127 let a 1946 nemovitostí

Když dnes přijdete do centra Varšavy, uvidíte v historickém středu obydlené domy. V každém okně jiné světlo, jiná záclona, sem tam květiny. Kvůli restitucím mohou z města brzy zmizet nejen lidé, ale i školy nebo úřady.

„Společně se spolupracovníky chodíme na jednání a vidíme, že i soudci mají té situace po krk. Když stát nedbá o vlastní zájmy, nestará se o veřejný majetek, tak se rozhodli vykládat právo tak, aby na tom netratili alespoň soukromí majitelé. Ať tratí ten, kdo to zavinil – a zavinil to stát. Nějaká logika v tom je.“

Marcin Bajko je ředitelem Kanceláře pro správu nemovitostí hlavního města Varšavy. Rozhovor, který před časem poskytl varšavské Gazetě Wyborcze a ze kterého je i úvodní citace, znovu strhl pozornost na téma restitucí majetku ve Varšavě.

Bajko říká, že stát nečinně přihlíží rozkrádání majetku hlavního města. A popisuje, jak trvající víra v neoliberalismus rozkládá veřejné struktury polského státu.

Situace Varšavy je ovšem výjimečná i v polském kontextu a pro člověka z českého prostředí jen těžko představitelná. Během druhé světové války se polské hlavní město proměnilo z výstavní metropole v nepřehledné hromady sutin.

Město zažilo bombardování během útoku hitlerovského Německa v září 1939. Následovalo krvavě potlačené povstání v ghettu na jaře 1943 a známé Varšavské povstání z léta 1944.

Centrum města bylo zničeno zcela. Na konci války bylo na celém území města k užívání okolo jedné třetiny původní zástavby. Z milionu tří set tisíc předválečných obyvatel jich na konci války v ruinách metropole přežívalo jen pár set, o rok později pak ani ne půl milionu.

Tváří v tvář těmto škodám koncem října 1945 došlo takzvaným Bierutovým dekretem ke znárodnění všech pozemků ve Varšavě. Šlo o krok, který měl pomoci vybudovat de facto úplně nové hlavní město. Budovy, pokud stály, měly zůstat původním majitelům.

Problém, se kterým se dnes polské hlavní město potýká, je, že za majetek znárodněný podle Bierutova dekretu lze žádat odškodnění. A že dnes soudy nařizují vydat i nemovitosti postavené až po válce. A to i lidem, kteří s majiteli budov, které na daných místech před válkou stály, nemají nic společného. Stačí jim, aby se tvářili, že chtějí majetek spravovat v jejich prospěch.


Je libo dům v centru? Foto archiv DR

Marcin Bajko takto v rozhovoru popisuje postupnou liberalizaci soudního výkladu práva: od toho, že soudci přestali požadovat účast všech dědiců při jednání k tomu, že souhlasí s tím, aby původní majitele zastupoval „kurátor osoby bez známého místa pobytu“. A to i ve chvíli, kdy je téměř jisté, že daný člověk zemřel během války. A kdyby ji přežil, měl by dnes například 127 let.

„Víte to vy, vím to já, ví to soud,“ říká k tomu Bajko redaktorovi. „Jenže mít 127 let není přestupek. A být kurátorem takové osoby také není přestupek.“

Bojko pak dál říká, že si dlouho namlouval, že i když soud formálně vydá majetek kurátorovi, tak dokud kurátor původního majitele nenajde, nemůže dojít k faktickému předání budovy. A má-li majitel 127 let a se vší pravděpodobností zahynul například během holocaustu, pak majetek bude stále ve veřejné správě.

„Jenže soudy se znovu posunuly. ‚Souhlasím s tím, aby kurátor přistoupil k notářskému zápisu‘ – začala se objevovat taková rozhodnutí. A tak kurátor podepisuje dokumenty ve jménu [původního majitele] a je zapsaný do katastrálních knih jako majitel.“ A svůj majetek pak samozřejmě může spravovat a třeba i prodat.

Jedinou výjimku tvoří majetek plnící veřejnou funkci, tedy takový, ve kterém je zajišťována služba, která nemůže být zajišťována soukromě. Jenže školky, školy i nemocnice soukromé být mohou. Takže jediná veřejná funkce, kterou dnes soudy akceptují, je cesta.

Restitucemi podle Bierutova dekretu je ve Varšavě stále ohroženo 1946 nemovitostí. Koncem roku se z jedné ze svých budov bude muset vystěhovat i ministerstvo zahraničních věcí. O jednu ze svých budov se bojí Národní muzeum. Město už přišlo o budovu jednoho gymnázia. Hovoří se o ohrožení řady dalších veřejných budov. Obavy mají i nájemníci řady domů, kteří – dle všeho po právu – očekávají, že noví majitelé se budou především snažit nájemníků ve svých domech zbavit.

Marcin Bajko je samozřejmě jen jednou ze stran veřejné debaty a konfliktu o nevypořádané restituce majetku ve Varšavě. To, co v rozhovoru přesvědčivě popisuje, je ale neoliberální přístup soudů a stát, který nehájí svůj vlastní - veřejný zájem.

Téma restitucí majetku je ve Varšavě tím brizantnější, že Poláky v polovině listopadu čekají komunální volby. Kampaň hodně hovoří o dopravě – kromě jiného by po volbách měla být otevřena II. trasa metra. S tématem restitucí se do médií vlamují hlavně aktivisté a sociální demokraté.

Ti by chtěli, aby rok 2018 byl posledním rokem, kdy by bylo možné žádat o vydání majetku nebo náhradu za něj. Náhrad by mohla činit nejvýše 20 % hodnoty majetku. O vydání majetku nebo odškodnění by mohli žádat jen původní majitelé nebo jejich přímí dědici. S pohledávkami by nebylo možné obchodovat.

Sociální demokracie tím k tématu přistupuje odlišně od pravicových stran. Neplatí, že co bylo ukradeno, musí být vráceno. Platí, že minulé křivdy nelze napravovat křivdami novými. A že veřejný zájem má přednost před zájmem soukromým.

Jak ostře řekl v jednom z rádií předseda SLD Leszek Miller: „Varšava byla po válce mořem suti! Nebyly žádné domy, tak o jakých domech mluvíme. Jaké domy máme vydávat? Ty hromady suti? Ať si vezmou suť, jestli si myslí, že je to jejich majetek.“

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.