Věra Jourová má za sebou zřejmě jeden z největších dnů ve své dosavadní politické kariéře. V Evropském parlamentu včera podstoupila „grilování“ před europoslanci, tříhodinový blok otázek a odpovědí před členy výborů, do jejichž kompetence spadá její portfolio: spravedlnost, ochrana spotřebitele a rovné příležitosti.

Jourová neoslnila, ale obstála. Jistě i díky tomu, že se během své prezentace ani na chvíli neocitla pod vážnějším tlakem. Před jejím vystoupením se spekulovalo o tom, že se budou propírat její vazby k Andreji Babišovi. Kumulace ekonomické, politické a mediální moci, kterou u nás provozuje, není v evropské politické kultuře myslitelná.

Při slyšení se ukázalo, že obavy v tomto směru byly zbytečné. Jméno Andreje Babiše v průběhu tříhodinového slyšení padlo jen jednou. Na vazby Jourové k němu se dotázala italská europoslankyně Laura Ferraraová z krajně pravicové frakce, jejíž páteří jsou obskurní angličtí nacionalisté z UK Independence Party.

Mezi poslanci hlavních frakcí evidentně zavládla tichá dohoda, že z Jourové neučiní terč k sestřelení. Tomu odpovídal i relativně nižší zájem médií: paralelně probíhající slyšení britského, rovněž krajně problematického, nominanta Jonathana Hilla se těšilo mnohem větší pozornosti.

Jourová dostávala prakticky výhradně věcné, obsahové otázky. Odpovídala na ně — na rozdíl od své úvodní přepečlivě připravené prezentace přednesené v angličtině — česky a vesměs velmi vágně. Přitom se dopustila několika nevynucených chyb.

Svou neobratnou charakteristikou LBGT komunity jako „těch lidí“ urazila rakouskou zelenou europoslankyni Ulrike Lunacekovou, která pak na svém twitterovém účtu dala volný průchod svému hněvu. Rozzlobila také německého poslance za CDU Andrease Schwaba, kterému jednu otázka nezodpověděla s tím, že „na to nemá čas“. Je jasné, že leckterou formulaci mohl přiostřit překlad: což je ale daní za to, že nemluvila anglicky.

Když padla otázka na její spojení s Andrejem Babišem, bylo okamžitě zřejmé, že se vůbec necítí komfortně. Přitom ji musela čekat a nepochybně se na ni připravovala. Pokud by se v tématu europoslanci šťourali víc, evidentně by se ocitla v nesnázích. Ale to se nestalo.

Nikdo se například detailně nezabýval tím, že v sále jsou čeští novináři, kteří pracují pro stejného bosse jako Věra Jourová. Otázka, zda jsou čtenáři MF Dnes a Lidových novin, klienti vydavatelství Mafra, spotřebiteli, jejichž práva by měla Věra Jourová v rámci své kompetence v Komisi hájit, na slyšení nepadla.

Na místě jsme ji tedy položili Luboši Palatovi, který o události psal pro MFD: „Přemýšlím o tom třikrát denně. Ale myslím, že Babiš pořád vyrábí víc rohlíků než novin,“ odpověděl. Zda by si Věra Jourová, jsouc konfrontována s totožným dotazem, vedla lépe, nevíme. Nikdo se neptal ani na to, jak chce chránit práva evropských spotřebitelů, když nedokázala ochránit ani právo členů své strany na dodržování jejích stanov.

Navzdory ospalému charakteru celé události několik podstatných věcí Věra Jourová přece jen řekla: je odhodlána chránit soukromí uživatelů internetu, bere vážně kritiku České republiky kvůli diskriminaci Romů a nemá pochybnosti o užitečnosti zavádění kvót jako prostředku, který může zlepšit postavení žen. To představuje zřejmý obrat oproti jejím dříve formulovaným postojům.

Na dotaz Deníku Referendum na následném brífinku, zda tento její obrat vytrvá, až zase přejde z angličtiny do češtiny, a jakmile se vrátí z Bruselu do Prahy, odpověděla: „Of course.“ A že si to vždycky myslela a v minulosti jsme jí špatně rozuměli. V tu chvíli působila jako politička.

Během slyšení česká kandidátka považovala podvakrát za potřebné zdůraznit právě to, že není „úřednicí, ale političkou“. Těžko říct, zda tím reagovala na kritiku analytičky Deníku Referendum pro evropské otázky, která ji charakterizovala jako „referentku de luxe“. Faktem je, že během svého slyšení působila právě takto. Mohla excelovat. Leč byla mdlá.

Parlamentní výbory o tom, zda před nimi Jourová uspěla, mají definitivně rozhodnout do pondělí. Je možné, že budou mít leckteré výhrady a doplňující otázky, úplně odmítnutí české kandidátky ale pravděpodobné není.

Migueli Ariasi Cañetemu do smíchu nakonec vůbec nebylo. Foto Evropský parlament

V hlavní roli Cañeteho švagr

Jak může vypadat konfrontační slyšení, „grilování“ hodné toho jména, předvedli europoslanci vzápětí. Po hodinové přestávce usedl do křesla vychládajícího po Věře Jourové španělský konzervativec Miguel Arias Cañete, nominant nejsilnější parlamentní frakce Evropské strany lidové na post komisaře pro energetiku a klima.

Cañete je v hrubém konfliktu zájmů, poněvadž on sám i členové jeho rodiny vlastnili petrolejářské firmy. Navíc nad ním visí stín působení ve španělské vládě, kde jako ministr zemědělství a životního prostředí otevřel pobřežní oblasti developerům a realitním kancelářím.

I předseda výboru pro právní záležitosti lidovec Pavel Svoboda, který je členem stejné frakce jako Cañete, na otázku Deníku Referendum, zda mu připadá v pořádku, aby člověk, jehož rodina má takové obchodní aktivity, vedl evropskou politiky ke klimatu, odpověděl stroze: „Ne.“

Cañete v minulosti patřil navíc k popíračům změn klimatu, takže mnoha, nejen zeleným, poslancům se jeho nominace jevila jako špatný vtip. Proti Cañeteho nominaci se dokonce před parlamentem krátce před začátkem jeho slyšení konala demonstrace.

Rozdíly oproti prověřování Věry Jourové byly znát od prvního momentu. Slyšení začalo „technickou“ poznámkou, že by Cañete k němu neměl být vůbec připuštěn, protože v posledních dnech změnil svou deklaraci o konfliktu zájmů. Cañete pak vysvětlil, že ji „nezměnil“, nýbrž doplnil, a to proto, že „své podíly“ v ropných firmách prodal on i všichni členové jeho rodiny.

Netrvalo ovšem dlouho, kdy padl dotaz na Cañeteho švagra, který firmy nadále vlastní. Choť Cañeteho sestry je po čtvrt století jeho obchodním společníkem, a panuje tudíž názor, že změny majetkových poměrů v jeho firmách jsou jen účelovým manévrem, a podstata věci se nemění. Cañete byl na svého švagra tázán během slyšení obsahujícího pětačtyřicet otázek zhruba v deseti z nich. Odpovědi se vyhnul.

Co se obsahu týče, Cañete už v úvodním vystoupení považoval za nutné jasně a vehementně se oddělit od své minulosti zpochybňování změn klimatu. Ty označil za jeden z největších problémů, kterému lidstvo čelí, a dušoval se, že hodlá učinit vše proto, aby Evropa vedla mezinárodní společenství na cestě za jejich zvládnutím.

Když mu britský krajně pravicový poslanec ze strany UKIP Roger Helmer položil otázku okázale popírající změny klimatu jako výmysl ohrožující konkurenceschopnost evropské energetiky, Cañete mu odpovídal takřka jako zelený aktivista. Pro člověka uvyklého zpozdilosti české veřejné debaty nad touto otázkou to byl osvěžující pohled.

Ani tak Cañete ovšem nemohl ekologicky uvědomělé poslance získat, a to nejen proto, že v jeho obrácení prostě neuvěřili. O spektakulárně zkrachovalém trhu s emisním povolenkami hovořil jako o „skvělém nástroji“, lavíroval kolem frakování i kolem jaderné energetiky.

Ujišťování o zamýšlené masivní podpoře obnovitelných zdrojů nepůsobilo věrohodně vzhledem k tomu, že praxe španělské vlády, které se Cañete účastnil, byla právě opačná. Nejedna europoslankyně navíc Cañetemu připomněla jeho sexistický výrok, jímž v minulosti znevážil politické kompetence žen.

Hlavním hrdinou slyšení byl ale Cañeteho švagr. Znova a znova, s vervou, kterou jako by posilovala Cañeteho neochota slovo „švagr“ byť jen vypustit z úst, se k němu poslanci v otázkách vraceli. Cañete, byť se evidentně jedná o ostříleného matadora, který byl členem několika vlád, senátorem a nyní je podruhé europoslancem, byl po třech hodinách tak zničený, že ani nedorazil na brífink s novináři.

Česká politika neumí pracovat s evropskou scénou

Možné důvody, proč se Věře Jourové ve srovnání například s Cañetem dostalo podstatně lepšího zacházení, jsou tři. Tím prvním je okolnost, že na země z bývalého východního bloku se uplatňují obecně mírnější měřítka, protože problematických kandidátů z nich přichází vždy vícero.

„Hvězdami“ letošního seznamu jsou patrně odcházející slovinská premérka Alenka Bratušeková, která se do funkce nominovala v podstatě sama po té, co její strana prohrála parlamentní volby, a ve funkci ji nechce prakticky nikdo, či Orbánův ministr spravedlnosti Tibor Navrascics. Nominace euroskeptika Navrscicse, který obhajuje restriktivní politiku své země, do čela resortu pro kulturu, vzdělání a mládež připadá mnoha europoslancům jako zlý sen.

Druhým důvodem mohla být okolnost, že Jourová měla poměrně široké politické krytí. Jako kandidátka české vlády mohla počítat s podporou svých liberálů, ale i dvou největších frakcí, Evropské strany lidové (KDU-ČSL) a Strany evropských socialistů (ČSSD).

Třetím a nejvážnějším důvodem pak může být to, že čeští europoslanci, a to včetně opozičních, se prostě, až na pár čestných výjimek, rozhodli, její nominaci nezpochybňovat. Cañeteho grilování řídili Španělé.

TOP 09, byť ta zde může být jako součást Evropské strany lidové v určitém konfliktu, ODS i KSČM na půdě Evropského parlamentu ve své úloze opozičních stran selhaly, promarnily skvělou příležitost ke konfrontaci s tím, co jim oprávněně vadí na Babišově koncentraci moci.

Komunisté kladli jen nepodstatné, technické otázky, na něž mohli znát odpovědi předem, hvězda ODS Jiří Pospíšil se snažila i tam, kde to nebylo vůbec zapotřebí, sbírat laciné politické body otázkou, zda Věra Jourová bude bojovat proti „šmejdům“. Odpověď „Ano, budu,“ rozpracovaná ve dvou minutách, pro něj musela být kvalitním zjištěním.

Relativně pohodlné slyšení Věry Jourové tak mimo jiné bezděčně obnažilo nízké povědomí české politické třídy o evropské komponentně domácího dění. A nepříliš dobrou úroveň podstatné části českých europoslanců.