Rok 1989 zastihl tehdejší oficielní i neoficielní politickou levici v nedbalkách. Nezbytné změny společnosti proto tehdy nabraly kurs ostře doprava. Politická levice (její reformní část) byla od té doby jen příměsí ve více méně pravicovém vládnutí.

Mnohé z polistopadových iluzí však za ta léta vyprchaly a degradace politické pravice dosáhla během vlády Petra Nečase vrcholu. To vše na pozadí nedávné světové a evropské krize, která významně otřásla důvěrou v systém. Loňské mimořádné volby byly proto pro českou levici bezprecedentní šancí od listopadu 1989.

Skutečnost, že ani v této situaci nedokázala politická levice jako celek přesvědčivě převzít historickou iniciativu a přesvědčit většinovou společnost o reálnosti své strategické alternativy, musí mít hlubší příčiny.

Na vysvětlení proto nestačí odkaz na upozadění české pravice během čtvrt roku vládnutí úřednické vády či na nástup dalších nových tváří spojených s jepičím populistickým programem. A to můžeme být v ČR rádi, že se u nás v evropských volbách nepřelila nespokojenost k otevřeně xenofobnímu extrému jako např. v Maďarsku, Francii a dalších zemích.

Levice ve svém souhrnu sice drží pozice, více méně neztrácí, ale také nepostupuje viditelně vpřed (volební výsledek roku 2002 byl výjimkou) a tedy zatím nemíří na nový historický politický Olymp. To samozřejmě není specifikem jenom ČR.

↗

Loňské mimořádné volby byly proto pro českou levici bezprecedentní šancí od listopadu 1989. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax 

Podobný trend s jistými odchylkami vidíme i v zahraničí. A česká levice je samozřejmě součástí levice mezinárodní. Je tedy zřejmé, že zejména v Evropě levice v širším pojetí stále trpí od historického přelomu v roce 1989 určitým handicapem, který si zaslouží hlubší analýzu. Je to výzva pro mozky na levici, kterým její perspektiva není lhostejná a jsou schopné k problému přistoupit bez předsudků.

Nazíráno z historické perspektivy, tradiční politická levice u nás vznikla na prahu industriálního věku a je jeho produktem. Na  postmoderní, multikulturní a sociálně vysoce fragmentovanou realitu se adaptuje velice těžce, zejména pokud jde o metody práce a ideologii.

V podmínkách 21. století, informační a vzdělanostní společnosti je pro ni důležité zvládnutí vlastní inovace jako vědomého procesu. Umožnilo by to možná i nově interpretovat historický pojem „New Left“, třeba jako výraz kvalitativního posunu od dnes již v řadě ohledech konzervativní tradice levice z časů průmyslové revoluce a jako ochranu před novým návratem autoritářství zneužívající obavy početných deprivantů.

Analýza zmíněného handicapu levice a možností její inovace nemůže být poplatná úzce utilitárnímu stranickému vidění a řevnivosti mezi konkurenčními subjekty. Nemůže to být doménou partajních ideologů, kteří, i když si to nemusí uvědomovat, jsou v zajetí stranického provozu.

Reprezentanti levicových stran někdy o modernizaci mluví, v partajních brain trustech se o těchto věcech diskutuje, běžný stranický život je však stále příliš často spojen s minulými stereotypy a starými traumaty. Proto je v tomto úkolu pro levicovou inteligenci důležitá svobodná a intelektuálně tvůrčí nadstranická platforma.

Jde přitom o řád a možná i institucionální zakotvení takové diskuse. Jsou tu samozřejmě různé nesystematické pokusy o inovace v aktivistickém zázemí stran. Ty ale často trpí povrchností, jsou nepřesvědčivé a voluntaristické. Chybí i větší schopnost přejít od ideologické „krasomluvy“ k praktickým projektům. Když k tomu připočteme hašteřivost některých levicových mesiášů, není divu, že v občanské společnosti schází jasnější levicový vektor.

Ve vzájemných vztazích na levici se tato nevalná situace odráží také v řadě bariér (včetně apriorního antikomunismu) a v nedostatku vzájemné synergie. A to v konečném důsledku snižuje praktický význam voličského hlasu pro levici.

Myslím, že téma širšího a zároveň hlubšího levicového přístupu není už dnes chiméra. Je tu cítit společenská poptávka a jsou tu i alespoň rámcově definovatelné základní levicové hodnoty, na kterých se lze napříč levicí shodnout. Lidem nejsou cizí, i když si mnohdy neuvědomují, že jde vlastně o hodnoty levicové.

Koneckonců, když se sneseme z roviny velkých strategií do reality všedního dne - jsou před námi komunální volby a municipální sféra je praktickým důkazem možnosti bezbariérové spolupráce při korektním dialogu o ideových odlišnostech.