O potřebě bezbariérové inovace levice

Loňské volby byly pro českou levici bezprecedentní šancí od listopadu 1989. Skutečnost, že ani v této situaci nedokázala politická levice jako celek přesvědčivě převzít historickou iniciativu, musí mít podle Jiřího Dolejše hlubší příčiny.

Rok 1989 zastihl tehdejší oficielní i neoficielní politickou levici v nedbalkách. Nezbytné změny společnosti proto tehdy nabraly kurs ostře doprava. Politická levice (její reformní část) byla od té doby jen příměsí ve více méně pravicovém vládnutí.

Mnohé z polistopadových iluzí však za ta léta vyprchaly a degradace politické pravice dosáhla během vlády Petra Nečase vrcholu. To vše na pozadí nedávné světové a evropské krize, která významně otřásla důvěrou v systém. Loňské mimořádné volby byly proto pro českou levici bezprecedentní šancí od listopadu 1989.

Skutečnost, že ani v této situaci nedokázala politická levice jako celek přesvědčivě převzít historickou iniciativu a přesvědčit většinovou společnost o reálnosti své strategické alternativy, musí mít hlubší příčiny.

Na vysvětlení proto nestačí odkaz na upozadění české pravice během čtvrt roku vládnutí úřednické vády či na nástup dalších nových tváří spojených s jepičím populistickým programem. A to můžeme být v ČR rádi, že se u nás v evropských volbách nepřelila nespokojenost k otevřeně xenofobnímu extrému jako např. v Maďarsku, Francii a dalších zemích.

Levice ve svém souhrnu sice drží pozice, více méně neztrácí, ale také nepostupuje viditelně vpřed (volební výsledek roku 2002 byl výjimkou) a tedy zatím nemíří na nový historický politický Olymp. To samozřejmě není specifikem jenom ČR.


Loňské mimořádné volby byly proto pro českou levici bezprecedentní šancí od listopadu 1989. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax 

Podobný trend s jistými odchylkami vidíme i v zahraničí. A česká levice je samozřejmě součástí levice mezinárodní. Je tedy zřejmé, že zejména v Evropě levice v širším pojetí stále trpí od historického přelomu v roce 1989 určitým handicapem, který si zaslouží hlubší analýzu. Je to výzva pro mozky na levici, kterým její perspektiva není lhostejná a jsou schopné k problému přistoupit bez předsudků.

Nazíráno z historické perspektivy, tradiční politická levice u nás vznikla na prahu industriálního věku a je jeho produktem. Na postmoderní, multikulturní a sociálně vysoce fragmentovanou realitu se adaptuje velice těžce, zejména pokud jde o metody práce a ideologii.

V podmínkách 21. století, informační a vzdělanostní společnosti je pro ni důležité zvládnutí vlastní inovace jako vědomého procesu. Umožnilo by to možná i nově interpretovat historický pojem „New Left“, třeba jako výraz kvalitativního posunu od dnes již v řadě ohledech konzervativní tradice levice z časů průmyslové revoluce a jako ochranu před novým návratem autoritářství zneužívající obavy početných deprivantů.

Analýza zmíněného handicapu levice a možností její inovace nemůže být poplatná úzce utilitárnímu stranickému vidění a řevnivosti mezi konkurenčními subjekty. Nemůže to být doménou partajních ideologů, kteří, i když si to nemusí uvědomovat, jsou v zajetí stranického provozu.

Reprezentanti levicových stran někdy o modernizaci mluví, v partajních brain trustech se o těchto věcech diskutuje, běžný stranický život je však stále příliš často spojen s minulými stereotypy a starými traumaty. Proto je v tomto úkolu pro levicovou inteligenci důležitá svobodná a intelektuálně tvůrčí nadstranická platforma.

Jde přitom o řád a možná i institucionální zakotvení takové diskuse. Jsou tu samozřejmě různé nesystematické pokusy o inovace v aktivistickém zázemí stran. Ty ale často trpí povrchností, jsou nepřesvědčivé a voluntaristické. Chybí i větší schopnost přejít od ideologické „krasomluvy“ k praktickým projektům. Když k tomu připočteme hašteřivost některých levicových mesiášů, není divu, že v občanské společnosti schází jasnější levicový vektor.

Ve vzájemných vztazích na levici se tato nevalná situace odráží také v řadě bariér (včetně apriorního antikomunismu) a v nedostatku vzájemné synergie. A to v konečném důsledku snižuje praktický význam voličského hlasu pro levici.

Myslím, že téma širšího a zároveň hlubšího levicového přístupu není už dnes chiméra. Je tu cítit společenská poptávka a jsou tu i alespoň rámcově definovatelné základní levicové hodnoty, na kterých se lze napříč levicí shodnout. Lidem nejsou cizí, i když si mnohdy neuvědomují, že jde vlastně o hodnoty levicové.

Koneckonců, když se sneseme z roviny velkých strategií do reality všedního dne - jsou před námi komunální volby a municipální sféra je praktickým důkazem možnosti bezbariérové spolupráce při korektním dialogu o ideových odlišnostech.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.