Collegium Bohemicum jsem navštívila v létě 2013 a při té příležitosti natočila s komentářem ředitelky Colegia Blanky Mouralové dokument o připravované muzejní expozici. Vznikl z toho hodinový pořad pro Víkendovou přílohu stanice Vltava, který se vysílal na počátku roku 2014 a, myslím, velice dobře vystihoval povahu a podstatu zamýšleného projektu. Spolehlivě mohl přesvědčit každého, kdo k tomu byl přístupný, že koncepce rozhodně nepředstavuje žádné „sudetoněmecké muzeum“, mapuje společné dějiny Čechů a Němců od středověku, dotýká se společných politických cílů ( například v roce 1848, kdy stáli čeští Češi s českými Němci společně na barikádách), připomíná ale také dějinné fenomény jako vznik a vývoj dělnického socialistického hnutí v německy mluvících průmyslových oblastech v kontrastu k henleinovskému hnutí německého nacismu, jež rovněž nezamlčuje. Připomíná charakteristické prvky kulturní krajiny, jako byly výletní restaurace, nově založené muzeum (Opava), továrnu, hotel pro zámožné cestující zástupce firem a tak dál. Tehdy mi připadalo nesporné, že se taková expozice nejlépe vyjímá právě v Ústí nad Labem, které v sobě spojuje jak krajinné krásy a s nimi spojené rekreační činnosti, tak průmysl, díky železnici a řece obchod a cestování – a tak dál. Expozice je architektonickým týmem vymyšlena vtipně, inovativně, už to nemá být výstavka předmětů opatřených popiskami, ale něco jako „zážitková trasa“. Z rozhlasového pořadu také zřetelně vystupovalo zaujetí, kvalifikace a naprostá kompetence Blanky Mouralové, která bez sebemenšího akcentování vlastní osoby nebo zásluh komentovala expozici s působivou vnitřní energií a zaujetím: jen s takovým mluvčím může ostatně zaujmout rozhlasový pořad, pojednávající o něčem více méně vizuálním. Tolik – kromě toho, co si může každý přečíst na internetových stránkách Collegia Bohemica – vím o expozici společných dějin Čechů a Němců v muzeu v Ústí nad Labem. Proč by Banka Mouralová, která dotáhla celou věc přes četné překážky, k nimž patřily i změny politických reprezentací, ministrů kultury, hejtmanů, primátorů Ústí nad Labem a koneckonců i představitelů Univrzity J.E.Purkyně v Ústí nad Labem, z nichž každého bylo třeba znovu přesvědčovat a znovu a znovu vyvracet podezření a insinuace, z nichž každý přece ví o společných dějinách „svoje“, neměla celou věc dotáhnout do konce, opravdu nechápu.
Ale z otevřeného dopisu arch. Hradečného mě napadlo jedno srovnání: myslím, že hladký průběh procesu zřízení Arcidiecézního muzea v Olomouci spočíval na tom, že olomoucké arcibiskupství to muzeum výrazně chtělo, a také se na přílušných místech tak často neměnili lidé. Kde je vůle, tam se dá spolupracovat, konstruktivně řešit problémy a překonávat problémy, které nastanou vždycky. V Olomouci se neřešily problémy ideologické, ale praktické, arcidiecézi nikdo nevyčítal, že expozice je příliš religiózní nebo katolická. Expozice společných dějin Čechů a Němců v Ústí nad Labem je ovšem projektována jako záležitost státu ( a jeho regionální reprezentace Ústeckého kraje), je výrazně politizována, podílejí se na ní experti a instituce z Německa, a proto dohoda s čekými institucemi tak snadná není. Na rozdíl od Olomouce, kde Arcidiecézní muzeum chtěli, v Ústí ho tak nesporně nechtěli. Příprava ( nevím to, ale dovedu si to představit) byla provázena mnoha konflikty, vysvětlováním, intervencemi, kritikou i odporem – po takovém procesu se snadno může stát, že reprezentantka tak problematického úkolu, osoba, která s ním neustále otravuje, jde politickým představitelům a účedníkům na nervy a přáli by si na jejím místě někoho, s kým to budou mít snazší. Což je důvod nízký, avšak v praxi dobře známý.
U otevřeného dopisu pana arch. Hradečného mám ale jednu nejasnost. Spočívá v posledním odstavci, kde se mluví o bolševických fízlovských metodách. Co to znamená? Někdo Blanku Mouralovou pomluvil, donášel na ni? Někdo, kdo má strach o svoje živobytíčko?
V tom případě by asi bylo třeba říci, kdo to je – takhle je poslední odstavec nesrozumitený a tudíž neúčinný. A jeho dikce jako by spodem podkuřovala bývalému řediteli ÚSTR, dnes v roli ministra kultury. Což je přesně to, co by se dít nemělo.