Stoletá světová válka

Za pár dní to bude sto let, co Rakousko vyhlásilo válku Srbsku a tím de facto začala 1. světová válka. V rámci připomínání tohoto výročí máme dobrou příležitost uvažovat také o podobě současné Evropy. Kolik se toho za tu dobu změnilo?

28. července 1914 vyhlásilo Rakousko válku Srbsku a tím byla de facto vyhlášena 1. světová válka. Tohoto připomenutí se nám dostává z mnoha stran a v některých případech velmi zajímavě – například BBC natočila a ČT2 odvysílala pro Brity typický hraný dokument 37 dní od atentátu k válce, běží dokumentární seriál Naše velká válka, 1. světové válce se věnují víkendové přílohy všech velkých deníků (specielně Salón Práva ve spolupráci s ČRo Vltava seriálem Polní pošta), je k vidění mnoho výstav (v Drážďanech bohužel už skončila výstava Otto Dixe, kde byl s podrobným kunsthistorickým komentářem vystaven jeho slavný Drážďanský triptych a množství kreseb, pořízených přímo na bojištích, lazaretech a v obsazených městech).

Kdo se chce dozvědět víc, má dostatek možností, i když zaujetí pro autentičnost dokumentárního materiálu někdy způsobuje, že se znovu a znovu připomíná utrpení a válečné hrůzy v poli i v zázemí, aniž by se zřetelně pojmenovávaly příčiny. Sarajevský atentát nebyl příčinou, ale záminkou vyhlášení války.

K tématu 1. světové války jsem připravovala s překladatelem Ondřejem Sekalem koláž z textů německých autorů, vztahujících se k prvnímu válečnému měsíci, srpnu 1914. Německý literární archiv v Marbachu uspořádal výstavu (bohužel už také skončila) z dokumentů, uložených ve svých fondech a v některých případech zapůjčených (jako Deník Franze Kafky, z Oxfordu).

Mohli jsme se na ní setkat s texty ke každému dni tohoto měsíce, v nichž německy píšící spisovatelé na válku reagují – z Prahy Franz Kafka, ze Švýcarska Hermann Hesse, z Rakouska Artur Schnitzler a z Německa bezpočet textů od autorů, z nichž mnozí sotva uveřejnili první básnickou sbírku nebo publikovali v časopise, a museli narukovat. Výstava pak už s většími časovými mezerami dokončuje jejich válečné literární působení. Mnozí padli.

Nálady německé společnosti odrážejí i méně početné, ale stejně zajímavé texty, jež psaly ženy.

Mladí němečtí expresionisté jako Gustav Sack nebo Ernst Stadler jsou u nás širšímu čtenářstvu neznámí. Sociolog a ideolog Werner Picht, který válku přežil, se pro literaturu odepsal službou ideologii následující války. Ženy aktivní umělkyně jako Elsa Lasker Schüllerová nebo Leonora Landauová z poválečného Německa později utíkaly před norimberskými zákony, generálská dcerka Marie Luisa Kaschnitzová odešla do ciziny s manželem klasickým archeologem. Pro literární rozhlasový pořad jsme vybrali autory z Německa kvůli onomu „německému nadšení“, které se line z většiny textů ze srpna 1914.


O tom, že je válka nehumánní svinstvo, v němž nevinní lidé trpí pro mocenské zájmy, snad kromě notorických militaristů nikdo nepochybuje. Foto BRQ Network, flickr.com 

Výjimkou je expresionista Gustav Sack, na počátku války de facto dezertér, zašitý v neutrálním Švýcarsku, později dobrovolně se přihlásivší voják na několika frontách, z nichž na té poslední, rumunské, v roce 1916 padl. Vydal ovšem nejen literární, ale i fotografické svědectví. Ten opravdu pocitem vyvoleného němectví netrpěl.

Ale ti ostatní! Alsaský Ernst Stadler píše o srpnu 1914 ve Vogézách jako o večírku v důstojnickém kasínu, který je zajímavě zpestřen pohybem po krajině a náhodnými příležitostmi opatřit si potřeby ke stolování improvizovaným způsobem. Eleonora Landauová si v Berlíně zapisuje emfatické úvahy o tom, jak válka semkla národ a jak dojemné jsou akce solidarity a duchovního povznesení. A Werner Picht se zdráhá uvěřit v nepřátelství kulturních velmocí Evropy, Německa a Francie, a nechápe britský postoj.

Ano, nacionalismus je významnou příčinou 1. světové války a všechny její hrůzy nedokázaly tuto ideologii 19. století zpochybnit ani vymýtit. Naopak, jak víme i z vlastních dějin, na nacionálním základě vznikly po rozpadu habsburské monarchie nové státy a ty se s odkazem nacionalismu vypořádávají dodnes.

Zde zkrácený citát z dopisu Wernera Pichta: Jsem zcela zdrcený anglickým vyhlášením války. Celý život má člověk v troskách. Ulm,6.srpna.Pociťuji válku Anglie proti nám bok po boku s Ruskem jako něco hluboce nemravného. Smyslem této války je v první řadě obrana naší kultury a našeho národního ducha proti slovanskému barbarství. A zatímco musíme napnout všechny síly, abychom mohli tento zápas vést, musíme se současně bránit také vysoce kultivované Francii a kmenově příbuzné Anglii, která zastává stejné ideály lidství jako my. Zločinci ze strachu! Anglické vyhlášení války je samozřejmě ten největší kompliment, který Anglie může Německu učinit.

Říká se, že Angličané očekávají, že budeme proti sjednocené Francii a Rusku vítězní, donutíme Francii ke spojenectví, Belgii a Holandsko učiníme na sobě závislými, a tak bychom měli celou západní Evropu pod svým vlivem… Moudrá politika by se samozřejmě snažila být v případě vítězství nad Francií být ve svých požadavcích umírněná a získat Francii jako spojence. Ale není možno pochopit, proč by také Anglie se nemohla stát členem tohoto sdružení, jež, (v širším smyslu slova) by představovalo kulturní jednotu a mělo by možnost zajistit světový mír a čelit každému slovanskému či žlutému nebezpečí. A Itálie je neutrální! Spojenec nás ponechává v nouzi nejvyšší na holičkách. Ale vzdor všemu mne neopouští hluboké přesvědčení,… že národ, který s takovou mírou vážnosti, důstojnosti a odhodlání táhne do boje jako my nyní, může dokázat zázraky.


Myslím, že v rámci připomínání 1. světové války máme v současném kontextu dobrou příležitost uvažovat také o podobě současné Evropy. Nepřežívá v nás stále povýšený pocit nadřazenosti Západu nad Východem? Nesdílíme stále pocit slovanského a žlutého nebezpečí, přičemž se sami ke Slovanům ani nehlásíme, abychom se náhodou neocitli na okraji Západu?

Nepřetrvávají stále odpudivé kmenové atavismy? Dovedeme využít polohy uprostřed (i kombinované historické zkušenosti) k tomu, abychom zprostředkovatelským způsobem pomohli propojení západní a východní Evropy? Nebo si podvědomě přejeme obnovení železné opony jen o něco východněji od nás, abychom se nemuseli zabývat východním nepořádkem a nesrozumitelným přístupem k vládnutí?

O tom, že je válka nehumánní svinstvo, v němž nevinní lidé trpí pro mocenské zájmy, snad kromě notorických militaristů nikdo nepochybuje. Připomínáme-li si počátek 1. světová války před sto lety, je jistě nutné připomenout její konkrétní hrůzy, ale stejně důležité je i to, že ocas politickomocenských světovládných přístupů za sebou táhneme celých těch sto let a vůbec se nezdá, že by to mělo skončit.

Válčit se přestalo jen na Západě, v tom smyslu se vize německého nacionalisty Wernera Pichta naplnila. Ale nepřenesl Západ své válečnické sklony do jiných částí světa, dokonce do jiných částí vlastního evropského kontinentu?

Sleduji internetové zpravodajství a mám stále sílící pocit, že ani po stu letech zdaleka není vyhráno.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.