Otevřený dopis Danielu Hermannovi

Zveřejňujeme otevřený dopis Tomáše Hradečného ministru kultury Danielu Hermanovi, který se týká odvolání ředitelky Collegia Bohemica Blanky Mouralové.

Vážený pane ministře,

v roce 2006 byla v Ústí nad Labem založena obecně prospěšná společnost Collegium Bohemicum, cílem jejíž činnosti je celospolečenská osvěta, vzdělávací a vědecká činnost zaměřená na kulturní dědictví spoluvytvářené v českých zemích německy mluvícím obyvatelstvem. Tato chvályhodná činnost rozrušující desítky let tvořenou hráz z předsudků, dogmat a mýtů o česko-německém soužití, si získala díky kvalifikovanému nasazení pracovního týmu v čele s ředitelkou Blankou Mouralovou postupně přízeň odborné veřejnosti, zástupců města a kupodivu i politiků, zejména z resortu MZV a MK. 


K dosažení takové pozice vedla intenzivní práce s českými i německými partnery, opřená o nezpochybnitelnou autoritu mezinárodně obsazené vědecké rady, jejímiž členy jsou osobnosti akademického světa.

V roce 2010 byla nákladem cca 400 mil. Kč rekonstruována ústecká budova bývalého gymnázia. Investice z evropských dotačních fondů byla městu Ústí nad Labem přidělena právě na základě programu budovy, jejímž hlavním tématem měla být expozice k dějinám německy mluvících obyvatel v českých zemích, doplněná o část Městského muzea. 

Po realizaci stavby (skutečně proinvestovanou částku odhaduji na max.150 mil.) se ze zištných důvodů poměr v prostorách Muzea změnil v neprospěch Collegia Bohemica a navíc stála ředitelka Mouralová před nepříjemnou skutečností, že bude muset zdroje na financování expozice hledat sama.


Za ředitelkou Blankou Mouralovou je velký kus práce. Není ani jasné, kdo by ji mohl nahradit. Foto collegiumbohemicum.cz

Ani tato nepřízeň nezastavila činnost pracovního týmu a v roce 2011 proběhla podle pravidel České komory architektů a v souladu se zákonem o zadávání veřejných zakázek dvoukolová architektonická soutěž na podobu expozice. Jako vítězný tým byla porotou, jíž jsem měl tu čest předsedat, vybrána pražská architektonická kancelář Projektil, která úspěšně realizovala své návrhy na budovu Národní technické knihovny v Praze – Dejvicích nebo knihovnu v Hradci Králové. 

Současně s prací na dalších částech projektové dokumentace vrcholil mnohaletý proces zajištění sbírkového fondu budoucího Muzea. Tato činnost Collegia Bohemica, o.p.s. byla zajišťována z Česko-německého fondu budoucnosti a Evropského programu pro přeshraniční spolupráci.

V momentě završení přípravných fází celého projektu, kdy jsou investiční prostředky alokovány v příslušných oddílech Ministerstva financí, respektive Ministerstva kultury, v momentě, kdy celý tým zahrnující kurátory, architekty, historiky, politology, teoretiky umění, literární vědce, grafiky a inženýry je připraven přeměnit osmiletou přípravu v závěrečné finále, v momentě, kdy naladění tohoto „orchestru“ už proběhlo a sál je plný natěšeného obecenstva, přichází zpráva, že se má změnit osoba na postu dirigenta!!! Není ani zřejmé, kdo má novým dirigentem být a jestli ho ostatní přijmou.

Jak takový krok chápat? Jaké jsou motivy, příčiny a jaké důsledky podobného rozhodnutí? Důsledky si lze snadno představit – orchestr se rozpadne a jeho zbylá část zahraje jen z pocitu povinnosti neúplný program v kvalitě třetích houslí. Obecenstvo odejde před začátkem, sedět zůstanou jenom lokální pisálkové, kteří svými referáty zajistí důkaz o tom, že koncert proběhl. Skvělé kritiky, předcházející uvedení nového kusu se obrátí v jednu velikou ostudu sahající od Štýrského Hradce po Hamburg a dále za oceán. 

Příčina je jediná – paní ředitelka nese odpovědnost za časové zdržení investice, které přidělalo hluboké vrásky na čele nejednomu úředníkovi (srovnej s hloubkou propasti vykopanou mezi českým a německým živlem) a současně bylo její konání v rámci projektu Dny české a německé kultury podrobeno šetření NKÚ bez zásadního nálezu. O motivech podobného rozhodnutí si zakazuji spekulovat, pár věcí však vím jistě.

V roce 1998 jsem se, jako jednatel společnosti HŠH architekti, stal členem týmu, který již od roku 1995, m.j z podnětu papeže Jana Pavla II. při jeho druhé návštěvě Moravy, pracoval na zřízení Arcidiecézního muzea Olomouc. Pod vedením ředitele Muzea umění Olomouc Prof. Pavla Zatloukala pracoval tým čítající desítky, postupně možná i několik stovek členů, až do roku 2006, kdy bylo Arcidiecézní muzeum slavnostně otevřeno veřejnosti. Moje jistota spočívá v přesvědčení o bazálním významu kontinuity vedení projektu od prvopočátku do jeho úplného dokončení, kontinuity vyplývající z podstaty věci, schopnosti obsáhnout mnohovrstevnatou problematiku tématu a přijmout právo rozhodování společně s odpovědností. 

Díky profesoru Pavlu Zatloukalovi a jeho schopnosti udržet a vést tým, jsou dnes olomoucká muzea jednou ze dvou nejnavštěvovanějších institucí svého druhu u nás. V té době samozřejmosti, kdy stavba z veřejných prostředků probíhala pod dohledem architekta, rozpočet se navýšil pouze vynuceně o náklady na archeology a vlivem změny sazby DPH, jsou dnes vnímány skoro jako fantazie. Různá tuzemská a mezinárodní ocenění byla pro všechny zúčastněné důkazem dobře odvedené práce.

Dovolte mi nyní vyslovit dva závěry:
Zaprvé – má-li kdokoli dobrý úmysl podpořit zdárné dokončení Muzea německy mluvících obyvatel v českých zemích, potom musí udělat vše proto, aby se tak stalo pod vedením dosavadní ředitelky Collegia Bohemica, o.p.s. Blanky Mouralové.

Zadruhé – jedinou silou (krom zlé vůle), která kohokoli vede k odvolání ředitelky Mouralové, je podlehnutí bolševickým fízlovským metodám, jež se od dob Dzeržinského ČEKy v Sovětském Rusku vyvinuly u nás mimořádně zapouzdřeným způsobem. Aby nedošlo k mýlce, nejde o to, že bychom byli země plná fízlů, ale ve strachu o svoje živobytíčko se před těmito primitivními metodami stále ještě ohýbáme. Chceme-li se nazývat demokraty a předat něco smysluplného svým následovníkům, potom je potřeba narovnat záda a podobným tendencím ve společnosti se postavit.

Věřím, že potvrzení mandátu paní ředitelky Blanky Mouralové dokončit expozici k dějinám německy mluvících obyvatel českých zemí je toho dobrým příkladem.

V úctě
Ing. Arch. Tomáš Hradečný

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Alena Zemančíková - Brno

Collegium Bohemicum Středa, 25.Února 2015, 10:36:49

Collegium Bohemicum jsem navštívila v létě 2013 a při té příležitosti natočila s komentářem ředitelky Colegia Blanky Mouralové dokument o připravované muzejní expozici. Vznikl z toho hodinový pořad pro Víkendovou přílohu stanice Vltava, který se vysílal na počátku roku 2014 a, myslím, velice dobře vystihoval povahu a podstatu zamýšleného projektu. Spolehlivě mohl přesvědčit každého, kdo k tomu byl přístupný, že koncepce rozhodně nepředstavuje žádné „sudetoněmecké muzeum“, mapuje společné dějiny Čechů a Němců od středověku, dotýká se společných politických cílů ( například v roce 1848, kdy stáli čeští Češi s českými Němci společně na barikádách), připomíná ale také dějinné fenomény jako vznik a vývoj dělnického socialistického hnutí v německy mluvících průmyslových oblastech v kontrastu k henleinovskému hnutí německého nacismu, jež rovněž nezamlčuje. Připomíná charakteristické prvky kulturní krajiny, jako byly výletní restaurace, nově založené muzeum (Opava), továrnu, hotel pro zámožné cestující zástupce firem a tak dál. Tehdy mi připadalo nesporné, že se taková expozice nejlépe vyjímá právě v Ústí nad Labem, které v sobě spojuje jak krajinné krásy a s nimi spojené rekreační činnosti, tak průmysl, díky železnici a řece obchod a cestování – a tak dál. Expozice je architektonickým týmem vymyšlena vtipně, inovativně, už to nemá být výstavka předmětů opatřených popiskami, ale něco jako „zážitková trasa“. Z rozhlasového pořadu také zřetelně vystupovalo zaujetí, kvalifikace a naprostá kompetence Blanky Mouralové, která bez sebemenšího akcentování vlastní osoby nebo zásluh komentovala expozici s působivou vnitřní energií a zaujetím: jen s takovým mluvčím může ostatně zaujmout rozhlasový pořad, pojednávající o něčem více méně vizuálním. Tolik – kromě toho, co si může každý přečíst na internetových stránkách Collegia Bohemica – vím o expozici společných dějin Čechů a Němců v muzeu v Ústí nad Labem. Proč by Banka Mouralová, která dotáhla celou věc přes četné překážky, k nimž patřily i změny politických reprezentací, ministrů kultury, hejtmanů, primátorů Ústí nad Labem a koneckonců i představitelů Univrzity J.E.Purkyně v Ústí nad Labem, z nichž každého bylo třeba znovu přesvědčovat a znovu a znovu vyvracet podezření a insinuace, z nichž každý přece ví o společných dějinách „svoje“, neměla celou věc dotáhnout do konce, opravdu nechápu.
Ale z otevřeného dopisu arch. Hradečného mě napadlo jedno srovnání: myslím, že hladký průběh procesu zřízení Arcidiecézního muzea v Olomouci spočíval na tom, že olomoucké arcibiskupství to muzeum výrazně chtělo, a také se na přílušných místech tak často neměnili lidé. Kde je vůle, tam se dá spolupracovat, konstruktivně řešit problémy a překonávat problémy, které nastanou vždycky. V Olomouci se neřešily problémy ideologické, ale praktické, arcidiecézi nikdo nevyčítal, že expozice je příliš religiózní nebo katolická. Expozice společných dějin Čechů a Němců v Ústí nad Labem je ovšem projektována jako záležitost státu ( a jeho regionální reprezentace Ústeckého kraje), je výrazně politizována, podílejí se na ní experti a instituce z Německa, a proto dohoda s čekými institucemi tak snadná není. Na rozdíl od Olomouce, kde Arcidiecézní muzeum chtěli, v Ústí ho tak nesporně nechtěli. Příprava ( nevím to, ale dovedu si to představit) byla provázena mnoha konflikty, vysvětlováním, intervencemi, kritikou i odporem – po takovém procesu se snadno může stát, že reprezentantka tak problematického úkolu, osoba, která s ním neustále otravuje, jde politickým představitelům a účedníkům na nervy a přáli by si na jejím místě někoho, s kým to budou mít snazší. Což je důvod nízký, avšak v praxi dobře známý.
U otevřeného dopisu pana arch. Hradečného mám ale jednu nejasnost. Spočívá v posledním odstavci, kde se mluví o bolševických fízlovských metodách. Co to znamená? Někdo Blanku Mouralovou pomluvil, donášel na ni? Někdo, kdo má strach o svoje živobytíčko?
V tom případě by asi bylo třeba říci, kdo to je – takhle je poslední odstavec nesrozumitený a tudíž neúčinný. A jeho dikce jako by spodem podkuřovala bývalému řediteli ÚSTR, dnes v roli ministra kultury. Což je přesně to, co by se dít nemělo.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.