Možná si ještě vzpomínáte na lednovou protimuslimskou demonstraci na Staroměstském náměstí, na níž vystoupili xenofobní populista Tomio Okamura a řada představitelů extremistického islamofobního uskupení „Islám v České republice nechceme“ (za hojné účasti jak islamofobů, tak neonacistů). Těsně před akcí se naopak v blízkosti konalo i malé shromáždění za mír a toleranci, pořádané evangelickým farářem Mikulášem Vymětalem, a o kus vedle i recesistická akce odpůrců „islandizace“. Spolu s právě jmenovaným byla na místě i romská aktivistka Ivanka „Mariposa“ Čonková s „česko-romskou“ vlajkou, tedy českou vlajkou se symbolem „čakry“ v modrém klínu.

Hanobení skupiny osob pro jejich vyznání (§ 355 TZ) či podněcování k nenávisti k náboženství a k omezování práv a svobod jeho příslušníků (§ 356 TZ) bohužel, podobně jako na jiných obdobných shromážděních, nechávalo policii zcela klidnou (byť si troufám tvrdit, že za desetinu podobných projevů, např. proti Židům, by už řečníci slyšeli jen „obžalovaný, vstaňte“). Jediným terčem policistů se nakonec stala právě Ivanka Čonková, neboť držela „česko-romskou“ vlajku, a předtím měla, považte, tu drzost zpívat romskou píseň. To do běla rozzuřilo přítomné rasisty, kteří ji napadali slovy jako „cikánská špíno“, a u policie se posléze dožadovali zásahu proti rasově nečisté modifikaci státního symbolu.

Policie rasistům vyhověla a za aktivní asistence neuniformovaného policisty (který se fakticky odmítl prokázat) a namísto ochrany pokojných demonstrantů a postihu porušování zákona ze strany rasistů aktivistku i faráře perlustrovala, vlajku zabavila, předvedla oba na místní oddělení k podání vysvětlení a věc posléze oznámila jako údajný přestupek Úřadu městské části Praha 1. I s ohledem na to, že Praha 1 už jednou v podobném případu (konkrétně umělce Tomáše Rafy) rozhodla tak, že se nejedná o přestupek, aktivistka podala na postup policie stížnost.

Podstatou stížnosti bylo zpochybnění důvodnosti ztotožňování, neprokázání se policistou, předvedení na policii, zabavení vlajky a vůbec obtěžování kvůli skutku, který není přestupkem - paradoxně za současného ignorování obdobných skutků na shromáždění extremistů, jakož i obecně kdekoliv jinde (například při mávání popsanými vlajkami na fotbalových utkáních).

Přístup orgánů veřejné moci k řešení stížností na nesprávný úřední postup bývá v zásadě dvojí. První (častější a oblíbenější) variantou je „zatloukat, zatloukat, zatloukat“. Druhou možností je pak přiznání pochybení a kritická sebereflexe. Policie ČR v této kauze příjemně překvapila. Přiznala chybu a stěžovatelce se za nesprávný (nezákonný) postup omluvila.

Stížnost sice nebyla shledána důvodnou ve všech bodech (to bychom ostatně asi chtěli příliš, navíc částečná nedůvodnost některých bodů byla racionálně zdůvodněna). Většině bodů, přinejmenším těch podstatných, však aktivistce bylo dáno za pravdu. Především tedy užití „česko-romské“ vlajky nebylo přestupkem, vlajka neměla být zabavena, nemělo dojít k předvádění na místní oddělení a nešlo o protiprávní jednání. A proč by také mělo? Šlo především o vyjádření názoru a o svobodu projevu, nikoliv o snahu nějak hanobit státní symboly.

Každý děláme chyby a problém není v omylnosti člověka. Problém nastává až tehdy, pokud chybující nemá náhled na vlastní jednání, trvá na své neomylnosti, není ochoten chybu přiznat, či v ní dokonce hodlá pokračovat. A většinu občanů myslím nerozhořčí ani tak chyba sama, ale spíše následná neochota chybu přiznat. Je to frustrující pocit, když z vás někdo „dělá blbce“ a nemůžete se dovolat nápravy.

Proto po „palci dolů“ (policie se nechala zmanipulovat rasisty a policistou/formalistou s chabým právním povědomím), si naopak následná reakce kontrolního orgánu policie zaslouží „palec nahoru“. A to za střízlivé, neformalistické a sebekritické vyhodnocení situace. To vyhodnocení může být zadostiučiněním pro ty, kteří nejenže zákon neporušují, ale naopak se snaží vyzdvihovat ústavní hodnoty a principy, na nichž by měl stát demokratický právní stát, který ctí ústavní pořádek a mezinárodní závazky.

Tedy stát, kde je ctěna mj. svoboda projevu ale nikoliv její zneužívání; stát, kde orgány veřejné moci nestranně postihují porušování zákona, ale nestíhají ty, kteří na porušování zákonů a Ústavy poukazují a o prosazování ústavních principů usilují; a stát, který chrání i ústavně konformní nevětšinové názory a práva menšin, potažmo základní lidská práva a svobody všech.

Protože ústavní práva jsou nedělitelná, a útoky na práva a svobody byť (zatím) „jen“ menšiny jsou útokem na práva a svobody všech. Ti ostatní totiž mohou „přijít na řadu“ poté, co se různí „vlastenci“ nebo pokračovatelé bohaté tradice antisemitismu či anticiganismu počínající ve třicátých letech minulého století vypořádají s těmi na vrcholu „top-listu“, a začnou poté čistit i další „nespolehlivé“, „kolaboranty“ a „zrádce“, kteří stojí o něco níže na seznamu priorit.

Doufejme, že závěry policie budou inspirací i pro jiné podobné případy, kdy si zlotřilí obránci hodnot demokratického právního státu a ústavních principů dovolili projevit svůj názor, byť za použití české státní vlajky, ať už byli „oznámeni“ agilními členy Dělnické strany (případ umělce Tomáše Rafy), nebo úplně naposledy např. islamofoby z úvodem zmíněného hnutí, kterým zas vadila vlajka použitá na únorové protimuslimské demonstraci v Brně dne (viz foto v příloze).

Inu, ne každý je „Charlie“, někomu vadí projev jiného jakkoliv legitimního názoru a je ochoten zalarmovat pro fiktivní protiprávní jednání policii (ač si jinak stěžuje na údajnou perzekuzi pro „non-konformní“ názory). Alespoň orgány veřejné moci by měly být natolik uvážlivé, aby se nenechaly „zblbnout“ a nesnažily se vyhovět každému, kdo právě nejvíce křičí, byť není v právu ani nemá pravdu. Snad k tomu dopomůže i kauza zločinu „česko-romské“ vlajky.