Volby jako zrození naděje

Výsledky komunálních a senátních voleb ukázaly, že česká společnost opouští politický provoz, který se zrodil po listopadu 1989 a který, navzdory tomu, že do něj většina občanů vkládala naděje, se projevil jako neschopný řešit jejich problémy.

Letošní podzim není podzimem ledajakým. Souhra nepředvídatelných okolností, na něž dokáže být veřejný život pestrý, nám v těchto dnech nabízí několik bilancí. První z nich jsou výsledky komunálních a senátních voleb, které přinesly něco, co tu dříve nebylo. Pak je tu roční působení nové vlády a pochopitelně 25. výročí listopadu 1989.

My se však věnujme té první. Komunální a senátní volby přinesly tentokrát překvapení i podněty, které budou nepochybně určovat kvalitu veřejného života v nejbližší době.

Výsledky voleb ukázaly cosi podstatného: česká společnost vybředává z politického provozu, který se zrodil po listopadu 1989 a který, navzdory tomu, že do něj vkládala většina občanů od počátku velké naděje, zdegeneroval v absurdní monstrum působící proti nim samotným.

Trvalo dlouho, předlouho, než dostatečná část voličů procitla. Pokud poslední pravicová vláda, vláda Petra Nečase, k něčemu dobrému svým úděsným počínáním a pohrdáním občany přispěla, pak právě onou poslední kapkou do poháru voličovy trpělivosti, díky níž se konečně český volič probral. Nikoliv za pět minut dvanáct, ale celé roky po dvanácté. Že znovu neusnul, za to vděčí Václavu Klausovi, onomu zosobnění protiobčanské politické mašinérie, a jeho poslednímu dílu zkázy. Amnestii, jíž legalizoval podvody a zločiny, jejichž obětí se stali neprivilegovaní občané.

Toto vše jsou motivy, z nichž se zrodily nadějné výsledky komunálních a senátních voleb 2014. Motivy vědomé i podvědomé.

Ti, kteří uspěli
Na prvním místě si je třeba všimnout lidovců. Jejich skoro čtyřletý pobyt mimo Parlament jim nesmírně prospěl a je to na nich znát. Fakt, že mají v komunální politice ze všech stran nejvíce zástupců, vypovídá o důvěryhodnosti, kterou občané s touto stranou spojují. Také trojkoalice, v nichž lidovci byli zastoupeni, udělaly viditelný volební úspěch, zvláště pak Trojkoalice na Praze 7 a na pražském magistrátě.

Znovu svitla naděje, kterou jsem bláhově choval v době před parlamentními volbami 2002, kdy lidovci byli součástí Čtyřkoalice. Tenkrát po volebním neúspěchu začali lidovci kupit bezmála deset let jednu chybu na druhou a volili si předsedy, nad nimiž zůstával rozum stát.

Naděje, o níž tu mluvím, je středoevropský politický model (Rakousko a Německo) se dvěma velkými stranami: sociální demokracií a lidovci.

Dalším významným faktorem říjnových voleb je hnutí ANO. Jeho volební výsledky jasně ukazují, že již nelze vystačit s pohledem na tuto stranu jako na marketingový projekt typu Věcí veřejných či TOP 09. Andrej Babiš se od vůdců dvou narychlo spíchnutých stran vybavených vedle reklamních rekvizit i pochybnostmi, zda jejich vůdci vůbec o něčem podstatném rozhodují, značně odlišuje.

Vystupuje zdrženlivě, seriózně a už vůbec ne arogantně, jak jsme zvyklí u pravicových politiků. Nezastírá, že strana ANO stojí a padá s ním. To je pro řadu voličů možná větší přednost, než údajná vnitřní demokracie tzv. zavedených stran, o níž ovšem průměrný pozorovatel musí mít nejvážnější pochybnosti.

Výčitky, že ANO není systémovou stranou, že v ní nefungují vnitřní demokratické rozhodovací procesy a že není stranou vzniklou zdola, jsou jistě oprávněné. Na druhé straně se však podívejme na všechny ostatní strany a poměřme je tímtéž metrem. Budeme-li spravedliví, nenajdeme jedinou z nich, která by se v těchto ohledech měla čím chlubit.


Občané v regionech, ale i v některých pražských obvodech vložili důvěru do lidí, na jejichž dosavadní počínání si mohli utvořit názor. Foto Praha 7 Sobě

Přirozeně, že nelze v principu čekat od strany jednoho muže, jemuž nadto patří významné mediální kanály, nezištné úsilí o společné dobro, i když i to nelze vyloučit. Lze však dobro pro všechny očekávat od struktur veřejné moci, v nichž jsou zakořeněny sobecké zájmy anonymních skupin a jednotlivců? Nebyly tu snad tyto struktury dávno před ANO a nebyly to ony, které svým počínáním proti vůli občanů daly vzniknout hnutí ANO?

ANO alespoň v tomto nalévá čistého vína. Hlasy jejich voličů, jakkoliv je možno nemalou část z nich vnímat jako hlasy protestní a hlasy přeběhlé z ODS, nevycházejí o nic méně zdola, než jak je tomu u stran zavedených. ANO v těchto volbách potvrdilo své místo na české politické scéně a od této chvíle je třeba s ním počítat.

Velmi příjemným zjištěním je ohromný volební úspěch nezávislých hnutí. Občané v regionech, ale i v některých pražských obvodech nedali na slaboduchá plakátová hesla a vložili důvěru do lidí blízkých, na jejichž dosavadní počínání si mohli utvořit názor. Také do lidí, kteří mají odvahu jako Jan Čižinský z Prahy 7, postavit se proti mašinérii sloužící všemu jinému, jen ne občanům. Občanská nezávislá hnutí, to je přesně to místo, kde musí začínat demokracie.

Aby však vydržela a nepřišla o svoji nezávislost, musí se řídit mravním řádem, jehož cílem není nic menšího než dobro pro všechny. Ve zkoušce tohoto druhu nejen česká politika, ale celá společnost v posledních dvaceti pěti letech jen selhávaly.

Nezávislá hnutí tato zkouška teprve čeká. Buďme si dobře vědomi, že pokud my, kteří na sebe břímě správy věcí veřejných nebereme, ve zkoušce lidských ctností neobstojíme, nemáme právo chtít, aby v ní obstáli naši zástupci.

Také sociální demokraté patří na stranu vítězů voleb. Jakkoliv je na místě těšit se z úspěchu lidovců a nezávislých kandidátů, je třeba ocenit ČSSD za to, že si udržela hlavní část voličů. Bez dostatku hlasů pro ČSSD by se otřásala nynější vláda v základech. Bez úspěchu ČSSD by nebylo za současné situace možno uvažovat o naději a bez stabilní voličské přízně pro ČSSD bychom se ocitli na hřišti bez mantinelů.

A přesto úspěch ČSSD (i když nikterak výrazný) v sobě nese velmi vážné varování. ČSSD prohrála volby do zastupitelstev ve všech krajských městech. Ve většině z nich postavila na první místa kandidátek lidi nedůvěryhodné, s pověstí šíbrů a služebníků všeho jiného, jen ne občanů. Někteří z nich se „proslavili“ jako sabotéři referend a jiní, vybaveni fašistickými hesly, se pouštěli do vyhánění „nepřizpůsobivých“ a „asociálů“. Všichni dohromady jako by vypadli z lůna nejpravicovější pravice.

Sociální demokraté by měli být za tuto lekci voličům nadmíru vděční. Vedení ČSSD se totiž při otázkách týkajících se chování jejích zástupců, jež je na hony vzdálené vzoru sociálního demokrata, vymlouvá na pluralitu uvnitř strany. Nechce prý přistupovat na vylučování lidí ani k zásahům do personálií místních organizací.

Za poněkud úzkostlivé trvání na demokracii se tu ovšem skrývá neschopnost postavit se za závazný hodnotový řád. Pokud nechce ČSSD následovat ODS na cestě do politického propadliště, bude se muset její vedení v co nejbližší době zbavit lidí, kteří do ní nepatří. Že si to kompetentní místa ve straně dosud neuvědomují, případně si to uvědomují, ale ve straně chybí síla v tom cokoliv podniknout, o tom svědčí její kandidátky v krajských a dalších velkých městech.

A ti druzí
Současná politická mapa České republiky jako by neměla nic společného s tou, která platila ještě loni na jaře. Tak radikální sešup pravicových stran – kromě ANO, která pravicovou stranou samozřejmě je - asi nikdo nečekal. Poslední volební úspěch pravice (parlamentní volby 2010) měla totiž na svědomí nepochopitelná až masochistická záliba podstatné části voličů volit proti vlastním zájmům.

ODS, stále ještě hlavní česká pravicová strana, potvrdila svůj odchod na okraj politického významu. Byť, pravda, mohlo to být ještě horší. V několika pražských obvodech, jako např. u nás na Praze 13, ODS dokonce zvítězila. Těžko pochopit proč, když její kandidát nesliboval nic objevnějšího, než že nedovolí v parku (rozuměj, jinde to dovolí) postavit mrakodrapy. Což tedy hrozí asi tolik, jako povodeň na Sahaře.

Ostatně mimo park už jich tu je dostatek a chválu na ně nepěje opravdu nikdo. I když, bůhví, možná byli stodůlečtí voliči ODS přece jenom prozíraví a tušili, že kdyby vyhrála TOP 09, jež Stodůlky svými plakáty doslova vytapetovala, mohlo by těch mrakodrapů být ještě víc.

A jsme u další pravicové strany. TOP 09, elitní klub pražské smetánky – podle jiných též béčko ODS založené pro účely vítězství pravice v parlamentních volbách 2010 – se stala hlavním propadákem říjnových voleb. Div to tedy není žádný. Kalouskův antikomunismus čtvrtstoletí po sezóně nastavovaný fízlováním, okoukaná Karlova dýmka, prázdné heslo o navracení Prahy Pražanům a k tomu návdavkem nevyhaslé vzpomínky na cynické kousky „topáckých“ ministrů Nečasovy vlády, s tím už se nedalo ani v Praze nic pořídit. A venku, tam topka táhne jako manažerské příručky u dobrovolných hasičů.

Ve straně pana Kalouska s logem pana Schwarzenberga se prý nyní bude reformovat. Dva čelní politici TOP 09, Vávra a Hudeček a s nimi i třetí do počtu, nemluva Tůma, už ze strany odešli. A tak přejme panu Kalouskovi, osvědčenému reformátorovi, likvidátorovi sociálního státu, rozesílači složenek, jimiž měli občané (pravda, poněkud symbolicky, leč ve věcné rovině zcela fakticky) uhradit dluhy, které nezavinili, a nejlepšímu ministru financí dle expertního časopisu z Horní Dolní, hodně a ještě více štěstí. To aby vedle viditelně nereformovatelného Karla Schwarzenberga měl ještě koho reformovat.

Na reformy jsou rovněž zralí, až beznadějně přezrálí, také komunisté. Ti dopadli opravdu bídně. Skoro by jich bylo člověku líto, když představují u nás jedinou stranu, která vedle toho, že vznikla vskutku zdola, je svým ideám je věrná od samého počátku.

KSČM, které byl už v roce 1990 prorokován brzký zánik, vydržela celých dvacet pět polistopadových let. Avšak v těchto volbách, jako by jí došel dech a její konec byl na dohled. Ne vždy je příčinou konce neživotaschopnost, může jí být i zbytečnost vlastní existence. Těžko si představit, že by KSČM kdy mohla něčím oslovit, když za čtvrtstoletí existence v prostředí relativně svobodné politické soutěže nepřišla vedle účelových a naprosto nekomunistických počinů v místních zastupitelstvech vůbec s ničím. Komunisty nikdo nepotřebuje a nepotřebují je už ani naši antikomunisté po zavírací době.

Ven ze začarovaného kruhu
Komunální a senátní volby z října 2014 skončily na každý pád lépe, než se čekalo.

Občanská společnost, po které volal Václav Havel a jejíž zárodky se zarputilostí kazisvěta udupával Václav Klaus, se začíná rodit. Má své první hrdiny, své první správce veřejných věcí.

Žádné předchozí volby nic srovnatelného s těmi letošními říjnovými nepřinesly. Stále jsme se pohybovali v mrtvém kruhu partajničení, od špatného k ještě horšímu a nazpět. S volebními výsledky bylo nakládáno jako s poukazy na kořist.

Vítězstvím těchto voleb je vykročení ven ze začarovaného kruhu politického provozu, jehož schopnost řešit problémy tížící českou společnost se po desetiletí ukazovala jako jalová.

První krok nestačí, ale bez něj nemůže přijít žádný další. Dělejme ty další kroky s vědomím, že pro nový začátek nestačí posadit do úřadů ty lepší z nás. Lepší svět nezačne bez skutků dobra každého z nás.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.