Žákyně Střední školy zdravotnické v Ústí nad Labem neuspěla u společné (tzv. státní) části maturitní zkoušky z českého jazyka, neboť nedokázala rozebrat román Ivana Olbrachta Žalář nejtemnější. Žákyně podala odvolání proti rozhodnutí maturitní komise; do projednávání velmi emotivně zasáhl i její otec.

Krajský úřad neshledal žádné porušení právních předpisů, nebyl však schopen vydat zcela jednoznačné stanovisko, neboť se jednalo o typickou situaci „tvrzení proti tvrzení“, a proto povolil opakování zkoušky před maturitní komisí s jiným složením. V tomto pokusu již žákyně uspěla, byť s minimálním počtem bodů.

Odhaduji, že taková zpráva by ani v okurkové sezóně, jíž léto roku 2014 pohříchu není, nevyvolala žádný zvláštní ohlas. Pár čtenářů by možná zavrtělo hlavou nad tím, že se dnes z češtiny ústně maturuje formou rozboru pouze jediného díla ze seznamu četby o dvaceti titulech; učitelé by se mohli opět rozhořčit nad tím, že úředníci zasahují do rozhodnutí kvalifikovaných odborníků, což je obzvlášť zarážející v případě státní maturity, kde hodnocení probíhá podle přesně stanovených kritérií.

Ale nezanedbatelná část čtenářů by nepochybně hájila i právo žáka na odvolání (dle § 82 zákona č. 561/2004 Sb.), neboť přece i tam, kde jsou zkoušející důkladně proškoleni a „kalibrováni“ dle pokynů Cermatu, může dojít k selhání lidského faktoru.

Vše se ovšem dramaticky změní, jakmile se v titulku článku objeví „muslim“. Ano, Nur Ashraf Bekai je palestinského původu a vyznává islám. Svou stížnost opřela o to, že vyučující češtiny a dějepisu David Kafka (pastor Apoštolské církve) v hodinách vždy akcentoval křesťanství a její víru dehonestoval.

↗

Žákyně proti rozhodnutí maturitní komise podala odvolání. Foto Jiří Nováček, Mediafax

V dokumentaci školy skutečně figurují zápisy z třídních schůzek, v nichž rodiče (a zjevně nikoli jen muslimové) na přemrštěný náboženský zápal pana učitele Kafky poukazují. Ten se brání tím, že postupoval vždy v souladu s platným vzdělávacím programem, o křesťanství i islámu otevřeně diskutoval, žáky jiného vyznání neurážel. Vedení školy mu přesto adresovalo vytýkací dopis.

I to je pořád ještě celkem banální, i když pro všechny zúčastněné jistě nepříjemná situace. Můžeme dlouze polemizovat o tom, do jaké míry smí učitel ve výuce vyjadřovat své osobní názory a jak přesně rozeznat okamžik, kdy už tím porušuje princip konfesní neutrality, což je pilíř veřejného, tedy sekulárního a apolitického vzdělávání. Jako politicky i občansky angažovaný člověk jsem si tohoto dilematu ve své pedagogické práci více než dobře vědoma.

Vodítko mi poskytují dvě pravidla z oblasti lékařství — „Dosis sola facit venemum“ (jed od léku odlišuje pouze podávané množství) a „Primum non nocere“ (především neuškodit). Angažovaný učitel zkrátka musí velmi zvažovat, zda svým zaujetím pro určité téma žáky opravdu pouze inspiruje, zda už je neindoktrinuje, nebo příliš nezahlcuje a ve výsledku neodrazuje. A především si musí svou objektivitu a nestrannost hlídat mnohem přísněji než kolega, který si místo četby posvátných textů či účasti na demonstracích chodí zahrát volejbal.

Ostatně vůbec nemusí jít jen o učitelovo náboženské vyznání, politické přesvědčení či občanský aktivismus. Hranice mezi tím, kdy se zapálený učitel chemie, hudby či němčiny mění z trochu výstředního sympaťáka v podivínského „pošuka“, je skutečně velice tenká. A dojde-li na rozepři ohledně klasifikace, může si být učitel jist, že žák zaútočí přesně na takovou „slabinu“, odlišnost či zvláštnost.

Obávám se, že přesně tohle postihlo kolegu Kafku, a to možná bylo i příčinou, proč jej lidé z vedení školy ani z krajského úřadu nepodpořili. Je mi to líto, protože věřím, že pan Kafka je upřímný a dobrý člověk, jenž ve svých kázáních velmi pěkně hovoří například o „Božím působení mezi romskou komunitou“.

O to víc mne mrzí, že se celého případu chopil publicista Jan Šinágl. To, co bylo původně celkem běžným sporem o hodnocení maturitní zkoušky, jakých mimochodem krajské úřady po celé republice řeší každoročně několik, přerostlo rovnou do „střetu civilizací“: „Kolik takových lekcí a varování ještě bude potřeba, nebo už jsme za hranicí možného, záchranného návratu? Doby volání o pomoc v nouzi, kterou jsme si zavinili sami a kdy jsme se pomoci i někdy dočkali, jsou už pryč. Věřím, že Evropa má stále sílu k návratu ke svým křesťansko-židovským kořenům, pokud na odpovědná místa nastoupí skutečně odpovědní a ne strašpytlové a zbabělci!“ (viz sinagl.cz).

Byla sepsána i výzva ministru Chládkovi, aby zvážil odvolání ředitelky školy. V ní padají i argumenty tohoto kalibru: „Nelidské chování muslimů ve světě je proti nálezu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ze dne 13. 2. 2003 a věřím, že v zájmu demokracie České republiky je nepodněcovat nebo dokonce podporovat takové chování v naší kultuře.“ Tím se ovšem debata vychyluje tam, kde ji pan učitel Kafka ani ředitelka Zoubková rozhodně nepotřebují mít. V zájmu jejich školy je totiž trvat na tom, že žáci jsou hodnoceni výhradně na základě znalostí.

Přistoupíme-li na argumentaci Jana Šinágla a dalších, přiznáme, že jádro problému skutečně spočívá v tom, že Nur Ashraf Bekai a její rodina jsou „cizáci“ — když se jim to u nás nezamlouvá, ať „táhnou“, což je zhruba vyznění převážné většiny internetových diskusí k této kauze. V zemi, kde otcové stavějící učitele „do latě“ sklidí často potlesk a uznání, vypukne naprosté zděšení, pokud se stejnou razancí vystoupí na obranu své dcery muslim.

Jan Šinágl i mnozí debatéři opakovaně zdůrazňují, že muslimským dívkám bývá vzdělání odepíráno, což zrovna v případě otce bojujícího za to, aby jeho dcera složila maturitní zkoušku na zdravotnické škole, vyznívá vrcholně absurdně a nekonzistentně. Podotýkám přitom, že mně jako učiteli se ani trochu nelíbí, když rodiče kvůli neúspěchu svých dětí přicházejí do školy na pedagogy „řvát“, nesmírně mne dráždí, když vytahují unfair argumenty nebo smyšlené křivdy, ale činí tak bohužel mnozí — „muslim/nemuslim“!

A pokud si dokážu odmyslet svou profesní předpojatost, budu v principu vždy hájit právo žáka na odvolání, vždyť nikdo z nás není neomylný ani stoprocentně spravedlivý. Na rozdíl od zdravotnictví, kde je chybný postup mnohdy ireverzibilní až fatální, školství opravnými prostředky (například právě možností opakování zkoušky před jinou komisí) naštěstí disponuje. Je to jistě hodně kontroverzní, ale osobně lépe snesu pomyšlení na to, že se vyhoví žádosti o přezkoušení i tam, kde jsou důvody „pofidérní“, než když žák odchází ze školy s hořkostí a pocitem ponížení.

Motivem v úvodu zmíněného románu Ivana Olbrachta je chorobná posedlost, která zastiňuje rozum. Duševní slepota ničí hlavního hrdinu hůře než ta fyzická; vede k rozvratu, chaosu a destrukci. Přála bych nám všem, aby se česká škola nestala „žalářem nejtemnějším“ plným předsudků, bigotnosti a nenávisti. A neodpustím si poznámku, že pro začátek by možná stačilo, kdyby diskusím třeba právě o této kauze neudával tón Jan Šinágl a jeho příznivci.