The History manifesto

Jo Guldi a David Armitage ve své knize elegantně spojili několik cílů, které si předsevzali. Vytvořili určitý návod k použití, jakými směry se má historická produkce vydat v rovině bádání i v rovině prezentace svých myšlenek.

„The History manifesto je volání do zbraně historiků a všech, kdo se zajímají o roli historie v současné společnosti.“ „Má vyprovokovat diskusi nejen mezi politiky, aktivisty a podnikateli, ale také mezi čtenáři, studenty i učiteli.“

„Shorttermismus“
Inspirováni zřejmě nejslavnějším manifestem všech dob, Jo Guldi a David Armitage zahájili svoji knihu zvoláním, že Evropou obchází strašidlo krátkodobého času (v originálu short term). To vidí britští autoři v podobě zkracování dlouhodobého myšlení, „času permanentní politické kampaně“ i projektech plánovaných třeba jen na rok.

Jedním dechem dodávají, že i globální problémy, jako jsou migrace, globální oteplování, nerovnost, udržitelný rozvoj, se zřídka řeší v časových rozmezích lidského života nebo staletí, a to ani v různých doposud existujících futurologických komisích. Tento způsob myšlení (i přes značný nárůst informací, které nás obklopují) potom vede k hledání jednoduchých řešení na všechny problémy.

Nicméně společnost do určité míry vyžaduje dlouhodobé myšlení, například otázka mladého člověka „jaké vzdělání mi přinese úspěch v životě“ nebo daleko více abstraktní otázka alternativ volného trhu. Dlouhodobé myšlení je podle autorů klíčem k řešení výzev současnosti.

Jak z toho ven?
Těmi, kdo se mají daleko více účastnit veřejných debat o současnosti a budoucnosti lidstva, jsou mezi jinými právě historici na základě svých výzkumů, nadhledu nad situací a jejím porovnáním.

University mají právo se vyjadřovat k aktuálním problémům z hlediska delší doby, kterou alespoň v institucionální podobě dokáží garantovat. V Indii univerzity (nebo jejich obdoby) existují 1500 let, v Evropě již skoro tisíciletí. Společně s církvemi mají dlouho pěstované vědění a zkušenosti. Univerzity jsou centry inovace bez zaměření na bezprostřední zisk.

Hledání léku na „shorttermismus“ má podle autorů začít u humanitních oborů. Předtím se ale univerzity i humanitní vědy musí vymanit z krize, v které se nacházejí: jsou prakticky stroji na produkci nepřeberného množství článků, zvládají sice klasické výukové metody, ale v jiných jsou špatné a pro praxi často nepoužitelné.

Jako řešení oba historici vidí návrat (nebo spíše renesanci) pojmu „dlouhé trvání“, kdy historik při své práci nyní může využívat velké spektrum nových dat (ekologické, ekonomické atd.) a také je analyzovat digitálně.

S pojmem dlouhého trvání (longue durée) přišel na konci 50. let francouzský historik Fernand Braudel, tedy v době, kdy byly humanitní vědy v určité krizi – z mnoha důvodů začala exploze vědomostí, ale příbuzné obory spolu nedokázaly spolupracovat (škodolibý pozorovatel českého vysokého školství by namítl, že přes kvanta grantů z EU na mezioborovou spolupráci tato krize neskončila).

Braudel začal využívat ve větší míře kvantitativní metody a rozlišil tři časové roviny: 1/ dějiny prostředí, které obklopuje člověka (pomalu se měnící v řádu staletí) 2/ dějiny střednědobých jevů (např. instituce, hospodářské krize) 3/ dějiny událostí.


Hledání léku na „shorttermismus“ má podle autorů manifestu začít u humanitních oborů. Předtím se ale univerzity i humanitní vědy musí vymanit z krize, v které se nacházejí. Foto harvard.com

V minulé generaci se historici dostali nad rámec národních historií, nyní je čas se dostat nad rámec období. Nyní je čeká více etických než metodologických otázek, pokud chtějí napsat historii, která by udržela „čtenáře i v noci vzhůru“.

Především musí psát zcela jinak, tedy zajímavě pro nehistoriky, s využitím digitalizace a vizualizace, a jako fúzi mikro- a makrohistorie. Jedině tak se mohou vrátit do veřejné debaty a bojovat zde proti mytologickým příběhům, jako jsou apokalypsy nebo úplné vítězství jedné rasy nebo jednoho přesvědčení. Vše má více příčin, a proto složitá řešení.

S touto průpravou se historik může začít vyjadřovat k veřejnému dění a i vstoupit do politiky a být úspěšný – připomenuta je řada historiků, kteří se stali politiky (ač není v knize zmíněn, tak určitě do této kategorie zapadá i náš František Palacký) nebo odhalovali korupci či neschopnost a nemohoucnost institucí. Právě schopnost analýzy, zkoumání příčin a následků dělá z historiků dobré pozorovatele hlubších změn kolem nich.

Významné úloze historiků ve společnosti napomáhala úcta k historii – po několik tisíciletí nebo alespoň staletí byla historie skutečně učitelkou života, dějiny byly psány v onom dlouhém trvání – jako dějiny křesťanství nebo dějiny Říma. A bylo v nich hledáno morální ponaučení a předvídání budoucnosti.

Po Velké francouzské revoluci, kdy najednou mohly široké vrstvy obyvatelstva alespoň částečně rozhodovat o svém osudu, se stala historie pomocníkem politiky i na nejnižší úrovni. To platilo i pro značnou část dvacátého století, kdy se v historii hledaly recepty na rozvoj demokracie, prosazení nezávislosti, zajištění hospodářského růstu a zabránění hladomoru. V USA 50. let se historici snažili o levicovou reformu, částečně byli úspěšní v osobě Arthura Schlesingera ml., který zastával vysokou pozici v administrativě Johna F. Kennedyho.

Proč ale historie ani historici nemají už onen respekt a dva z nich musí psát manifest? Oba to vysvětlují právě odklonem od psaní historie v dlouhodobém horizontu. Příčiny vidí ve vzdoru generace roku 1968 na Západě – historici, aby se vymezili vůči svým učitelům, se přestali věnovat rozsáhlým epickým vyprávěním a začali dělat zevrubné studie dílčích problémů – tzv. mikrohistorii. Opuštěny byly literární a rétorické schopnosti velkých vyprávění i morální hodnocení činů předků.

Přestala se komentovat současnost i budoucnost. Mikrohistorie sice dokázala bravurně zkombinovat řadu odlišných pramenů, ale články, které vytvářela, mimo okruh historiků nikoho nezajímaly. V nadsázce má pravdu průpovídka: „Víme stále víc a víc o méně a méně, až budeme jednou vědět všechno o ničem.“

Studenti na barikádách nesvrhli de Gaulla, tak jak chtěli, ale svým vzdorem zabili roli historika jako obecného učitele, kterému je ve společnosti nasloucháno. Koncept dlouhého trvání se do vědeckého bádání sice začal navracet v posledních letech, ale ztracenou prestiž to nenavrátilo. Jedním z cílů knihy je tento trend zvrátit.

Výzvy budoucnosti
Poté, co se oba historici vyjádřili k příčinám jevu, se kterým nesouhlasí, píší konkrétně o tom, čeho je možné dosáhnout pohlížením na problémy z hlediska dlouhodobé perspektivy – klimatická změna, globální vláda a nerovnost mezi lidmi. Historický manifest se vymezuje proti katastrofickým scénářům o brzkém zániku života na Zemi v důsledku globálního oteplování – tento problém je výkladní skříní využití dat v dlouhém horizontu.

Podobně to je i s problémem nerovnosti mezi lidmi. Simon Kuznets dokázal, že v poválečném období hospodářský růst na Západě vedl ke snižování nerovnosti v příjmech mezi lidmi, jeho tvrzení v nedávné době napadl Thomas Piketty na základě analýzy dat z dvou století s tím, že šlo spíše o výjimku, kapitalismus směřuje k bohatnutí bohatých a chudnutí těch ostatních.

Oba dva problémy, ekonomiku i ekologii, je podle knihy nutné řešit globálně, nějakou formou globální vlády nebo civilizace. Finanční vláda podle Guldiho a Armitage již existuje – je jí Světová banka. Co se týče globální vlády nebo společnosti, zde jako zárodek je prezentováno arabské jaro a současně protestní hnutí na Západě jako Indignados nebo Occupy Wall Street.

Dovolím si nesouhlasit – arabské jaro podle mého soudu vycházelo z jiných příčin než západní protesty, podobně jako v roce 1968, kdy pražské jaro nemělo příliš vliv na protesty na Západě a obráceně. Zde se také nabízí další úskalí, historie v žádném svém období neukazuje na tak vysokou míru globalizace, jaké je vlastní dnešnímu světu. Římská říše sice ovládla výraznou část Evropy a vnutila jí své hodnoty, ale i tak to byl jen zlomek tehdy pokročilého světa. Křesťanství se sice stalo významným náboženstvím, ale nikdy výrazněji neproniklo do Asie a Afriky.

Každopádně při řešení všech těchto problémů pomůže, jakkoliv to zní jako všelék, perspektiva dlouhého trvání. Využitelná data jsou prakticky všude, nabízí je internet, vlády mají rozsáhlé databáze ke klimatu, ekonomice či energii. Jednoduše lze naprogramovat vyhledávače, které mohou například získávat odtajněné informace vlády USA.

Internet pro změnu umožňuje neziskovým organizacím a aktivistům shromažďovat spoustu dat – sledování finančních toků Offshoreleaks (informuje o daňových rájích), známější Wikileaks aj. Sbírání dat aktivisty je fenomén, kterému vlády nikdy nečelily v takovém rozsahu, a to by mělo pomoci v mezinárodní reformě. Překvapivě podle autorů manifestu budou spíše než aktivisté budoucí problémy světa řešit podnikatelé.

Shrnutí
Kniha, která chce vyvolat určitou revoluci ve společnosti, nechrlí plamenná hesla, spíše svá tvrzení pečlivě argumentuje. Poslední věta knihy je nicméně odkazem na jednu revoluci: „Historici světa, spojte se! Získán může být svět – než bude příliš pozdě.“

Jo Guldi a David Armitage ve své knize elegantně spojili několik cílů, které si předsevzali – vytvořili určitý návod k použití, jakými směry se má historická produkce vydat v rovině bádání i v rovině prezentace svých myšlenek, co se týče aktuálních témat, nebo, chceme-li, politiky. A konečně, na stránkách knihy oba uvádějí své konkrétní názory – jakási globální vláda, která bude řešit globální problémy jako oteplování, znečištění planety či nerovnost lidí.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Luboš Rokos - Jičín

alespoň pár věcí - Neděle, 22.Února 2015, 20:46:44

Vztah univerzit a veřejnosti - jeden můj kamarád dělal diplomku z němčiny, bylo to na téma výskytu částic v textu. Dostal nějaký text z novin a počítal částice a dělal s nima nevím co.. Když jsem se ptal, k čemu to komu bude, krčil rameny.. A takové "bádání pro bádání" nikoho mimo školy nezajímá..
Historická věda se do kontaktu s veřejností dostává více než německá lingvistika. A i tady potřebuje něco nabídnout už z prostého faktu, že je placena z daní. Je to tedy jednak protislužba, jednak takový nůž na krku, protože v době škrtů a preferování ekonomických odvětví a vzdělání je historie vnímána jako cosi volnočasového, co si příjemce má platit sám jako jinou zábavu..
Autor profitující alespoň částečně z prodeje knih je na tom ještě trochu lépe než archeolog odkázaný na příjmy zvenčí. Česká archeologie se už také začíná omezovat na záchranné výzkumy nebo výzkumy vedené univerzitami pro své žáky, na víc nejsou peníze.. Dobře se toho myslím ujali v Národním muzeu s webem Archeologie na dosah http://www.archeologienadosah.cz/ , kde jsou články na popularizaci archeologie, dělají se výlety na arch. lokality, nedávno měli v muzeu akci pro děti.. Vnímám to jako sympatický přístup k veřejnosti..
***
Vyjadřovat se k společenskému dění - v západní kultuře se to myslím od profesorů přímo očekává, protože oni mají mít nejlepší vzdělání, přístup k informacím, čas i intelekt. Mimoděk to jednou vyjádřil Jarda Jágr, když ho v novinách napadla jedna slečna, že je mamánek a ona by si ho nikdy nevzala.. Vzal to s úsměvem sobě vlastním s tím, ať noviny dávají místo vědcům, umělcům, sportovcům, prostě lidem, co něco dokázali a mají co předat nebo jak motivovat..
***
Historik má co říci ke společenskému dění ještě více než třeba fyzik. Platí snad stále, že historie je učitelkou života, ale nelze říci, že historie pomůže se všemi problémy, ne vše už tu bylo a ne vše probíhá úplně stejně..
Koncept dlouhého trvání není u nás tak častý, a kdo ho praktikuje asi nejvíce, není historik, nýbrž kulturní antropolog Ivo T. Budil, (stěžejní dílo Za obzor Západu). Mně tam zaujalo mj. sledování evropského pronikání do Číny, a z toho, jak nynější politika Evropy vůči Číně dost plynule navazuje na tu koloniální.., v obou případech ekonomické zájmy vítězí nad domácími idejemi křesťanství nebo lidských práv..
***
Koncept dlouhého trvání narušily nové obory vzešlé ze studentského hnutí, na které ideově navazuje i dnešní Nová levice. Místo dějin velikých říší , hledání pochybné slávy ve vyhraných bitvách a dobytých územích (jak to aktuálně praktikuje Putinův režim), se začaly studovat dějiny utiskovaných menšin - postavení ženy (ač fakticky tvoří většinu, ne menšinu), příběhy etnických menšin válcovaných impérii, příběhy sexuálních menšin atd.. Nic proti tomu, ale bádání ve výsecích společnosti zavírá výhled na vývoj společnosti jako celku..
Nebo jiný příklad - zájem nové levice o ekologii. Ta se ale nedá sledovat jako třeba dějiny Greenpeace, ale jako změnu krajiny od neolitické revoluce; kácení lesů ve středověku do té míry, že Karel IV. stanovil zákonná omezení; že Marie Terezie stanovila sázet nové lesy, ale smrkové, protože rostou nejrychleji, čímž ale nechtíc založila houževnatou tradici lesních monokultur.. Jako se české životní prostředí nedá oddělit od globálních změn, tak se nedá oddělit od dlouhodobé historie.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Krátkodobost myšlení a realita bytí Pondělí, 23.Února 2015, 13:37:41

Samotná myšlenka "dlouhodobého myšlení" je samozřejmě sama o sobě pozitivní; ale je otázka, jestli tuto přeměnu myšlení může iniciovat a nést (jenom) samotná historiografie.

Zkoumání historie - i té dlouhodobé - totiž velice snadno může zdegenerovat v pouhý d ě j e p i s, tedy v časovou posloupnost niterně nesouvisejících událostí.

Jestliže se tedy chce obnovit ona schopnost vnímání dlouhodobých procesů ve vývoji lidské společnosti, pak je v prvé řadě nutno vytvořit či obnovit nějakou vůdčí perspektivu, která na tyto jednotlivé události vrhá jednotící světlo. A takováto jednoticí myšlenka, to už by spíše spadalo do domény nikoli historiografie, nýbrž filozofie.

--------------------------

Ale stejně: Marx by řekl, že konkrétní společnost myslí právě a přesně takovým způsobem, jaký charakter má její materiální základna. Jinými slovy, tuto krátkodechost současné (nejen) historiografie asi sotva zavinili pařížští studenti, nýbrž je prostě ideálním výrazem principiálně krátkodobého výhledového horizontu kapitalistické společnosti v honbě za okamžitým ziskem.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.