Pořádný sedlák s alespoň s jedním párem výstavních koní by si ve své době zadal, kdyby v hospodě sedal u stolu s pouhými kravičkáři. Koně byly jeho pýchou, pečoval o ně mnohdy lépe než o členy vlastní rodiny. A přijít o ně byla tragédie srovnatelná s úmrtím manželky nebo prvorozeného syna, který měl zdědit statek.

Kus té selské pýchy v nás zůstal - však prapůvodem pocházíme ze selského všichni, jak věděli už obrozenečtí vzdělanci. Jen holt se z koní před vozem přesunula na koně pod jeho kapotou. A zůstalo i to dělení na „kravičkáře“ s obyčejnými plechovkami a na „koňaře“ a panské kočí s něčím extrovnějším.

Jedním z nejnovějších důkazů té pýchy je mnohomluvný protest pana advokáta Rosického („Státem organizované vydírání“, LN 2.6.). Zdánlivě v něm jde o čistotu českého právního řádu, o to, že nelze nutit neplatiče výživného k plnění povinností zadržováním jejich řidičských průkazů. Prý, to neplacení nijak nesouvisí s bezpečností provozu na silnicích. No a?