V posledních týdnech se Ústavní soud opakovaně zabýval povinným očkováním dětí. Nejdříve konstatoval, že povinné očkování je v souladu v ústavou a že ho i nadále může nařizovat ministerstvo, následně rozhodl o tom, že povinné očkování jako podmínka pro přijetí dítěte do školky není protiústavní. Vy jste v obou případech jako jediná zaujala oponentní stanovisko. Můžete shrnout důvody?

Stávající úpravu povinného očkování považuji za ústavně nekonformní. Myslím, že je důležité upozornit nejdřív na to, v jaké situaci Ústavní soud rozhodoval. Zároveň chci říct, že jsem se snažila téma pochopit nejen z hlediska ústavně-právního, nýbrž také z hlediska společenského. A i s ohledem na praxi v jiných zemích.

Otázky očkování jsou velmi debatovány i v samotné medicínské obci. I v zemích, které nemají očkovací povinnost, probíhá velká debata. O očkovací povinnosti bude v blízké době rozhodovat například francouzský Ústavní soud.

Tímto vším jsem se zabývala předtím, než jsem se dopracovala ke svému postoji. Hlavní své myšlenky jsem se pak pokusila uvést ve svém oponentním stanovisku.

Rozumím tomu, proč většina Ústavního soudu nechtěla uprostřed vyhraněné debaty přidávat ještě další pochybnosti. Dosti tu zaznívaly hlasy, že je to expertní otázka. Mně šlo ale o to, že i když je to vyhrocená společenské debata a přestože v ní hrají velkou roli expertní otázky, Ústavní soud má pořád svou roli a musí právní úpravu posuzovat úplně stejně jako všechny ostatní věci.

Ústavní soud ostatně už mockrát řekl, že vyhláškou nelze zakotvovat rozsah povinností. Také Listina základních práv a svobod výslovně říká, že je to zákon, který musí popsat zásah do lidského těla. A já si myslím, že jedno každé očkování takovým zásahem samo o sobě je. To znamená, že povinnost každého jednoho očkování by měla být uvedena v zákoně…

A kdybychom se báli například nějaké epidemie, stačilo by standardní očkovací povinnosti dát do zákona a říct třeba: „Pokud přijde nějaká epidemie, tak za těch a těch podmínek to lze na omezený čas upravit podzákonným předpisem.“ To ale neznamená, že kompletně celá očkovací povinnost bude upravena pouze formou vyhlášky ministerstva.

Další moje výhrada se odkazovala na princip proporcionality. Pokud jde o povinnosti, současná právní úprava je totiž v tomto ohledu disproporcionální. Rodiče si například nemohou ani vybrat, jakou vakcínu použijí pro své děti. U hexavakcíny si dokonce ani nemohou vybrat způsoby, jakým se bude jejich dítě očkovat. Přitom podle doporučení výrobce existují možnosti dvě.

Zkrátka, stávající úpravu považuji za excesivní. Ostatně když se hájíme nikoli ochranou dětí, nýbrž ochranou veřejného zdraví, tak nevím, proč je v ní odůvodněna povinnost očkování proti tetanu. Také očkování žloutenkou typu B mi u miminek nepřišla od vlády či ministerstva dostatečně odůvodněná.

Váš klíčový argument tedy zní, že jde o tak zásadní zásah do tělesné integrity, že by měla být povinnost každého očkování a jejich výčet vyhlášen zákonem, je to tak?

Ano, a dokonce Listina základních práv a svobod to výslovně uvádí. Říká, že každý máme právo na své tělesné soukromí a všechna omezení tohoto práva musí být stanovena zákonem.

Poslanci budou příští týden rozhodovat o novele zákona o ochraně veřejného zdraví. Pokoušel jsem se zjistit, co v návrhu je. Pokud mám správné informace, k nápravě v tomto smyslu nedojde, naopak se zde zavádí daleko přísnější sankce.

Pokud vím, tak v něm ale na druhou stranu zákonodárce alespoň typově říká, proti jakým nemocem se má očkovat. Samotný zákonodárce tedy alespoň začal vnímat, že musí být v zákoně specifikovány nemoci, proti kterým se budou děti očkovat.