Kdo se moc ptá, je blbec

O tom, jak vyhledávače a chytré telefony zabily jeden důležitý subtyp hospodských hovorů, a o tom, jak se dneska nesmíte nikoho na nic zeptat.

Bylo nebylo, v jedné vlhké olomoucké podzemní hospodě, myslím, že to bylo v Garchu, kdy jsme ještě všichni měli vlasy sčesané do tváře, dívky i chlapci, někteří z nás je měli dokonce obarvené načerno, a mikiny s kapucí byly příznakem melancholické duše:

„Říkám ti, že ta knížka vyšla až po jeho smrti,“ pravím já.
„Říkám ti, že vyšla těsně před tím, než umřel,“ odvětí kamarád a posune si na klíně otřískanou elektrickou kytaru, kterou nemůže odložit. Ostatním v lokále by totiž nebylo zřejmé, že je kytarista.

„To je kravina. Čmoudící moudí vyšlo po tom, co Tukowski umřel, protože tam byly pasáže, jak balí Steinerovi ženu, za což by ho Steiner zabil, a tak musel nejprv natáhnout brka,“ trvám si na svém.
„To si pleteš. Tohle nebylo v Moudí, ale v Klyzmatu. A Steinerova žena to být nemohla, protože on byl na kluky,“ hromadí omyly protějšek.

„Jsi zmatenej jak lesní včela. Klyzma přece napsal ten Steiner,“ opravuji ho.
„Kecáš,“ znamenám u něj první lehkou pochybnost.
„Ale prosímtě,“ zatvářím se otráveně, protože zapálené přesvědčování zavání defenzívou. „Tak zítra sraz před knihovnou, jo?“

Nejnebezpečnějšími soky v debatách dnes bývají ti, kdo kombinují oldschoolovou školní znalost s citacemi z papírových knih, které ještě nikdo nedigitalizoval. Foto gentlemenhood.com

Čtenáři je jistě jasné, že v dobách, které jsem se pokusila vylíčit, čili v prehistorii, se většinou po večírku zpestřeném obdobnou pří do knihovny fakt nešlo. Nadto jsme tehdy neměli mobil, kterým bychom se jí vyhnuli hned v zárodku, pokud tedy pominu fakt, že ve sklepení olomouckého Garchu je mobil k ničemu i dnes.

„Ty, a tos‘ věděl, že na Boticelliho Zrození Venuše mají ti cherubíni srandovně dlouhý malíčky na nohou?“ střelím dneska občas od stolu v naději, že se pěkně pobavíme.
Chvíle klepání do mobilu.
„Nemají. Mají takový normální.“
„No tak nemají, no.“

Časy, kdy si mohl člověk u stolu přivlastnit informační autoritu bez ohledu na vztah prezentovaných tvrzení ke skutečnému světu, jsou ty tam. Možnost vyhledat jakoukoliv informaci odkudkoliv dokonce stvořil nový typ vzdělance.

„Co to znamená, tahle apoteóza?“
„UTFG,“ odvětí u jiného monitoru člověk, který taky neví, co znamená slovo apoteóza, ale vy nemáte, jak ho načapat.
„Co?“
„UTFG a podívej se, co je UTFG!“

Use the fucking Google. Vygoogluj si to, sakra, řekli bychom dnes opatrně, abychom nepřekládali jako Miloš Zeman. Digitální intelektuální výztuž stvořila kromě nového typu vzdělance i nový typ arogance. Proč bych odpovídal na něco tak zřejmého, co ti vypadne v prvních deseti výsledcích po zadání klíčových slov? A umíš vůbec zadat ta slova?

Na sociálních sítích se taky člověk často setká s podezřele kvalifikovanou debatou. Ale pak se podívá pořádně...

„Ty to opisuješ z Wikipedie, jo? Ty joudo,“ uchechtne se jeden z diskutujících, což my tedy doopravdy nevíme, protože ho nevidíme, ale představujeme si to. Wikipedie se totiž nepočítá jako zdroj pro pravé intelektuály: informace v ní obsažené totiž neověřili skuteční vzdělanci, za jaké se počítají živí lidé, kterým můžete případnou lež omlátit o hlavu. Ale hlavně – jsou příliš dostupné.

Dostupné informace, to je totiž mor. Dostane se k nim každý blbec. Ale ty souvislosti, má? Nemá! A může se na ně zeptat? No nemůže!

Nejnebezpečnějšími soky v debatách dnes bývají ti, kdo kombinují oldschoolovou školní znalost s citacemi z papírových knih, které ještě nikdo nedigitalizoval, a když vám chtějí doopravdy zavařit, citují lidi, které doopravdy znali, a tím pádem jsou v hádkách fakticky neporazitelní. Ale na takové se už dnes chodíme dívat do přednáškových sálů, čteme od nich knihy a tak podobně.

Nebo tedy... Není náhodou možné, že nám občas taky příšerně, ale strašně kecají?

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Jan Bílek - Husle

A je o co stát? Pátek, 14.Listopadu 2014, 08:31:43

Dobrý den,

Děkuji za podnětný sloupek.
Já osobně si nejsem jistý, zda je o co stát, že jsme přišli o zajímavý "subtyp hospodských hovorů". Hospoda, alespoň z mého pohledu, je prostředí, kde se lidská ega podporována alkoholem exhibují a předhánějí ve své touze prosadit se. (Anebo se někdo upíjí nějakým smutkem/strachem, což je jiná kapitola.) ... ...Ano, mohl bych říci, že z mého pohledu je většina hovorů vedených v hospodách většinou velmi povrchních, a tedy pro mě nezajímavých. ...Takže pokud jsme Googlem přišli o jistou dávku povrchnosti, tak mě osobně to rozhodně nevadí.

....Také mezi řádky Vašeho článku čtu, že Google a všechna ta technika je v podstatě zhoubná a likviduje vše, co je "tradiční". Myslím si, že to je jednostranný pohled na věc. ...Jedinou jistotou v životě je to, že nic není jisté, že se vše neustále proměňuje. Stejně tak i hospodské hovory...

...Řekne dnes někdo o Guttenbergovi, že vymyslel zhoubný stroj?

Petr Litschmann - M.Žižkov

Pátek, 14.Listopadu 2014, 11:24:13

Já bych ten půllitr ze stolu ještě úplně neprivatizoval. Ovšem fakt, že je hospoda škola života asi bude taktičtější pouze šeptat.
Další zdražení pivíčka někdo v éteru komentoval tak, že doby, kdy zákazník dal deset kousků a byl spokojený již pominuly, že zákazníci mají dnes i jiné zájmy.. Asi že položit se do širokých sítí je nutkavější potřeba než se naložit do úzkých..

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Cherubíni na zrození Venuše? Sobota, 15.Listopadu 2014, 08:05:14

Na Boticelliho Zrození Venuše žádní cherubíni nejsou. Co by tam dělali, u látky, která není biblická ani křesťanská? Ty okřídlené postavy jsou zefyrové.

Ten drobný omyl pokazuje na důežitost ještě jedné složky oldschool znalostí: znalosti, které máte v hlavě, ne v knihovně nebo na internetu.Něco v hlavě mít musíte, jinak na googlu nic nenajdete, a co najdete, nedovedete propojit a vyhodnotit.

(To, že to jsou zefyrové, vím z Wikipedie: ale ta otázka "Co dělají cherubíni v antickém tématu?" mě musela nejdřív napadnout, abych to tam hledal.)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 15.Listopadu 2014, 08:55:25

Internet je úžasná věc a knihy jsou taky úžasná věc. Když mě něco zajímá, používám obojího a taky kombinuji s tím, co už znám.
Když jsem studovala knihovnictví (už v hodně dospělém věku), učili jsme se, že existuje jistý osobnostní fond, tzv. endocept, který určuje, co nás vůbec bude zajímat, jaké informace bude náš mozek vnímat a zpracovávat a jaké bude pouštět jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ten nás patrně "popohání" k otázkám nebo k vyhledávání v knihách či na internetu.
Základ toho osobnostního fondu se vytváří už v dětství, ale může se měnit. A můžeme ho i vědomě ovlivňovat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.