Deník Referendum Domov

Pořádný sedlák s alespoň s jedním párem výstavních koní by si ve své době zadal, kdyby v hospodě sedal u stolu s pouhými kravičkáři. Koně byly jeho pýchou, pečoval o ně mnohdy lépe než o členy vlastní rodiny. A přijít o ně byla tragédie srovnatelná s úmrtím manželky nebo prvorozeného syna, který měl zdědit statek.

Kus té selské pýchy v nás zůstal - však prapůvodem pocházíme ze selského všichni, jak věděli už obrozenečtí vzdělanci. Jen holt se z koní před vozem přesunula na koně pod jeho kapotou. A zůstalo i to dělení na „kravičkáře“ s obyčejnými plechovkami a na „koňaře“ a panské kočí s něčím extrovnějším.

Jedním z nejnovějších důkazů té pýchy je mnohomluvný protest pana advokáta Rosického („Státem organizované vydírání“, LN 2.6.). Zdánlivě v něm jde o čistotu českého právního řádu, o to, že nelze nutit neplatiče výživného k plnění povinností zadržováním jejich řidičských průkazů. Prý, to neplacení nijak nesouvisí s bezpečností provozu na silnicích. No a?

Chudák, neznalý předmětného ustanovení ani nemůže vědět, že lze takto o řidičák přijít. Už neplatí, že neznalost zákona neomlouvá? Je to dokonce vydírání neplatiče, může to vést k chaosu, ve svých důsledcích dokonce k nerespektování práva.


Škodí českému právnímu řádu, když jsou neplatiči výživného k plnění povinností nuceni zadržováním svých řidičských průkazů? Foto Michal Kalášek, Mediafax

Vypadá to nakonec, že stabilita českého právního řádu, snad dokonce existence právního státu stojí a padá s nedotknutelností vlastnictví řidičského oprávnění. Lump tak vlastně není neplatič výživného, ale ten, kdo se ho k placení snaží účinnými zákonnými prostředky přimět.

Dokonce, a to už jeden zalapá po dechu, je ustanovení o možnosti zadržení řidičáku porovnáváno s nacistickými rasovými zákony. Panu Rosickému vadí, že představovaly (stejně jako zadržování řidičáku!) „nesmyslné, nelogické a nesystematické zásahy do právního systému“. To by mě opravdu nenapadlo.

Já bych si podle obyčejného selského rozumu myslel - jsem ovšem jen právní laik - že daleko horší byla nelidskost těch zákonů. To, že jimi do 20. století náhle vyvřelo něco z barbarského dávnověku, něco, co popíralo dva tisíce let kulturního vývoje lidstva.

Pan Rosický je sice rád, že neplatiči pod hrozbou ztráty řidičáku dlužné výživné zaplatí, ale nemůžeme prý být spokojeni s prostředky, jimiž se toho dosahuje. Čtu dál, očekávaje, že se tedy dozvím o jiném, stejně účinném prostředku. Hledám však v textu marně.

Je mi líto, ta upovídaná filipika jen předstírá, že v ní jde o čistotu právního řádu. Ve skutečnosti je to typická šoková reakce, výraz uražené selské pýchy, jedno, zda osobní nebo rodové:

„Já, sedlák s nejlepším párem koní ve vsi, že bych měl najednou kvůli alimentům na haranta, s jehož mámou stejně už nežiju, jezdit s kravama, nebo nedejpámbu dokonce jen s trakařem? Nikdy!“