Diskuse kolem Orbánova projevu a neustálé citování věty, že Orbán chce stát založený na práci, mě přiměly k tomu, abych si ten projev (a komentář k němu od Romana Jocha) přečetla. S překvapením jsem zjistila, že v Orbánově projevu je více prázdných slov a řečnických figur, než jsem čekala a než koneckonců vyžaduje publikum, k němuž byl živě přednesen.

Obraty jako „kdyby nebylo zlo, jak by potom mohlo zvítězit dobro?“ patří do nedělního kázání ve venkovském kostele, ale říkat to na letní univerzitě před studenty? Viktor Orbán označuje za zlo liberalismus, který odděluje od demokracie řka, že zbavit se liberalismu ještě nemusí znamenat rezignovat na demokracii.

Liberální demokracii si představuji jako systém, v němž každý, dodrží-li stanovená pravidla, má právo být slyšen a respektován. Ta pravidla jsou obecně humanitní, neohlížejí se na náboženské vyznání, pohlaví, národnost, barvu kůže, majetek a stav.

Viktor Orbán ovšem poukazuje na to, že mezi občanskými sdruženími a aktivitami jsou taková — takové — které jsou propojené do zahraničí, a ty by podle něj neměly mít co mluvit do záležitostí jednotlivé země (on používá slova národ), v tomto případě Maďarska. Třeba proto, že jsou placeny odjinud.

Myslí tím Greenpeace nebo UNESCO, nedejbože Vatikán? Či svobodné zednáře nebo jiné tajné organizace? Nepoví. Ale pokud neřekne Viktor Orbán, jak chce zabránit globálním korporacím, aby mimo jakýkoli vliv jednotlivých národů dělaly se světem, co si zamanou, je to podlá řeč, která podkuřuje maďarskému provincialismu, o kterém jsem, přiznám se, do takové míry neměla tušení.

A jestli vidí Viktor Orbán takovou neblahou organizaci v Evropské unii, ať zavelí národu, aby vystoupil — bude první a možná se zapíše do dějin jako ten, kdo zahájil destrukci jednoho procesu kontinentu, složeného z desítek drobných národních států, o společný postup v podstatných záležitostech.

Při svém obdivu k národům, které jsou podle něj progresivní (jmenuje Turecko, Rusko, Čínu, Singapur, Indii) ignoruje komplikovanost národnostního a etnického složení všech jmenovaných (Singapur v tom je zvláštní, ne zcela férový příklad městského státu postaveného na globálním byznysu).

Chce-li hájit „národní zájmy“ Maďarů v Srbsku, Na Ukrajině, na Slovensku a kde všude ve světě, bere si za příklad islamizaci Německa prostřednictvím po generace tam žijících Turků? Nebo chce ordinovat svému národu pracovní podmínky jako v Indii? Hodlá držet svět v šachu jadernými zbraněmi a dodávkami energetických a nerostných surovin jako Rusko? Zavést víza pro nežádoucí politické aktivisty placené ze zahraničí? Nepoví.

Nejvíc mě zajímalo, jak je to s tou érou státu založeného na práci. Když práce, přesněji řečeno placená práce, je to, čeho se tomu liberálnímu nejvíc nedostává.

Orbán staví liberální zásadu „je dovoleno vše, co neomezuje svobodu druhého“ proti — řekněme- konzervativní „co nechceš, aby druhý dělal tobě, nečiň jemu“. Já myslím, že oboje znamená v důsledku totéž a oboje se nedodržuje prostě proto, že to, co je schopen jeden udělat druhému, je pro toho druhého naprosto nepředstavitelné.

Mám-li zvolit jednoduchý příklad — chudý obyvatel rodinného domku nikdy nemůže sousedovi parkovat před vrátky obří automobil, protože prostě takový automobil ani nemá a nikdy mít nemůže. Ve větším měřítku - kdyby Maďarsko odpovědělo na hospodářské sankce euroatlantického světa odepřením dodávek svého zboží, co by to udělalo s euroatlantickým světem? A tak je to se vším — Viktor Orbán nezařídí, aby nerozhodoval silnější, ani silou.

Viktor Orbán neříká, jak zajistí, aby v Maďarsku vznikl stát založený na práci, ledaže by nemyslel práci placenou, ale nucenou. Nechce narušit globální korporátní kapitalismus, protože dobře ví, že k tomu nemá sílu — protože k tomu žádný jednotlivý národní stát nemá sílu. Kromě toho si to nechce rozházet s maďarskými milionáři, protože potřebuje jejich peníze a hodlá je z nich dostat nikoli nepříjemným daňovým nátlakem, ale národoveckým apelem.

Viktor Orbán končí svůj proslov připomínkou, že se může stát cokoli. To je pravda. Pokud ovšem jde o respekt k národnímu státu, ten nevidím ve srovnatelné míře nikde jinde než v Evropské unii, do níž se mezi řádky naváží, vždyť na jiných kontinentech vůbec národ nedokážeme definovat.

Maďarsko je nejspíš rozkradené svými maďarskými politiky a jejich milionáři, ale Viktor Orbán zřizuje v parlamentě komisi, která má zkoumat a zveřejňovat zahraniční snahy o získání vlivu, aby se odhalilo, kdo se skrývá pod maskou, protože hodlá budoucí elitě národa, shromážděné na letním studentském táboře, namluvit, že Maďarsko si nezadlužili a nerozkladli sami Maďaři, ale jejich zahraniční nepřátelé. Mít tam nějaké investice, okamžitě je převedu jinam.

Ale dosti Orbána, ještě je tu Joch

Roman Joch je v prázdných řečnických figurách skoro stejně dobrý jako Viktor Orbán. O tom, jak účelově si berou křesťanské ideály do úst šosáci všeho druhu, zde mnohem lépe než já píše Ivan Štampach. A nedávný případ Petra Nečase a jeho rozpadnuvší se rodiny ukazuje zřetelně, že ani nejkonzervativnější jedinec, ani takový, který na tomto svém postoji vystaví svou politickou kariéru, není imunní proti možnosti, že stát se může cokoli.

V takových případech se konzervativcům liberální zákony hodí, tehdy jsou rádi, že mají legální nástroje k tomu se rozvést, rozdělit majetek, jistě jim také vyhovuje, že děti vzešlé z nesezdaných vztahů nejsou nazývány parchanty ani diskriminovány, že mají stejná práva jako děti z manželství.

Roman Joch opakovaně omílá, že spásou světa je tradiční měšťanská rodina, což je podle něj pravda, již nelze měnit. Rozpřádá figury vpravdě orbánovské o tom, kterak nelze k trojúhelníku přidávat další stranu nebo úhel a já úplně slyším jemu podobné předky, jak se stejnou výmluvností hřímají proti zrušení nevolnictví, protože se pak každý kmán usadí kdekoliv a pán aby se ho ještě prosil o robotu a každý kmán si může najít ženskou třeba na vandru.

Pak se pravý konzervativec zlobí na tereziánskou povinnou školní docházku řka, že dneska chtějí číst a psát a zítra budou chtít volební právo a vlastně ten předek Romana Jocha má pravdu, oni opravdu zítra to volební právo chtějí a pak chtějí i ženy (přeslice! — žena přece nemůže vědět, co je prostát třeba, protože se neúčastní veřejného života) účastnit se veřejného života a hned chtějí studovat na vysoké škole. Kolik těch pravd, které nelze měnit, se už změnilo.

To je podle Romana Jocha jistě známkou všeobecného spuštění a vede to jenom dál k takovým hrůzám, jako že páry stejného pohlaví chtějí mít právně podložené potvrzení toho, že spolu můžou nejen žít a sdílet občanská práva jako je právo na informace od lékaře a vzájemné zastupování (ale i spoluodpovědnost třeba za bankovní půjčku), ale také vychovávat děti.

A já na tomto místě děkuju Ivaně Recmanové, že připomněla, že registrované partnerství je právní akt, který vůbec nemusí být založen na sexu, ale na potřebě páru stejného pohlaví zajistit některé věci, k nimž je jinak potřeba nehorázného množství plných mocí a posledních průběžných vůlí.

Bylo by hezké, kdyby měšťanská tradiční rodina fungovala a plnila všechny náležité funkce, ale kolem ní se natolik změnil svět, že nelze, než aby reagovala i rodina.

Když se lidé můžou brát bez svolení rodičů, když rodiče nemůžou potomka vydědit jen proto, že si vzal někoho, kdo se rodičům nelíbí, když vůbec rodinné vztahy jsou více závislé na osobních vlastnostech jejich členů než na tradici, když sex je dostupný mimo manželství a pro obě pohlaví, není přece jenom v rámci křesťanských zásad potřeba přehodnotit své postoje a pomoci svazkům, které dávají najevo vůli ke spořádanosti, aby se tedy spořádaly?

A pak má Roman Joch ještě jednu nesnesitelnou mantru, a to je ta o rozmazleně natažených rukách pro všelijaké dávky. Křesťanské konzervativní přesvědčení, k němuž se Roman Joch hlásí, do svého systému morálních hodnot zahrnuje, že lidem se prostě má pomáhat.

A jestli se v nějakém regionu nebo fázi svého života lidé dostanou do neřešitelné situace třeba proto, že jim naráz zaniknou všechny pracovní příležitosti tam, kde bydlí, nebo nějakou velkou — většinou právě rodinnou — starostí upadnou do nouze, mají se stydět v koutě anebo individuálně jít žebrotou?

A obzvlášť protivné mi je, že konzervativec Roman Joch volá k zodpovědnosti jen ty chudé a potřebné, bohaté nechává být, ačkoliv na jejich záležitosti padá z veřejného rozpočtu víc peněz, než si běžně uvědomujeme (jen těch arbitráží a soudních projednávání, silničních a leteckých havárií, všelijak fikaně uzavřených smluv, zkrácených daní a prošustrovaných dotací).

Jestli dokáže konzervativní stát založený na měšťanské rodině vytvořit slušné pracovní příležitosti nebo vykoupit od lidí produkty jejich práce tak, aby je to uživilo, ať žádné dávky nevyplácí. Jenže on to nedokáže, právě proto, že žádná představa národního státu v orbánovském duchu globální problémy nemůže vyřešit.

Když přijmu Jochův příměr, jímž označuje liberální společnost za bandu infantilních nenasytných a nezodpovědných kolektivních žebráků, pak v této společnosti vypadají bohatí jako tlustý chlapeček v námořnickém oblečku, který se lhostejně cpe dortem.

Obracet pozornost národa k nepřátelům ze zahraničí, jak to dělá Viktor Orbán, mi připadá jako právě ta ufňukanost, kterou Roman Joch nesnáší. A postoj globálních kapitalistů, kdy v jediném okamžiky nechají na holičkách celé regiony, je hrubou nezodpovědností. Řekla bych, že registrace na pracáku je proti tomu nic.