Sousedské vztahy mohou být v dnešní době velice vypjaté. Nesnášenlivost, nepochopení a agresivita narůstá. Policie vždy nepracuje tak, jak by měla a ochrana před rasovou diskriminací je stále velice slabá. Jedním z příkladů je napadení sedmiletého chlapce v Děčíně.
„Tady ten barák naproti to byla bílá elita Děčína. Doktoři, strážníci VB, a další. Teď je z toho cikánskej lágr“ rozohňuje se majitel zahrady pan Pleva.
Ve čtvrtek 27. června po osmnácté hodině přepadl sedmiletý Fanda přes plot do zahrady sousedů, když krmil slepice. Do slepičí ohrady za ním vběhl majitel zahrady pan Pleva spolu se zetěm, který incident popisuje takto: „Chytil jsem ho za levou ruku a klepal jsem s ním a ptal jsem se ho, co tady dělá. Viděli to sousedé odnaproti a hned nám začali nadávat. Takže jsem kluka pustil, už nás nezajímal.“ Fanda využil té chvíle a přelezl zpátky.
Sousedé, kteří incident sledovali, vypovídají že: „Jeden muž držel dítě pod krkem a druhý ho fackoval, různě ho pofackovávali. Řvali na něj: ty černá hubo, co tady děláš. Bylo to strašný. Když jsme volali policii, řekli nám, že máme čekat na jinou hlídku. Nikdo se tomu nevěnoval.“ Matka napadeného dodává: „Když jsem volala na policii já, nejdříve se zeptali, jestli černý, nebo bílý. Řekla jsem, že bílý a byli tady hned.“
Podle terénního pracovníka městské policie Milana Horvátha městská policie po příjezdu postupovala správně: „Policie matku vyslechla, tak jak měla a také jí doporučili, aby navštívila lékaře, což je také jednou z povinností policie a to tedy splnili.“
Matka s dítětem tedy ihned po napadení navštívila lékaře. Lékař ve zprávě doporučuje chladit pohmožděniny, kontrolovat vědomí a chlapci naordinoval analgetika proti bolesti. Chlapec je čilý. O napadení je schopen mluvit a dodává: „Chtěli mě odvléct někam do domu, ale já jsem je chtěl kousnout a vyvlíkl jsem se. Škrtili mě a fackovali, také křičeli, ale napamatuju si co.“
Manželé Plevovi zase tvrdí: „Žádná facka nepadla. To ne. To my víme, co by to znamenalo“ uvádí paní Plevovová a rozhovor se mnou ukončí slovy „No co s nima, já bych to střílela na potkání. Cikán bude vždycky Cikán.“
Noční výslech u státní policie byl pro matku i chlapce velmi těžký. Podle matky se vyšetřovatelé státní policie pohybovali na hraně zákona. Zpochybňovali výchovu matky: „vyhrožovali mi udáním na sociálce, ale já řekla, že vypovídat chci a musím. Jde přeci o mé dítě.“
Chlapce vyslýchali spolu s matkou před půlnocí. Byl velice ospalý a otázky vyšetřovatelů se matce zdály manipulativní, uvádí: „ptali se ho třeba, jestli mu tam nespadly penízky. Několikrát mu různým způsobem kladli jednu a tu samou otázku, aby ho zmátli. Byl v šoku a už bylo hodně pozdě večer. Usínal tam, nemohl vydržet vzhůru.“ Ze zápisu z výslechu, ale nic takového nelze vyčíst. Uvádí pouze krátkou výpověď matky.
Manželé Plevovi hodlají navštívit svého starostu. Policie by v nejbližší době měla vyslechnout svědky události.
V ulicích už jen hasíme požáry, které vznikly jinde. Foto Saša Uhlová, DR
Poskládala jsem vedle sebe výpovědi, aniž bych je hodnotila. Myslím, že tak získáváme obrázek nejen o situaci, ale hlavně o emočním stavu společnosti. Anticiganismus je, kromě jiného, i silný emoční stav.
Velice často mu nelze logicky a racionálně oponovat. To, co ho může bořit, je setkávání se napříč kulturami a mentálními stereotypy. Hanobení rasy a národa nebo etnika je trestný čin, ať už se tak děje v obýváku, když máte početnější návštěvu, nebo venku na ulicích.
Pokřivený mediální obraz Romu se do většiny obýváků dostane velice snadno a nemusí ani padat přes plot. V ulicích už pak jen hasíme, to co v tom obýváku někdo zapálil.
