Chci přispět X

Kde domov můj? V České republice ne!

V České republice vznikl politický konsensus o tom, že je potřeba řešit obrovský nárůst výplat doplatku na bydlení a situaci na ubytovnách. Ministerstvo práce má za úkol připravit legislativní řešení sociálního bydlení do dvou let.

Minulý čtvrtek a pátek proběhlo v Praze Národní setkání lidí v bytové nouzi. Chudí lidé bez domova, o jejichž názory mnozí lidé běžně nestojí, za dva dny soustředěné práce přinesli zajímavé návrhy, o které by se nepřekvapivě mohlo opírat řešení problému sociálního bydlení.

Dvě desítky bezdomovců nejen naformulovali problémy, ale přidali i možná řešení. Opřeli se přitom o své příběhy. Ty před pěti, deseti či dvaceti lety začínaly často velmi podobně - obyčejným rozvodem, ztrátou zaměstnání, těžkou nemocí, exekucí, přesunem na ubytovnu a … nezájmem okolí jim pomoci. Tím okolím byla nejprve rodina, po ní často i úředník, tedy obec a stát.

Když jsem seděl mezi těmito lidmi, znovu jsem si uvědomil, jak krátkozrace reaguje společnost na chudobu. Totiž jejím odstraněním z dohledu. Frkneme lidem nálepku nepřizpůsobivých, líných a hloupých a necháme je potloukat se po světě od desíti k nule.

Přitom toto setkání ukázalo, že ti, kteří našli odvahu mluvit o svých životních selháních, chudobě, která je často spojena se studem, si ponechali anebo ještě dále rozvinuli životní nadhled a jistou moudrost. Takovou, kterou člověk někdy získá, když musí řešit existenční otázky, ve kterých jde o život, rodinu a děti. Třeba jak uživit děti za pět stovek měsíčně, když všechno ostatní spolyká majitel ubytovny za jednu místnost bez vody, topení a vařiče.


Bez nějakého druhu sociální dávky, a často právě na bydlení, by se do chudoby propadlo i okolo milionu chudých pracujících, tedy těch, kteří pobírají mzdu, ale nestačí pokrýt jejich oprávněné výdaje na bydlení. Foto Roger Blackwell, flickr.com 

Co možná mnohé překvapí, tito chudí lidé často nemysleli především na sebe (jak řekla jedna z dam: „každému bych přála, aby se měl jako já – mám se dobře, miluju svého muže a on mě“). Mysleli na další lidí, protože vlastní zážitek chudoby jim vytvořil jiné zázemí pro vnímání života a společnosti: neberou ho jako soutěž proti ostatním, ale jako spolupráci.

Nejde jen o ubytovny
Gigantický meziroční nárůst výplat doplatku na bydlení a situace na ubytovnách, ve kterých se před několika lety roztočil supervýnosný byznys, který je na tomto doplatku vystavěn, dopomohly k veřejnému a tím i politickému konsensu, že s tím je tedy třeba něco dělat (na doplatky na bydlení bylo v prvním čtvrtletí roku vyplaceno 797,3 milionů korun, v loňském roce to bylo 603,1 milionu a předloni 353,5 milionu korun).

Stranou pozornosti zůstávají další, pravděpodobně stejně závažná zjištění, mj. téměř stejně gigantický nárůst výplaty příspěvku na bydlení (na příspěvky na bydlení stát v 1. čtvrtletí vyplatil 2,12 miliardy korun, o 440 milionů více než ve stejném období loni a o víc než 770 milionů víc než předloni).

To znamená, že problémy s uplacením bydlení mají nejen lidé bez nájemních smluv na ubytovnách, ale také nájemníci v relativně běžném bydlení – senioři, neúplné rodiny, nízkopříjmové domácnosti v bytech. Bez nějakého druhu sociální dávky, a často právě na bydlení, by se do chudoby propadlo i okolo milionu chudých pracujících, tedy těch, kteří pobírají mzdu, ale nestačí pokrýt jejich oprávněné výdaje na bydlení.

Co to tedy znamená? Že v České republice již funguje jakýsi systém sociálního bydlení, ale je zcela nedokonalý a mimořádně rizikový, založený pouze na sociálních dávkách a nikoliv na dalších nezbytných pilířích, totiž samotných sociálních (obecních, či jak tomu kdo chce říkat) bytech a dobré sociální práci, která musí být oporou pro ty, kteří se bez pomoci profesionála v tíživé situaci sami nezorientují.

Tento systém je poddolován důsledky přesunu výplatního místa části dávek z obcí na úřady práce. Nikdo dnes nedokáže říci, kolik procent z nárůstu dávky doplatku na bydlení je způsobeno objektivním nárůstem počtu lidí v riziku ztráty bydlení, a za kolika procenty nárůstu objemu dávek stojí byznysmeni s ubytováním, kteří si všimli, že stát nedokáže přesunem agendy na úřady práce zkontrolovat, k čemu dávky slouží.

Žádných šest set a šest set nových pracovníků úřadu práce, kteří budou běhat v terénu a kontrolovat, do které kapsy dávky putují, ani celkem užitečné zastropování dávky doplatku na bydlení současnou situaci nevyřeší. To jsou jen zásahy z kosmetického salónu.

Vyřeší ji jen využití politické shody nad tím, čemu se možná příliš zjednodušeně říká sociální bydlení, ale co prakticky znamená, že v ČR bude legislativní a finanční opora pro: za prvé, existenci sociálních bytů, za druhé, vyplácení nediskriminačních sociálních dávek na podporu bydlení, za třetí, poskytováni sociální práce, která bude k dispozici bez výjimky komukoliv, kdy ji v bytové krizi bude potřebovat.

A že zároveň budou odstraňovány jiné legislativní zmetky umožňující další zadlužování již zadlužených (mj. advokátní odměny) či ústní uzavírání smluv o bydlení třeba ve sklepě či garáži (občanský zákoník).

Kolik to stát bude stát?
Ta otázka je samozřejmě na místě. Stejně jako v řadě podobných případů brzy dojdeme ke zjištění, že řešení bude nákladné, ale jistě nebude nákladnější než současný stav. Stačí začít počítat: úniky na dávkách, náklady na sanaci rozpadlých rodin a zajištění výchovy dětí, řešení sociálního vyloučení či sociálních ghett, atd. K návrhům řešení samozřejmě musí vzniknout standardní ekonomická rozvaha, která na jednu stranu položí náklady a na druhou úspory z řešení, tzv. RIA.

Po volbách jsou politické karty rozdány jinak, řešení přívětivě. Ministerstvo práce má za úkol připravit do dvou let legislativní řešení sociálního bydlení, ministerstva pro místní rozvoj a pro lidská práva mu v tom mají pomoci.

Za zády mají silnou podporu ombudsmanky, ale také vládní Agentury pro sociální začleňování nebo třech desítek expertů a zástupců občanské společnosti sdružených v Platformě pro sociální bydlení. A stále více obcí, které nahlas říkají – dejte nám více povinností v sociálním bydlení, jen nás už dál nenechávejte bez skutečné finanční i legislativní pomoci, ať si s tím poradíme samy.

Je to spíše otázka managementu celé změny, než vůle. Je třeba dobře zorganizovat legislativní práci a nepromarnit ojedinělou příležitost problém nebydlení v česku řešit.

Neděláme to jen pro chudé, ale pro společnost jako takovou. Ve většině západních zemí už podobný krok udělali, zdárné nakročení bychom měli dokončit i zde. Hlas těch, kterých se problém týká, by přitom neměl zaniknout.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.