeho projednávání provázely a provázejí nestandardní tlaky.