Ještě k diskusi o ženách v politice

Autor reaguje na polemiku, kterou vyvolal svým textem o kvótách. Podle něj by ženy by v politice být měly, ale k dosažení tohoto cíle nejsou kvóty vhodným nástrojem.

_olc

Roman Šolc

30.06.2014 09:10

Provokace zabrala, chtělo by se říct. Musím přiznat, že jsem po napsání drobného článku o ženách v politice nečekal, že následující diskuse mi nejen přinese řadu zajímavých argumentů a polemik, ale zejména, že mi dovolí více nahlédnout způsoby, jak se takovéto diskuse mohou vést. Nyní bych rád opět přispěl sám v poněkud obsáhlejší podobě v odpověď na argumenty, ale též v odpověď na formy a způsoby vedení diskuse pod mým původním textem.


Reakce, s nimiž jsem se setkal, by se daly pracovně rozdělit do dvou skupin – do jedné ty, které diskusi rozvíjejí třeba i kritikou a nesouhlasem (říkejme jim „konstruktivní“), do druhé ty, které diskusi víceméně utínají (říkejme jim „destruktivní“). Onou druhou skupinou začneme.

Bojovnost a stereotypybojovníků proti stereotypům
Mezi „destruktivní“ reakce bych vedle některých komentářů na facebookových profilech Deníku Referendum a mém osobním, kde byl článek vyvěšen, řadil zejména článek Johany Chylíkové, resp. jeho část (druhá je věnována jistému incidentu, který není předmětem naší diskuse). Autorka zde po uvedení citace jedné věty z mého původního článku vyvozuje, koho údajně obviňuji ze „sexismu“ – dle ní jsou to „lidé obeznámení se specifickými problémy tradičně diskriminovaných skupin“, či ti, kdo „trvají na validitě toho, že práce mužů a žen je jinak hodnocena (jak finančně, tak symbolicky)“ – ovšem s vlastním textem článku prakticky vůbec nepolemizuje. Autorka se s článkem vypořádala jednoduše tím, že si jej v duchu označila za nepřátelský a hlouběji se jím již nezabývala. 

Pominu fakt, že z textu článku nijak nevyplývá, že bych výše uvedené považoval za „sexisty“. Nepovažuji. Co mi připadá zajímavější, jsou dvě skutečnosti, které jsou typické nejen pro tento článek, ale pro celou tuto kategorii reakcí. Jejich autoři totiž nevedou polemiku, ale boj. Na článku kolegyně Chylíkové se to projevuje už samotným předpokladem, že se za mým textem skrývají úvahy o tom, kdo je „sexista“.

Ovšem toto můj text nijak neřeší, samotné slovo „sexismus“ či „sexista“ se v něm dokonce ani jednou neobjevuje, a rozhodně nebylo mou snahou (ani implicitně) obviňovat kohokoli z čehokoli. Nevnímám diskusi jako osobní konfrontaci „jedněch“ a „druhých“, kteří spolu bojují – můj článek nebyl nijak osobní (ani co do jednotlivců, ani co do skupin lidí). Mou snahou je polemizovat, nikoli bojovat. Ovšem mnoho diskutujících si diskusi už jinak než jako boj nedokáže představit – a samozřejmě očekávají, že tímto způsobem diskutují všichni (pročež kolegyně Chylíková mohla usuzovat, že i já chci někoho z něčeho osočit – ačkoli věřím, že při důslednějším čtení bez hledání mezi řádky něčeho, co tam není, by si tuto skutečnost uvědomila sama). 

S představou „boje“ se rozvíjí i druhý rys „destruktivních“ reakcí – totiž určité černobílé vidění světa a utváření vlastních stereotypů. Tyto reakce se nesou v duchu „buď jsi s námi (chápeš lidi jako rovné bytosti, jsi proti diskriminaci, uznáváš „faktor pohlaví“, chceš ženy v politice, chceš stejné zastoupení v reprezentacích, jsi pro kvóty), anebo jsi proti nám (jsi proti kvótám, nechceš rovné zastoupení v reprezentacích, nechceš ženy v politice, neuznáváš „faktor pohlaví“, nejsi proti diskriminaci, neuznáváš rovnost lidí)“ – buď anebo, jinou alternativu autoři těchto reakcí příliš nepřipouštějí. V rámci tohoto stereotypního černobílého myšlení například stačí odmítání kvót k zařazení do kategorie „šovinista“ a naopak vede k závěrům, že každý, kdo chce rovnost žen a mužů, musí přece zákonitě také podporovat kvóty. A diskuse není polemika, ale boj, v němž se předpokládá, že každý stojí na nějaké straně zákopů. A nepředkládáme si různé myšlenky, alternativy a ideje nad šálkem kávy či sklenkou vína, ale střílíme po sobě z pušek a děl.

Myslím, že velmi dobře ilustrativní je komentář na facebookovém profilu Deníku Referendum: „Zase jeden hypersofistikovaný a überintelektuální článek o tom, že ženy patří do kuchyně. Proč to autor nenapíše takhle, ale vynaloží neuvěřitelné množství času a energie na sepsání tohoto cancu, to je mi vážně záhadou.“ Odpověď zní – protože autor si nemyslí, že „ženy patří do kuchyně“, jen nechce vidět svět jednoduše a černobíle.A vzhledem k tomu, že v článku několikrát explicitně říká, že ženy a muži jsou si rovni, že ženy do politiky patří a že sám volil v prezidentských volbách Táňu Fischerovou, tak už neví, jak to má ještě zdůraznit…

Cíle, nebo prostředky ?
I s ohledem na výše uvedené si velmi cením poměrně velkého množství „konstruktivních“ reakcí, z nichž nejobsáhlejší jsou článek Karla Chlouby, článek Veroniky Šprincové a též komentář Ivany Recmanové (v diskusi pod mým článkem). Tyto reakce spojuje to, že skutečně pracují s textem mého článku – s něčím souhlasí, s něčím nesouhlasí, ale hlavně argumentují, a tím rozvíjejí diskusi. Musím zopakovat, že si velmi cením toho, že můj text těmto lidem stál nejen za přečtení, ale i za polemiku, a že si velmi vážím skutečnosti, že se stále ještě najde dost lidí, kteří se nezakopou na svých pozicích, ale kteří jsou ochotní diskutovat a konfrontovat myšlenky.

Ovšem nyní věcně – domnívám se, že společné všem reakcím je vědomí toho, že sdílíme stejný cíl (tedy naplnění ideje rovnosti lidí), zatímco předmětem sporů jsou v posledku prostředky dosažení tohoto cíle. Přípustnost, etičnost, efektivita, prosaditelnost, poctivost těchto prostředků – to je vymezení prostoru neshod.

Reprezentace
Velmi zajímavá mi připadá shoda kolegyní Šprincové, Recmanové i kolegy Chlouby na tom, že ženy nemají být primárně reprezentantkami žen, a rovněž že nejsou specifická „ženská“ témata či agendy esenciálně spjaté se ženstvím – zejména proto, že to jde proti mnoha jiným názorům, s nimiž jsem se setkal na jiných fórech. 

Kolega Chlouba odpovídá na mou pochybnost ohledně kompatibility reprezentativnosti zastupitelů a svobodné volby i statisticky – pokud je v populaci cca 50 % mužů a 50 % žen a schopnosti, politické názory a jiná „politická“ kritéria jsou mezi nimi rozložena přibližně shodně (což lze předpokládat), pak máme každý 50% pravděpodobnost, že nás bude zastupovat muž, a 50% pravděpodobnost, že nás bude zastupovat žena. Tento argument by se dal i rozšířit – pokud bychom předpokládali, že kritéria, která bychom zjednodušeně mohli označit jako „politicky nerelevantní“ (pohlaví, věk, sexuální orientace, etnická příslušnost, zaměstnání, barva vlasů apod.), a kritéria, která jsou „politicky relevantní“ (politický názor, schopnosti, inteligence, charakter apod.), jsou na sobě nezávislá, měli bychom statisticky vzato vlastně opravdu získat zastupitelský sbor, který v „politicky nerelevantních“ kritériích bude zhruba odpovídat složení celé společnosti. Proč toto tedy nepodpořit zavedením kvót?

Podstatné je totiž ono „statisticky vzato“ a shodné vnímání relevantních a nerelevantních kritérií. V takovém případě by totiž reprezentativní (a zároveň plně reprezentující) sbor vznikl v důsledku svobodné volby. I výběr kandidátů by takto mohl fungovat. Ovšem zavádění kvót by systém potenciálně spoutalo.

Na mou otázku „proč právě pohlaví?“ odpovídají kolegyně Recmanová a Šprincová v tom duchu, že je to vlastně historická nahodilost – není tu žádná objektivní výjimečnost tohoto kritéria, ale ženy jako skupina si toto kritérium uvědomily, a vzhledem k tomu, že jsou početnou skupinou s jasným a pochopitelným vymezením, dokázaly toto kritérium udržet na výsluní pozornosti. A mohou jistým způsobem i inspirovat další znevýhodněné skupiny lidí k emancipaci – což je jistě dobře. 

Emancipace má ovšem dva různé aspekty – jedním je uznání práv, druhým jejich naplňování. Zcela souhlasím s tezemi kolegy Chlouby o tom, že nejde jen o formální uznání práva, ale také o možnost jeho praktického uplatňování, nicméně tyto roviny je třeba odlišovat. Ve chvíli, kdy jsou rovná práva formálně uznána (Ústava, antidiskriminační zákon apod.), ale cosi neformálního (např. společenská konvence), co ovšem není s formálně zakotveným principem rovnosti v přímém rozporu, způsobuje, že právo není uplatňováno (např. když „se příliš neočekává“ od ženy, že by šla do politiky, ale nikdo jí to nezakazuje), nelze této skutečnosti vzdorovat formálními způsoby (např. které by z práva činily povinnost, anebo nějakým způsobem byly v neshodě s formálně uznaným a deklarovaným principem), ale rovněž neformálními (např. diskusí ve veřejném prostoru, apelem na uplatňování svých práv apod.). I z toho důvodu považuji zavádění kvót za velmi problematické. 

Navíc pokud by mohly být uplatňovány kvóty podle kritéria „pohlaví“, nic nebrání tomu, aby byly následně zaváděny kvóty podle jiných kritérií, na jejichž základě se emancipují, či jsou znevýhodněny jiné skupiny lidí (sexuální orientace, etnicita, věk - např. lidé před důchodem nebo čerství absolventi škol - povolání apod.). Jak je uvedeno výše – takovýto systém kvót by zcela spoutal skládání reprezentačních sborů, či minimálně složení kandidátek do těchto sborů. Při tom by bylo dosaženo stejného efektu, který by ze statistického hlediska mělo i pouhé abstrahování od „politicky nerelevantních“ kritérií při volbě svých zástupců. Efekt by byl tedy v posledku shodný, ovšem namísto svobodné vůle a zákonů statistiky byl by důsledkem sofistikovaného sociálního inženýrství. Vlastně bychom mohli mluvit o „depolitizaci“ sestavování kandidátek apod.

Oproti zavádění kvót v případě sestavování volebních kandidátek, domnívám se, že by byl velmi přínosný model zmíněný kolegyní Recmanovou – totiž kandidátky bez předem určeného pořadí kandidátů, kdy by nabytí získaných mandátů konkrétními osobami na kandidátce bylo striktně určováno počtem preferenčních hlasů pro danou osobu. Jednak by tím byla posílena vůle voličů a jednak by se tak více vyrovnaly šance na zvolení mezi jednotlivými osobami na jedné kandidátce.

Bariéry
Otázkou také je, podle čeho posuzovat, zda jsou politické struktury ženám přístupné, nebo ne. Lze to skutečně odvodit od jejich množství? Kolegyně Šprincová píše na závěr svého článku: „Jen si myslím, že je nespravedlivé, aby pohlaví fungovalo jako bariéra při vstupu do politiky. Pokud tuto bariéru odstraníme, bude jen na nás, voličích a voličkách, jaké ženy si do politiky zvolíme.“ Jsem přesvědčen, že s tímto výrokem nelze než naprosto souhlasit. A také se domnívám, že obsahuje podstatu toho, co je nejpodstatnější pro dosahování rovnosti mezi lidmi – tedy „bourání bariér“. Podobně jako v jiném kontextu máme bezbariérovou dopravu, či bezbariérové budovy, usilujme i o „bezbariérovou politiku“.

Ovšem jak poznáme, že je budova bezbariérová? Lze to odvodit podle toho, že počet zdravotně postižených, kteří se pohybují v jejích zdech, odpovídá jejich procentuálnímu zastoupení v populaci? Nikoli. Ale podle toho, že když tuto budovu navštíví byť jeden jediný vozíčkář, bude se v ní moci díky výtahům, rampám a nízkým prahům volně pohybovat. Nebo že když do ní vstoupí třeba jen jediný nevidomý člověk, dokáže se v ní orientovat třeba díky směrovkám napsaným Braillovým písmem.

Jan Sládek v jednom facebookovém komentáři zmínil, že sjezdu Strany Zelených se chtěly účastnit ženy, které se zároveň potřebovaly postarat o své malé děti. Proto tato strana zřídila na místě svého sjezdu hlídaný dětský koutek, kde bylo o děti postaráno. Ženy, které by jinak byly znevýhodněny a nemohly se zúčastnit, se takto mohly zcela zapojit do stranického jednání – bariéra byla zbořena. Osobně se domnívám, že toto je dobrý příklad toho, jak podporovat aktivní zapojování žen do politiky – nejde o jejich zvýhodňování, ale naopak o vyrovnání šancí, tedy o omezování nerovnosti. Myslím, že takovýto dětský koutek mohl být pro aktivní zapojení žen přínosnější, nežli zipování kandidátek, anebo kvóty na místa ve vedení strany.

Kolega Chlouba zmiňuje v souvislosti s nerovnými podmínkami také školství. Oba dva působíme v akademické samosprávě Univerzity Karlovy a víme, že studenti přicházející z různého sociálního prostředí mají nerovné podmínky pro studium. I v této souvislosti existují a rozvíjejí se mechanismy, s jejichž pomocí by se šance studentů měly vyrovnávat. Ovšem jedná se opět o určité „bourání bariér“, které má podmínky vyrovnat, nikoli někoho zvýhodnit. Studenti ze sociálně slabších rodin mají dostávat sociální stipendia na životní náklady, aby si nemuseli vedle školy ještě vydělávat na živobytí, a tudíž se mohli věnovat studiu stejně plnohodnotně jako jejich kolegové z majetnějších rodin. Studenti se zdravotním postižením mají přednostní nárok na získání koleje (včetně bezbariérových pokojů). Pokud mají uchazeči o studium vadu zraku, sluchu nebo řeči, jsou tomu plně přizpůsobeny podmínky přijímacího řízení. Studenti se zvláštními potřebami mohou mít i přizpůsobený individuální studijní plán. Všechny tyto mechanismy ovšem mají šance studentů vyrovnat. Není důvod pro to, aby na někoho byly kladeny menší nároky při přijímacích zkouškách nebo v rámci studia – pak by už nešlo o „bourání bariér“ v zájmu rovnosti, nýbrž o přístup nerovný.

Plenty vs. kvóty
V diskusi pod mým článkem mě velmi zaujala poznámka Jiřího Kubičky o newyorské filharmonii – od jisté doby tam uchazeči o členství v orchestru přehrávají za plentou, aby byli posuzováni jen podle svého hudebního výkonu, nikoli podle toho, kým jsou. Podle informací kolegy Kubičky se následně zvýšil podíl přijímaných žen. Ačkoli on sám tento příklad uvedl z jiných důvodů, já se domnívám, že je velmi vhodným modelovým příkladem, který bych se rád pokusil dále rozvést.

Mějme tedy filharmonii, do níž jsou přijímáni členové po přehrávkách před komisí, jež je vidí. Následně vezměme kritérium X, které nijak nesouvisí nadáním pro hudbu a schopností hrát na hudební nástroj (jako je třeba „pohlaví“), v němž mohou uchazeči a členové nabývat hodnot A a B, a podívejme se na strukturu orchestru. Zjišťujeme, že osoby s hodnotou A převládají nad osobami s hodnotou B oproti jejich poměru v celé společnosti. Máme podezření, že kritérium X má vliv na přijetí, resp. nepřijetí do filharmonie, ačkoli by nemělo. Můžeme reagovat dvojím způsobem – zaprvé zavést kvóty na zastoupení osob s hodnotou A a osob s hodnotou B, což ovšem vede k tomu, že u každého uchazeče musíme prověřit kritérium X a toto kritérium se stane podstatnou vědomou součástí rozhodování; anebo zadruhé postavit uchazeče za plentu a hodnotu kritéria X daných osob naopak vůbec neznat. Pokud byl náš předpoklad, že kritérium X mimoděk ovlivňuje rozhodovací proces, správný, měl by se nyní podíl osob s hodnotou A a osob s hodnotou B připodobnit poměru v populaci.
Na tomto příkladu můžeme ilustrovat výhodu plenty před kvótami. Pokud chceme lidi „osvobodit“ od toho, aby nějaké kritérium ovlivňovalo jejich osud, nelze tak činit skrze kvóty – kvóty nás naopak nutí toto kritérium brát aktivně v potaz a pohlížet na člověka podle tohoto kritéria. Naopak plenta nás onoho kritéria dokáže „zbavit“.

Ovšem pokračujme s filharmonií – ono to může skončit i jinak. Co když i po hraní za plentou zůstane poměr osob s hodnotou A a osob s hodnotou B disproporční oproti společnosti. První možností je, že ačkoli jsme to nepředpokládali, může kritérium X souviset se schopností hrát na hudební nástroj. Například kdyby se ukázalo, že „leváci“ mají z nějakého neznámého důvodu větší talent pro hudbu než „praváci“ jaksi „od přírody“. Pak je to přirozený fakt, s nímž se nedá nic dělat. Ovšem je tu i druhá možnost, totiž že lidé mohli mít v závislosti na hodnotě kritéria X odlišné šance svůj hudební talent rozvinout. Řekněme, že kritériem X je „majetnost rodiny, v niž dotyčný vyrůstal“ a hodnotami A a B (velmi zjednodušeně) „bohatí“ a „chudí“. Pak můžeme například dojít k závěru, že hudebníků z chudých rodin je méně oproti očekávání nikoli pro menší talentovanost, ale protože neměli tolik příležitostí své hudební nadání rozvíjet (nemohli si dovolit dobré učitele hudby z finančních důvodů apod.). Bylo by za takových okolností řešením zavedení kvót? 

Nebylo – pokud by byli přijímáni hudebníci z chudých rodin, přestože by jejich hra byla horší, jednak by se snížila úroveň celého orchestru, ale zejména by došlo k zásadní nerovnosti při posuzování, neboť plenta musí být stržena a kritérium „majetnost rodiny“ se stává silnějším, nežli kvalita hry. Situace je ovšem evidentně nespravedlivá („bohatí“ mají větší šance), tak jak ji řešit? Řešení musí přijít na stejné úrovni, kde vzniká sama nerovnost. Bylo by tedy vhodné například podporovat z veřejných peněz hudební výchovu pro děti z chudých rodin a těm zvláště talentovaným umožnit studovat na kvalitních hudebních školách pomocí štědrého systému stipendií. Tím bude nespravedlivá nerovnost kompenzována a za plentu při přijímání do filharmonie budou již předstupovat lidé se stejnými šancemi – kritérium X bude pominuto, bariéra odstraněna.

Kvóty tedy nefungují ani jako kompenzace nespravedlnosti vznikající jinde – mohou se jednak samy stát zdrojem jiných nespravedlností, ale hlavně neřeší základní problém. Filharmonie obsazená pomocí kvót by sice vytvářela dojem rovnosti (ve smyslu stát se jejím členem), ale faktem by bylo, že v tom podstatném by si lidé zůstávali nerovní – neměli by stejnou šanci stát se dobrými hudebníky.

Vítězství ?
Takto jsme se dopracovali až k otázce, co by vlastně bylo „vítězstvím rovnosti“. Z uvedených reakcí usuzuji, že mnozí účastníci diskuse jej vidí ve stavu nabytí rovného zastoupení mužů a žen na volebních kandidátkách či v zastupitelských sborech bez ohledu na způsob, jakým bude tohoto stavu dosaženo. Včetně toho, aby ženy byly cíleně přesvědčovány ke vstupování do politiky, a včetně volebních kampaní, v nichž se z „ženskosti“ kandidujících žen stává deviza, pro niž by měly být lidmi voleny. Tento názor nesdílím. Domnívám se, že skutečného „vítězství rovnosti“ lze dosáhnout pouze a jedině v lidských myslích. Stav, kdy muži i ženy budou za své reprezentanty libovolně volit muže i ženy, aniž by se jakkoli pozastavovali nad tím, že je dotyčný „muž“ nebo „žena“; stav, kdy muži i ženy budou chtít být reprezentanty svých spoluobčanů a nikdo se nebude pozastavovat nad tím, že „muž“ nebo „žena“ chce vstupovat do politiky, natož tomu jakýmkoli způsobem bránit; stav, kdy budou lidé svobodně jednat a rozhodovat se, kdy budou ctít vzájemnou rovnost, nikoli proto, že je k tomu někdo nutí, ale protože se budou rovniskutečně cítit – to je cíl, o nějž bychom měli usilovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Plenta Pondělí, 30.Června 2014, 19:49:32

Poslednímu odstavci rozumím tak, že toho stavu "vítězství rovnosti" v lidských myslích by bylo při sestavování kandidátek dosaženo, kdyby hodnotitelé ty potenciální kandidáty hodnotili, jakoby tam ta plenta byla a oni nevěděli, kdo je muž a kdo žena; nemělo by to na jejich rozhodování žádný vliv.

Ale podle čeho by se to poznalo? Lidé přece většinou nevědí, podle čeho se rozhodují a podle čeho posuzují.



Slepé hodnocení se často používá například při posuzování kvalit vína, audiotechniky, léků atd. Znalci vína či auditechniky bývají nezvratně přesvědčeni, že rozdíl v kvalitě jasně vnímají a nejsou ovlivněni značkou a cenou výrobku: dražší a značkové výrobky jsou prostě lepší. Ovšem v slepých pokusech se opakovně ukazuje, že znalci ve skutečnosti nehodnotí víno za stovky dolarů lépe než víno za deset dolarů, pokud tu informaci o značce a ceně nemají. U audiokabelů je to dokonce tak, že ti experti nejenže nepoznají sluchem rozdíl mezi drahým a laciným kabelem, ale ani rozdíl mezi drahým kabelem a rozmotaným drátěným ramínkem.

O tom, jak se to děje, že je u nás v politice tak málo žen, víme bezpečně málo. Když se o tom diskutuje, slyšíme většinou jen samé nepodložené spekulace. Při sestavování kandidátek není plenta ze zjevných důvodů možná. Plentu v myslích vytvořit nelze. Kvóty nejsou opakem plenty, ale určitou její náhradou, ovšem velmi nedokonalou, to uznávám.

Myslím si ostatně, že lepší než spekulace o tom, co by kvóty teoreticky způsobit mohly, by bylo podívat se na zkušenosti zemí, kde se užívají.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.