Berlín, 25 let po té

V Berlíně jsem se k čtvrtstoletí pádu zdi nachomýtl úplnou náhodou. Ale vyfotil jsem tam balónky i mangold.

Může to být půl roku, kdy mě napadlo zjistit, zda nebude mít jeden z mých nejoblíbenějších hudebníků, Iron and Wine, evropské turné. Zjistil jsem, že ano, že bude, a navíc jen s kytarou, což je v jeho případě lepší. Ze dvou relativně blízkých míst jsem si vybral Berlín.

Koncert byl čarovný. Iron and Wine je myslím jeden z nejpoutavějších muzikantů, kterého můžete dnes naživo vidět. Nejprve vám poví, jak se zrovna má, a pak se zeptá, jak se cítíte vy a co byste chtěli slyšet. Poslouchá, co na něj publikum křičí, snaží se vyhovět. A hraje a hraje. Jakýmsi starosvětským způsobem rozdává radost.

Vystupoval v kostele apoštola Pavla v berlínské čtvrti Schöneberg. Místo, kde jsem spal, vybral jsem, aby bylo kostelu blízko. Dověděl jsem se tam, že nedaleko bývá pěkný trh. Ráno před koncertem jsem se tam vypravil.

Už každá kavárna v ulici cestou tam, bylo jich na necelém kilometru asi dvanáct, lákala ke snídani. Ulice, Goltz strasse, byla až nemožně půvabná. Zářilo šikmé, pronikavé, oslnivé světlo. Ze žluté dělalo zlatou. Dopadalo na výlohy bláznivých obchodů: Jablečné galerie, jež nabízela plody berlínských jabloní a knihu Berlínské jablečné odrůdy, na podnik obchodníka s evropským biovínem a s razítky, na secondhandy, antikvariáty, vetešnictví.


Všem svodům navzdory, došel jsem na trh. Rozléhá se na náměstí kolem kostela. Ten obklopuje divoká zeleninová zahrádka, předpokládám, že ji obdělává místní pastor se svými ovečkami. Na trhu Turci i Němci prodávají všelicos, od šťávy z granátových jablek přes sýry z mléka šťastných koz, ovcí a krav, stojánky na pastelky z recyklovaného kartonu, lodičky poháněné svíčkami, prstýnky, náramky, sošky z Orientu, olivy s příběhem, až po spoustu v Berlíně vypěstované zeleniny, například všemi barvami hrající mangold.


Každý vám řekne, že v Berlíně musíte vidět bývalé letiště Templehof. Je to volná plocha vprostřed města, kde před pár lety skončil letecký provoz. Samozřejmě si na ni dělali zálusk různí bohatí šikulové. Ale Berlíňané řekli v referendu: „Nein“.

Takže vznikl prostor větší než Central Park, kde velcí kluci jezdí na vozítkách tažených velkými draky a malí kluci s tatínky pouštějí malé draky, prohánějí se tu bruslařky, cyklisté a důchodkyně s holemi a také tu kdosi pěstuje v nádobách z palet dýně a lichořeřišnici. Kdo sem přijde poprvé, zírá na prostor.

Našinec nechápe, co je to za dekadentní kulturu, ta německá, že tu nepostaví „něco“. Jak je možné, že sem aspoň nepřesunou své hlavní nádraží? Budou to dost možná nejdražší nezastavěné parcely v Evropě. Nejrozlehlejší památník vítězství demokracie nad kapitalismem.


Projdete-li parkem napříč do magické čtvrti Neukölln, může se vám stát, že se k vám přitočí nějaká podivínská existence a nabídne vám hašiš kouzelnou větou: „Nechcete si koupit ždibec trvanlivé euforie za rozumnou cenu?“ A když mu odpovíte: „Nikoli,“ tiše se ztratí.

A v tom zjistíte, že se tu zrovna také slaví 25. výročí pádu zdi. Nezbude vám než zůstat. Vypravíte se do centra města. A tu čekají samá zklamání. Davy. Parky obehnané ploty. Beton. Potrubí. Východní Berlín plný jeřábů. Přestavba jak za Gorbačova. Stovky antonů.


Ale když v evangelickém kostele na nepřejmenované třídě nesoucí jméno komunistického předáka, vstoupíte dovnitř v očekávání prohlídky klasického interiéru, uvítá vás vývařovna pro chudé. Výjev jak z automatu Koruna: ošuntělí lidé tu jedí polívku a vesele konverzují. Těžko říct, proč to ani po pětadvaceti letech svobody ještě nemáme v některém z brněnských kostelů též.

A tak neodoláte a jdete se podívat, jak vyletí tisíce svítících balonků rozmístěných v linii bývalé zdi. Jsou vidět špatně a lidí to chce vidět moc. Nakonec snad zajímavější než slabě blikotající lampionky byla francouzská rodina na vlastivědném výletě. Dáma měla černočervený kabátek a bavila chlapce, který se nudil, unavená dcera se vinula k otci.

Domů se vracím kolonou aut, jejichž majitelé před dvaceti pěti lety opouštěli své wartburgy a trabanty, ale kteří by se myslím dnes svých BMW, audi, mercedesů, ba ani volkswagenů nevzdali, byť by jim za ně někdo nabídl svobodu. Německo, Evropa, svět.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.