Řecké střípky aneb Lesk a bída politiky

Při svém pobytu na univerzitě v Soluni přichází Kateřina Kňapová na to, jak je v Řecku politika důležitým společenským tématem. Baví se o ní skoro všichni a při každé příležitosti.

„To víš, od nás přece kdysi vzešla demokracie. Řekové mají politiku prostě v krvi, ve své DNA. Každý Řek je vlastně potenciální politik,“ říká mi o přestávce ve škole jeden z mých řeckých spolužáků. Jmenuje se Kyriakos a studuje třetím rokem politologii na soluňské Aristotelově univerzitě.

Říká, že je jedním z mála, pro koho byla politologie první volbou, když se po střední škole rozhodovali, co dál studovat. Většina jeho spolužáků chtěla spíš na práva, i když právníků je, zejména v Soluni, poměrně dost. Je to poněkud paradoxní v zemi, jejíž společnost se tak intenzivně zabývá politikou.

Politika jako každodenní téma
To, že pro řeckou společnost není politika sférou, od které by se měl člověk distancovat, je v Soluni zkrátka vidět. Nejen v ulicích, kde každou chvíli narazíte na politické graffiti, propagační plakát nějakého protestu nebo jednoduše akci pořádanou některou ze stranických nebo občanských organizací, ale i ve škole. V České republice se, částečně jako reakce na politizaci univerzit v minulém režimu, poměrně úzkostlivě dbá na politickou neutralitu nebo aspoň její zdání.

V Řecku je tomu přesně naopak – na chodbách fakult stojí stolečky propagující tu vládní (a ne příliš oblíbený) PASOK, tu opoziční levicovou SYRIZU, tu zase ekologické strany nebo třeba komunisty. Obvykle zde nenajdete propagaci stran, jako je konzervativní Nová demokracie, nacionalističtí Nezávislí Řekové, ale ani fašistický Zlatý úsvit.

Pavlos, což je další student politologie, říká, že v Soluni Zlatý úsvit moc podpory nemá, na rozdíl třeba od Atén. „Ale jednou jsem na nějaké akci potkal kluka, co byl podporovatel Zlatého úsvitu. Začal něco o tom, že všechna ta levičácká verbež by měla odejít z Řecka, protože jen pak bude prosperovat. Tak jsme šli radši pryč, nechtěl jsem jít do konfliktu.“ Pavlos o sobě říká, že je komunista.

„Řekové se o politice baví pořád, když jdeš do hospody, tak slyšíš, že to řeší,“ potvrzuje mi Pavlos. Neobvyklá není ani debata o tom, kdo koho volí a proč. Volební účast je v Řecku tradičně velmi vysoká, podle statistik se v případě parlamentních voleb před krizí pohybovala kolem 80 % a i v posledních volbách v roce 2012 dosahovala k 70 % oprávněných voličů. Volby do Evropského parlamentu se také setkaly s poměrně silnou odezvou, když k nim přišlo téměř 68 % oprávněných voličů.

Účast ale není všechno
Ptám se, jestli se tenhle zájem o politiku nějak odráží i v myšlení lidí, jestli jsou víc kritičtí a volí podle svých zájmů. Pavlos ale kroutí hlavou: „Nedávno jsem jel taxíkem a bavil jsem se s řidičem. Říkal, že tržby nejsou, co bývaly, že lidi nemají peníze. Tak se ho ptám, koho volí. A on říká, že Novou demokracii, že přece nechce, aby se k moci dostali komunisti.“

Antikomunismus v Řecku mě docela překvapuje, přece jen jeho výskyt člověk snáz pochopí v zemi, která má s režimem odkazujícím se na komunismus nějakou historickou zkušenost. Paradoxně v negativním vztahu k levici se Řecko a Česká republika zřejmě tolik neliší.


Nejen v řeckých ulicích každou chvíli narazíte na politické graffiti, propagační plakát nějakého protestu nebo jednoduše akci pořádanou některou ze stranických nebo občanských organizací. Foto giotse, Flickr

„Lidi mají asi pocit, že ve chvíli, kdy by se k moci naplno dostala levice, skončil by svět. Jsou lidi, co taky hází SYRIZU a Zlatý úsvit do jednoho pytle, protože komunismus a fašismus je přece to samé. Přitom Tsipras je spíš takový sociální demokrat,“ netají se Pavlos kritikou k současné nejsilnější opoziční straně a vítězi posledních průzkumů volebních preferencí.

Deziluze ze zavedených stran je v Řecku vidět nejen v preferencích těch nových – vedle vedoucí SYRIZY se na třetím místě za pravicovou Novou demokracií umístila úplně nová strana s poetickým názvem Potami, tedy Řeka, vedená novinářem Stavrosem Theodorakisem. Až za ní je v současné době PASOK.

Kyriakos si myslí, že současná deziluze Řeků z vládní politiky je dána i tím, že škrty jim zásadně ovlivnily životní styl. „Víš, před krizí jsme měli nezaměstnanost kolem 10 % a spoustu lidí vlastně nepotřebovalo a nechtělo moc pracovat. Stačilo jim být někde za barem, tak akorát si vydělat na živobytí a moc to neřešit. Jenže když přišla krize, tak to už nebylo možné a všichni z toho vinili vládu.“

Kyriakos tak nechtěně podporuje mýtus o líných Řecích, který byl před několika lety v České republice velice populární. Já se ale sama sebe ptám, jestli nemůže být životní styl, v němž je člověk schopen uspokojivě vyvážit práci a volný čas daleko lepší, než shon a stres ve třech zaměstnáních, aby vůbec bylo možné uživit rodinu.

V řecké politice je znát silný vliv církve. „Když se řešilo, jestli přistoupit na požadavky Mezinárodního měnového fondu, tak premiér prostě řekl, že to uděláme, protože mu to řekl Bůh… a proti tomu můžete těžko rozumně argumentovat,“ říká Pavlos.

Jeden z doktorandů politologie na univerzitě zase ve své přednášce pro studenty a studentky na Erasmu líčí, že už jen podle toho, zda a jak často lidé chodí do kostela, se dá odhadnout, jaké jsou jejich politické preference, i když to byla právě krize, která měla na jejich proměnu vliv.

Není bez zajímavosti, že podle posledních zjištění například typický volič levicové SYRIZY chodí do kostela (vedle toho, že se spíš jedná o muže z velkého města s vysokoškolským vzděláním), na rozdíl od typického voliče Zlatého úsvitu a KKE, tedy „oldschool“ komunistů, kteří do kostela nechodí téměř nikdy. Giorgia, studentka práv, mi nicméně říká, že pro mnoho lidí není církev ani tak o náboženství jako spíš o tradici nebo zvyku. Dokonce i to, že se křižují, když jdou kolem kostela, neznamená často víc než zvyk.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.