Předčasná smrt zastihla Józefa Oleksyho v symbolickém okamžiku: těsně před 25. výročím rozpuštění komunistické Polské sjednocené dělnické strany (PZPR) a ustavení sociálně demokratické strany na jejích troskách. A ve chvíli veřejné debaty o možném konci této sociální demokracie a vytváření levice v Polsku úplně od počátku. Bývalý polský premiér byl aktivním účastníkem obou těch procesů.

„Polsko zažívá přelomový okamžik. Historie spravedlivě ocení práci a dědictví PZPR. (…) Je ale třeba připomenout odpovědnost jejího vedení za zločiny stalinismu. PZPR je také odpovědná za zpronevěření se zásadám demokracie, za nucenou kolektivizaci, za konflikty s dělnickou třídou, za pauperizaci inteligence, za hospodářské i společenské krize.

Přitom je třeba vzít v úvahu fakt, že stalinismus a potom neostalinismus vnucený poválečnému Polsku nevycházel z tradic a snah polské levice. Život dal za pravdu těm, kdo v řadách strany, a často i mimo ni, viděli potřebu hlubokých změn.

(…) Delegáti shromáždění na XI. sjezdu PZPR vědomi si, že Polská sjednocená dělnická strana nemůže získat důvěru společnosti, se rozhodují ukončit činnost PZPR. Nové Polsko ve své realitě bude potřebovat novou politickou strukturu polské levice,“ říká usnesení

XI. sjezdu PZPR.

Ten se odehrál v lednu 1990 a generace [pozdějšího prezidenta] Aleksandra Kwaśniewského [a budoucích premiérů] Leszka Millera a Józefa Oleksyho tam začala novou, v té chvíli nesamozřejmou kapitolu svých kariér, které se doopravdy rozběhly teprve několik měsíců před koncem [komunistické] Polské lidové republiky.

I když politické začátky zažívali o dvě desetiletí dříve v organizacích mládeže, skutečně do hry se dostali díky omlazení kádrů, které provedli generál [Wojciech] Jaruzelski a [premiér] Mieczysław Rakowski. Kwaśniewski i Oleksy nastoupili do vlády, Miller do ústředního výboru, všichni tři pak zasedli u kulatého stolu [kde vládnoucí komunisté s opoziční odborovou Solidaritou na jaře 1989 domlouvali konání svobodných voleb a pravidla spojená s přechodem k demokracii].

↗

Smrt Józefa Oleksyho je kromě jiného znamením generační obměny, která na polskou levici již brzy nutně čeká. Foto archiv SLD

Když se měnil systém, byli už zkušenými, ale ještě mladými politiky, jejichž perspektivy nevypadaly nadějně. Nechtěli se stáhnout z veřejného života, nehledali cesty, jak se přidat k táboru historických vítězů. Nevybrali si ani cestu [gdaňského funkcionáře PZPR] Tadeusze Fiszbacha, tedy levicové formace budované z vůle Lecha Wałęsy.

Do nové strany — Sociální demokracie Polské republiky (SdRP, ustavené v přestávce posledního sjezdu PZPR), vstoupilo na začátku její existence sotva šest tisíc lidí. Během zasedání se tak vedení SdRP rozhodlo dopsat do tiskové zprávy jednu „0“. Kvůli tomu všechny učebnice nejnovějších dějin dodnes uvádějí, že strana měla desetkrát více členů.

Málokdo dával nové straně šanci přežít na tvořící se politické scéně třetí Polské republiky [po roce 1989]. Místo toho ale už za několik let tři po sobě jdoucí předsedové SdRP - Kwaśniewski, Oleksy i Miller — získají díky demokratickým volbám nejvyšší funkce ve státě.

SdRP zakládaly generace, které svou politickou iniciací procházely v letech deideologizace PZPR. Ideologie v 80. i 70. letech byla spíše rétorickou dekorací nebo hrou než skutečným obsahem politiky.

Dominance pragmatického a technokratického myšlení našla svůj výraz i v krocích lídrů SdRP.

Józef Oleksy během jednoho ze stranických jednání v roce 1996 řekl: „Výtka, že se naše strana vzdala ideologie, je ve skutečnosti neoprávněná. Vědomě jsme se rozhodli, že nebudeme stranou ideologickou, že jako sociální demokracie budeme stranou neideologickou — pragmatickou stranou usilující o úspěch, o využití příležitostí, že budeme stranou volební.“

Jeden ze spolutvůrců nové strany, Sławomir Wiatr, vzpomíná následovně: „V krocích levice od počátku nebyl ani patos, ani poletování v oblacích. Byli jsme pragmatičtí a poctiví ve své politické nabídce. (…) Pragmatismus SdRP vycházel ze dvou základních předpokladů. Především lidé, kteří tvořili sociální demokracii, byli pragmatici. Znali svět, podmínky společenského i politického rozvoje společnosti a pravidla politického boje.“

Co tedy spojovalo členy SdRP, pokud tím pojivem nebyla ideologie? Společné životopisy a chuť uchytit se podle vlastních představ v novém režimu.

Tento typ politického společenství se ukázal jako efektivní volební nástroj, protože dominujícím společensko-politickým dělením se ve třetí Polské republice stalo to historické. Izolace SdRP na stranickém scéně, ostrakizace ze strany médií a antikomunistická rétorika postsolidaritní části veřejného mínění přáli semknutí řad a mobilizaci elektorátu, čehož dokladem byla mimo jiné volba Józefa Oleksyho předsedou SdRP poté, co byl okolím Lecha Wałęsy obviněn z agentství.

To společenství začalo slábnout zároveň s posilováním postkomunistické levice na politické scéně. A eroze strany [která se od roku 1999 jmenuje Svaz demokratické levice, SLD] v letech 2001-2005 je řadou lidí dodnes považována za příčinu krize.

Odešel člověk nakloněný a otevřený dialogu

Józef Oleksy patřil mezi ty představitele SLD, kteří varovali před vnitřními personálními konflikty. A byl to on, kdo oproti svým slovům z poloviny 90. let apeloval na stranických sjezdech a setkáních na ideovou a programovou reflexi.

I když sám raději neformuloval jednoznačné teze, podněcoval jiné, aby polské sociální demokracii hledali strategické, dlouhodobé cíle. Vyzýval k pohledu na polské dění (levici nevyjímaje) z evropské perspektivy.

Ve své snaze nakazit ideami pragmatickou strukturu vyrážel za hranice strany. Hledal kontakt s mladou generací intelektuální levice, a to i s tou kriticky nastavenou vůči SLD (protože kritika, včetně té mířené na něj, ho neurážela).

Její zástupce zval k práci na programových dokumentech Kongresu levice, které se odehrál v červnu 2013. I když dnes samozřejmě lze snižovat význam toho setkání a z něho vyplývající výsledky, nelze tak zlehčit ušlechtilý záměr Józefa Oleksyho, který v něm viděl šanci na vznik nové široké platformy politické levice: opřené na společných programových bodech a cílech, spojující různé generace i názorové proudy.

Snad by jeho velké odhodlání dosáhnout tento cíl bylo využito lépe, kdyby technokratičtí pragmatici nevnímali to úsilí rezervovaně a nová, neparlamentní levice nebyla k Oleksymu nedůvěřivá kvůli jeho stranickým vazbám.

Předčasná smrt způsobila, že se Józef Oleksy podruhé nezúčastní práce na tvoření nové politické formace polské levice. Bezpochyby se ale jím položený kámen najde v budoucích základech.

Odešel člověk nakloněný a otevřený dialogu. Věřme, že společně s ním neodejdou i ty vlastnosti tak řídce dnes zastoupené ve veřejném životě.

Když jsem koncem listopadu poslal Józefovi Oleksymu své několikastránkové pojednání na téma politické situace po komunálních volbách, odepsal: „Děkuji, Michale, za text. Jako vždy zajímavý. Rád bych o něm s tebou přímo podiskutoval. Na viděnou.“ To setkání už jsme nestihli uskutečnit.

Přeložil Patrik Eichler.

Text Oleksy — ostatni taki postkomunista vyšel v internetovém Dzienniku Opinii v neděli 11. ledna 2015.