Ústavní soudkyně: Přístup k očkování je projevem kvality společnosti

Ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková v rozhovoru pro Deník Referendum uvedla, že za ideální považuje stav, kdy rodiče své děti očkují dobrovolně, avšak mohou si vybrat vakcínu či věk očkovaného dítěte.

Vr_a

Vratislav Dostál

05.03.2015 12:57

Kateřina Šimáčková

Us

Ústavní soudkyně

Kateřina Šimáčková je právnička, dříve působila ve funkci soudkyně Nejvyššího správního soudu, od 7. srpna 2013 je soudkyní Ústavního soudu. Jako jediná z ústavních soudců považuje právní úpravu povinného očkování dětí za protiústavní.

V posledních týdnech se Ústavní soud opakovaně zabýval povinným očkováním dětí. Nejdříve konstatoval, že povinné očkování je v souladu v ústavou a že ho i nadále může nařizovat ministerstvo, následně rozhodl o tom, že povinné očkování jako podmínka pro přijetí dítěte do školky není protiústavní. Vy jste v obou případech jako jediná zaujala oponentní stanovisko. Můžete shrnout důvody?
Stávající úpravu povinného očkování považuji za ústavně nekonformní. Myslím, že je důležité upozornit nejdřív na to, v jaké situaci Ústavní soud rozhodoval. Zároveň chci říct, že jsem se snažila téma pochopit nejen z hlediska ústavně-právního, nýbrž také z hlediska společenského. A i s ohledem na praxi v jiných zemích.

Otázky očkování jsou velmi debatovány i v samotné medicínské obci. I v zemích, které nemají očkovací povinnost, probíhá velká debata. O očkovací povinnosti bude v blízké době rozhodovat například francouzský Ústavní soud.

Tímto vším jsem se zabývala předtím, než jsem se dopracovala ke svému postoji. Hlavní své myšlenky jsem se pak pokusila uvést ve svém oponentním stanovisku.

Rozumím tomu, proč většina Ústavního soudu nechtěla uprostřed vyhraněné debaty přidávat ještě další pochybnosti. Dosti tu zaznívaly hlasy, že je to expertní otázka. Mně šlo ale o to, že i když je to vyhrocená společenské debata a přestože v ní hrají velkou roli expertní otázky, Ústavní soud má pořád svou roli a musí právní úpravu posuzovat úplně stejně jako všechny ostatní věci.

Ústavní soud ostatně už mockrát řekl, že vyhláškou nelze zakotvovat rozsah povinností. Také Listina základních práv a svobod výslovně říká, že je to zákon, který musí popsat zásah do lidského těla. A já si myslím, že jedno každé očkování takovým zásahem samo o sobě je. To znamená, že povinnost každého jednoho očkování by měla být uvedena v zákoně…

A kdybychom se báli například nějaké epidemie, stačilo by standardní očkovací povinnosti dát do zákona a říct třeba: „Pokud přijde nějaká epidemie, tak za těch a těch podmínek to lze na omezený čas upravit podzákonným předpisem.“ To ale neznamená, že kompletně celá očkovací povinnost bude upravena pouze formou vyhlášky ministerstva.

Další moje výhrada se odkazovala na princip proporcionality. Pokud jde o povinnosti, současná právní úprava je totiž v tomto ohledu disproporcionální. Rodiče si například nemohou ani vybrat, jakou vakcínu použijí pro své děti. U hexavakcíny si dokonce ani nemohou vybrat způsoby, jakým se bude jejich dítě očkovat. Přitom podle doporučení výrobce existují možnosti dvě.

Zkrátka, stávající úpravu považuji za excesivní. Ostatně když se hájíme nikoli ochranou dětí, nýbrž ochranou veřejného zdraví, tak nevím, proč je v ní odůvodněna povinnost očkování proti tetanu. Také očkování žloutenkou typu B mi u miminek nepřišla od vlády či ministerstva dostatečně odůvodněná.

Váš klíčový argument tedy zní, že jde o tak zásadní zásah do tělesné integrity, že by měla být povinnost každého očkování a jejich výčet vyhlášen zákonem, je to tak?
Ano, a dokonce Listina základních práv a svobod to výslovně uvádí. Říká, že každý máme právo na své tělesné soukromí a všechna omezení tohoto práva musí být stanovena zákonem.

Poslanci budou příští týden rozhodovat o novele zákona o ochraně veřejného zdraví. Pokoušel jsem se zjistit, co v návrhu je. Pokud mám správné informace, k nápravě v tomto smyslu nedojde, naopak se zde zavádí daleko přísnější sankce.
Pokud vím, tak v něm ale na druhou stranu zákonodárce alespoň typově říká, proti jakým nemocem se má očkovat. Samotný zákonodárce tedy alespoň začal vnímat, že musí být v zákoně specifikovány nemoci, proti kterým se budou děti očkovat.

Kateřina Šimáčková měla k oběma nedávným rozhodnutím pléna Ústavního soudu o očkování jako jediná oponentní stanovisko. Foto Vratislav Dostál, DR

Sama jste zmínila, že se jedná o expertní debatu. Pokud se ale podíváme na praxi v jiných zemí, zjistíme, že se evidentně ani experti nejsou schopni shodnout. Například v Německu, v Rakousku, v Anglii či v Irsku povinné očkování není vůbec, ve Francii proti třem nemocem, u nás proti devíti.
Dokonce většina zemí, které bychom mohli označit za nejlepší v lidsko-právní ochraně, má nepovinné očkování vůči všem nemocem.

Jak si to odůvodňujete?
Je to podle mého soudu proto, že většinová společnost v tradičních demokraciích má poměrně vysokou společenskou odpovědnost, čili sami uvažují mnohem silněji než tady o právech druhých. Kromě toho tam jsou mnohem kvalitnější lékaři a to nikoli v té medicínské oblasti, ale v oblasti komunikace s pacienty.

Lékaři tak dokáží pacientům, případně rodině, věc daleko lépe vysvětlit, zbavit je obav, které jsou určitě v některých případech liché. Rodiče pak mají lepší pocit a dítě nechávají očkovat. Otázka očkování se v těchto zemích také velmi dlouho debatovala.

Z mezinárodního srovnání ostatně vyplývá, že očkovací povinnost je zakotvena především ve střední a jihovýchodní Evropě. A pouze ve východní Evropě se jedná o tak vysoký počet nemocí, proti kterým se očkuje.

Možná to souvisí i s tradičním státním paternalismem v těchto, většinou postkomunistických, zemích. Zdravotní péče – zejména ve smyslu přístupu k ní – je zde kvalitní, obzvlášť srovnáme-li to s USA, ale paternalistická. Většina společnosti je na tento přístup zvyklá, možná ho i vyžaduje.

Velice pěkně se to ukazuje u tématu domácích porodů. Evropský soud pro lidská práva taky řekl, že tyto systémové otázky organizace zdravotnictví ve velkém rozsahu záleží na uvážení státu. Jak jsem řekla, vaše příklady lze označit za tradiční demokracie, není tomu tak ale ani zdaleka po celé Evropě. A pokud jde o medicínské právo, Česká republika je spíše součástí jihovýchodního než severozápadní tradice.

Ve svém oponentním stanovisku jste uvedla, že výčet nemocí, proti kterým je povinné očkování stanoveno, je nadměrný. Můžete k tomu říct více?
Jsem přesvědčena, že rozsah nemocí je odůvodnitelný a měl by být odůvodňován jeden každý případ zvlášť. Vybrala jsem si pochopitelně ty nejfrapantnější příklady, tedy očkování proti žloutence typu B a proti tetanu, která zcela opouští půdorys ochrany veřejného zájmu. Ani jednou z obou nemocí neočkované dítě nemůže v mateřské škole nakazit ostatní děti.

Sice považuji za přijatelnou debatu, na kolik má stát chránit děti před jejich vlastními rodiči, ale tato debata tady vůbec neproběhla. Tváříme se, že jsme rozhodli pouze s ohledem na veřejné zdraví, přitom podle mého názoru by test rodičovských práv a práv dětí byl ještě přísnější. Jinak řečeno: Nezastírám, že tam tento motiv – tedy ochránit děti, ohrožené rodiči s nedostatečnými hygienickými návyky – u mých kolegů mohl hrát roli, nicméně to nebylo výslovně přiznáno.

Týká se to otázky, komu vlastně dítě patří, zda rodičům nebo státu. Pokud se ale dítěti něco stane, bude to nakonec rodič, kdo ponese odpovědnost a následky. Nemám proto moc ráda zdůrazňovaní, že my většina víme mnohem lépe, než kterákoli menšina, co je pro děti dobré.

Na druhou stranu ty děti před hloupostí a nedbalostí svých rodičů musí být do jisté míry skutečně chráněny. Na to ale máme všecky nástroje trestního a soukromého práva. To znamená, že pokud někdo svou nedbalostí vystaví někoho, koho má v péči, rizikům či dokonce nemoci a smrti, je to otázka jiných právních disciplín, než medicínského práva a stanovení paušální povinnosti všem rodičům a lékařům.

Zmínila jste dvě nemoci, proti kterým se podle vás očkování nejvíce vzdaluje ochraně veřejného zájmu. Dokázala byste vyjmenovat ty, které jsou podle vás na opačné straně osy? Tedy nemoci, proti kterým je očkování téměř nezpochybnitelné.
Přestože jde o expertní otázku, měl se tím podle mého názoru Ústavní soud, stejně tak jako zákonodárce, zabývat. My jsme si nenechali vyžádat žádné lékařské zprávy a neproběhlo tady dostatečné řízení, aby mně jako soudci z expertízy vyplynulo, co je správné a co ne.

Pokud bych na vaši otázku ale přesto hledala odpověď, asi bych vzala výzkum OECD a prošla bych si napříč všechny vyspělé země a nám příbuzné právní kultury a vybrala ty nemoci, proti kterým mají zakotveno povinné očkování.

Cituji vaši tiskovou mluvčí: „Podle Ústavního soudu představuje očkování obecně, jako prostředek imunizace proti vybraným nákazám, společenský benefit vyžadující sdílenou odpovědnost členů společnosti, tedy určitý akt sociální solidarity.“ Souhlasíte v tomto punktu s vašimi kolegy?
Tento argument je správný. Je ale spíše politický než právní. Argument je to pravdivý, nezachrání ale všechny chyby, které v té právní úpravě jsou.

I já si myslím, že člověk na této zemi nemá žít tak, že nemyslí na práva druhých. Musíme vycházet ale také z toho, že v populaci je nějaké procento dětí, které nemůžete nechat očkovat, protože mají například nějaké kontraindikace a ta očkovaná většina je vlastně chrání, protože se ta nemoc ve společnosti nikdy nerozšíří.

Tudíž jsem určitě přesvědčená, že lidé, kteří o očkování přemýšlejí, by měli i tuto myšlenku ochrany těch nenaočkovatelných dětí vzít v potaz. Jde ale spíše o hodnotový základ úvah, nikoli o právní argument proti chybám legislativy, které jsem zmínila.

Ještě bych k tomu dodala, že se v některých zemích, kde není povinné očkování, často objevuje fenomén takzvaných černých pasažérů. To znamená, že lidé, kteří si to umí dobře promyslet, vědí, že proočkovanost v populaci je tak vysoká, že jejich děti budou chráněny už tím, že všichni ostatní své děti nechají očkovat.

Proto taky tvrdím, že přístup k očkování je projevem kvality konkrétní společnosti a její solidární odpovědnosti. Cílovým ideálním stavem je pro mě situace, kdy rodiče své děti očkují dobrovolně, ale mohou si vybrat vakcínou i v jakém věku nechají dítě naočkovat. Jsem si také vědoma, že naše společnost do této fáze zatím nedozrála.

V neposlední řadě tu je problém s odpovědností státu za škodu na zdraví jedince, způsobenou vedlejšími účinky očkování. Jak by měl tuto věc zákonodárce napravit?
Předně si myslím, že by česká justice našla právní nástroje k odškodnění obětí očkování už dnes. Pro ty lidi je to ale strašně komplikované. Chtělo by to jednoznačnou a jednoduchou právní úpravu, aby se nemuseli složitě domáhat nápravy.

Všechny vyspělé země objektivní odpovědnost státu řeší v tom smyslu, že je to jakási expropriace, vlastně znárodnění zdraví jedince. Jako když na vašem pozemku postaví silnici, dá vám stát peníze. Tudíž pokud dítě onemocní na základě očkování, měl by jim stát vynahradit všecko, o co rodina i dítě vinou očkování přijde.

Problém je, že se dost složitě dokazuje kauzální souvislost. Ale například v USA mají tabulku, která explicitně uvádí něco na způsob: „pokud po očkování do tehdy a tehdy dítěti stoupne teplota tak a tak, dostane tolik a tolik.“ V Německu jsou skoro všechny podobné případy řešeny smírčím způsobem ještě na úrovni úřadů, k soudům se tam podobné spory vůbec nedostávají. Právě proto, že je tam nepovinné očkování, společnost a stát se tam chová k poškozeným slušně a velkoryse.

Co byste tedy poradila těm, kteří, ať už z jakýchkoli důvodů, nechtějí své děti nechat očkovat vůbec, anebo ne proti všem devíti nemocem, ale zároveň nechtějí porušovat zákon?
Ale oni v tuto chvíli zákon již porušují. Lidé, kteří nedodrží pravidla tak, jak v současnosti platí, porušují zákon. Na to vám snad můžu říct jenom to, že každý člověk se řídí i jinými hodnotovými řády než právními předpisy. Pokud ale při respektu k jiným hodnotovým řádům poruší zákonný předpis, musí počítat se sankcí, která bude následovat.

VRATISLAV DOSTÁL

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.