Troufám si tvrdit, že skoro každý člověk má představu, co je archeologie. Utvrzuje mě v tom skutečnost, že tři čtvrtiny lidí, které potkávám, mi tvrdí, že chtěly být také archeology/-žkami. Samozřejmě ne všem se povedlo, někteří se o to nakonec ani nepokusili, ale i tak se tento zvláštní obor těší někdy až podivné popularitě. A možná také proto byl letos již počtvrté vyhlášen Mezinárodní den archeologie, který připadá vždy na třetí říjnovou sobotu.

Poprvé byla tato událost vyhlášena v roce 2011 jako národní den archeologie institucemi a profesními organizacemi v USA, Kanadě a Velké Británii. Počet účastnících se subjektů se neustále zvětšuje a šíří po celém světě. Základní myšlenkou je podle iniciátorů „oslava archeologie a vzrušení z objevů“ (blíže viz archaeological.org). Letos se k tomuto dni připojila i pražská archeologická pracoviště (bližší info archeologienadosah.cz).

Při této příležitosti je možná příhodná doba se zamyslet nad vlastním smyslem archeologie v současné české společnosti. Běžně totiž do mediálního prostoru z archeologie unikají jen zprávy s titulky „Archeologové našli kostru z doby bronzové“, „Archeologové našli kostru s rakovinou“, „Archeologové odkryli…“, „Archeologové nalezli …“ Odráží však toto skutečný význam archeologie v české společnosti?

Důležitým předpokladem společenské významnosti jakéhokoliv oboru je jeho organické zapojení do celospolečenského dialogu, do řešení problémů, které společnost tíží. Archeologické instituce mají v tomto ohledu zákonem jasně daná práva a povinnosti, a proto plní zejména funkce ochrany či záchrany společného kulturního dědictví.

Archeologové/-žky jsou tedy kurátory/-rkami archeologických sbírek muzeí, provádějí záchranné archeologické výzkumy na lokalitách ohrožených stavební činností, zajišťují také uchování kulturního dědictví v jeho nezměněné podobě, tedy přímo v krajině. Mezi výstupy archeologie směřující na společnost jaksi více viditelně patří například početné muzejní výstavy s nejkrásnějšími nálezy nebo naučné stezky skrze krajinu s viditelnými pozůstatky činností lidí dávno minulých.

Archeologické expedice univerzit a jiných vědeckých pracovišť se účastní kulturní diplomacie a šíření snad dobrého jména českých vědeckých týmů v zahraničí. Nezanedbatelným dílem se také vědecké týmy s archeology různých institucí podílí na základním výzkumu, ať už v jeho terénní (rozuměj „kopací“), laboratorní či teoretické formě. Očividně je toho hodně, co skupina několika set archeologů/-žek zaměstnaných v ČR zvládne. Jedno mi však stále trochu chybí. Právě ono zapojení do diskusí nad celospolečenskými problémy.

Česká archeologie je tradičně velmi spojena s oborem historie, z čehož plyne obliba zkoumání a prezentace velkých historických témat a událostí jako např. příchod Keltů, boje římských legií, příchod Slovanů na současné území ČR, vznik Velkomoravské říše či počátky státnosti západních Slovanů.

Dodnes je česká archeologie ve velké míře spojena s udržováním základních národních mýtů o příchodu Slovanů, slovanskosti raněstředověkých „státních“ útvarů a stále tak částečně žije z etnické tenze vrcholící ve střední Evropě v době 2. světové války.

Jinde je však archeologie (zejm. v zemích kde vznikla tradice Mezinárodního dne archeologie) úzce spojena se sociální a kulturní antropologií, resp. je její integrální součástí. A k čemu je takové spojení dobré? Podle jednoho z nejvýznamnějších světových antropologů Claude Léviho-Strausse (blíže česky v knize Antropologie a problémy moderního světa) je hlavním úkolem sociální a kulturní antropologie nastavovat zrcadlo moderní (vlastně už post-moderní) společnosti.

Bez tohoto zrcadla totiž podle něj nejsme schopni reflektovat svoji vlastní společnost. Nejdůležitějším posláním antropologie je tak to, že nám ukazuje, že naše současné (západní, kapitalistické, konzumentaristické) hodnoty, postoje a způsob života nejsou tím jediným možným a že existuje mnoho cest, po kterých se lidská společenství vydala a dosáhla štěstí. Mohla by k tomu něco říci i archeologie? Díky úzkému spojení archeologie s kulturní a sociální antropologií v některých zemích západní Evropy, USA či Kanady ano.

Jednak díky tomu, že tamější archeologie je mnohem více v obraze, co se týče reálného fungování předindustriálních společností, a jednak také proto, že archeologie si klade své specifické otázky a používá své specifické metody i na výzkum moderních společností. Jako příklad lze uvést Garbage Project (blíže viz humanitieslab.stanford.edu), studující odpad uložený na skládkách. Archeologie (jako součást antropologie) přinesla mnoho informací např. o tom, jaké jídlo a v jakých obalech bylo v různých obdobích konzumováno, mohla tak objevit, jak se vlastně jako konzumenti chováme a co nás ovlivňuje.

Jsme však toho my archeologové a archeoložky v ČR schopní/-é? Mohli/-y bychom naší společnosti nastavit zrcadlo, skrze nějž by se lidem dostalo lepšího pochopení jejich vlastního života? Mohla by česká archeologie využít své značné společenské popularity a formovat například obecné přístupy k nadměrné spotřebě surovin a výrobků?

Mohla by archeologie ovlivňovat názory lidí na společenské postavení nějak znevýhodněných členů naší společnosti — mohla by se vyjadřovat k pozici starších lidí, Romů/-ek, žen, mužů, dětí, náboženských skupin, lidí pocházejících z jiných zemí, lidí s odlišnou sexuální orientací či chudých? A proč ne? Všechny tyto dnešní skupiny se v různé míře a formě nacházely i ve společnostech dávno minulých.

Mohlo by se zdát, že kulturní antropologie má v jistém ohledu oproti archeologii výhodu. Kulturní antropologové/-žky mohou provádět terénní výzkumy stále živých společností, mohou se účastnit jejich nejrůznějších aktivit, mohou se vyptávat na věci, které je zajímají. Dostávají se tak mnohem bezprostředněji k životu studovaných společností. Archeologie má nutně v tomto ohledu jiný pohled na předmět svého studia, má ostatně své vlastní otázky i metody výzkumu.

Ve střední Evropě se už nemůžeme zeptat lidí z již dávno zaniklých společností, proč pohřbívají své zesnulé zrovna takto, proč zacházejí s různými druhy svého odpadu zrovna tímto způsobem, nebo jakou pozici mají třeba stromy v jejich představách o fungování světa a vesmíru. Některé z těchto otázek si však položit můžeme a navíc naší velkou výhodou je dlouhý časový rozsah, který můžeme studovat — ten přesahuje délku několika stovek tisíc let.

V případě užšího spojení archeologie a sociální a kulturní antropologie bychom mohli nabízet odpovědi na otázky týkající se vztahu lidských společností a přírodního prostředí, můžeme se ptát, jak souvisí nadměrné využívání přírodních zdrojů s kolapsy lidských společností, co špatného i dobrého způsobily postupné, ale i razantní změny technologií a mnoho dalšího.

Můžeme studovat, jak byly organizovány různé společenské skupiny, jakým způsobem tyto skupiny prosazovaly svoje zájmy a cíle, nebo třeba i to, jak tyto cíle narušovaly zájmy a cíle jiných, někdy i slabších skupin. Mohli bychom také ukázat, jak hospodárně lidé v různých dobách zacházeli s přírodními zdroji a proč tomu tak bylo. Následně bychom pak mohli vytvořit ono archeologické a tedy společensky populární zrcadlo.

Najednou by velmi oblíbená vědecká disciplína mohla ukazovat, že postupy a hodnoty současnosti nebyly lidem ve střední Evropě vlastní vždy, že tady byly společnosti, které řešily své společenské či environmentální problémy odlišným, někdy lepším, někdy horším způsobem… avšak se všemi důsledky pro tehdy velmi lokální společenské a ekonomické systémy.

I velmi komplexní společnosti pravěku či raného středověku na našem území nemohly kupříkladu, tak jako my dnes, externalizovat nepříznivé dopady své výroby, distribuce a spotřeby někam jinam a jejich důsledky tak samy pocítily.

Proč se však podobná témata, která bychom mohli vztáhnout i k naší současné společnosti, příliš v české archeologii nenosí? Je to dáno nepopularitou těchto témat obecně ve společenské diskusi? Nejspíše to bude jeden z důvodů. Mnoho lidí podobná témata rádo odmítne s nenávistnou a pohrdavou poznámkou o kavárenském intelektuálství.

Mnoho lidí přijímá archeologické výstupy jako druh zábavy (procházka po naučné stezce, návštěva muzea) a zábava se většinou nepojí s nastavováním často nepříjemného zrcadla vlastnímu životu. Ale nebojí se možná archeologové/-žky zbytečně?

Druhý důvod k neangažovanosti české archeologie jistě tkví ve snaze o domnělou depolitizaci vědeckého výzkumu obecně ústící často jen v archeologickou praxi v podobě popisu a časového zařazení nalezených předmětů. Archeologie má v politizaci své bohaté zkušenosti. Připomeňme si, že jen během 20. století byly její poznatky interpretovány a zneužity mnoha totalitními režimy pro obhajobu přítomnosti etnik na kdejakém území či přímo na obranu samotné existence různých států.

Archeologie se tak angažovala v povzbuzování národních nálad (někdy až nacionalistických) většinové společnosti. Například v bývalém Československu byl v reakci na události 2. světové války velmi podporován terénní výzkum zaměřený na doložení kulturní vyspělosti Slovanů na našem území. Právě proto ony megalomanské terénní výzkumy na nijak neohrožených lokalitách Velké Moravy, které byly následně zakomponovány i do „moravského národního mýtu“.

Pokud by však archeologie byla brána jako sociální věda jdoucí za poznáním jak minulé, tak současné společnosti, podobný charakter politické angažovanosti by měl být, sice diskutován, ale opuštěn. Podobně se ostatně již stalo v případě sociální a kulturní antropologie, která byla v minulosti často zneužívána koloniálními mocnostmi k lepšímu ovládání domorodých obyvatel.

Proč se tedy česká archeologie příliš neangažuje v řešení současných společenských problémů? Možná nechceme ztratit onu auru zábavných podivínů tahajících ze země zlaté nádoby. Možná je nám samotným tato pozice příjemná. Možná prostě chceme být těmi dobrodruhy ala Indiana Jones s revolverem, bičem a kloboukem. Opravdu chceme být jen těmi veselými kopáči/-čkami a unavenými oprašovateli/-lkami muzejního prachu?

Možná je jednodušší řešit jen své vlastní archeologické otázky, do kterých se nám nikdo nemůže plést, než jít do otevřeného společenského dialogu, kde bychom byli vystaveni názorům a kritice ostatních oborů. A uměli bychom se, my archeologové v ČR, vůbec do takového dialogu zapojit? Právě uchopení archeologie jako sociální vědy by nám to mělo umožnit. Jedině to nám může pomoci překročit ony hradby z muzejních vitrín naplněných zaprášenými hrnci, které nás často od současné společnosti dělí. Snad se nám to jednou podaří.