Mohlo být hůř

Vítěz kolumbijských prezidentských voleb – od roku 2010 vládnoucí Juan Manuel Santos – je sice konzervativec a patricij, jeho letošní konkurent byl ale ve všech ohledech horší. Pravičáka Santose tak nakonec podpořila i velká část levice.

Průběh kolumbijských voleb nemohl nikoho překvapit. Země potvrdila status nejkonzervativnější bašty v Jižní Americe, když proti sobě ve druhém kole stanuli dva pravicoví kandidáti: dosavadní prezident Juan Manuel Santos a neoliberální ekonom Oscár Iván Zuluaga, za něhož se ukryl bývalý prezident země Álvaro Uribe. Vysloužilému politikovi a momentální Nemesis Santose totiž ústava zakazuje znovu kandidovat.

Juan Manuel Santos zvítězil až ve druhém kole konaném 15. června. Foto archiv WEF

Vítězem je nakonec současná hlava státu; Santos získal v druhém kole těsně nad padesát procent a svého soupeře porazil o 800 tisíc hlasů. Výsledek se víceméně očekával, řada průzkumů naznačovala Santosovo vítězství už v prvním kole. Místo toho vstoupil do závěrečného klání až z druhé pozice, což muselo otřást sebedůvěrou prezidenta i jeho strany. Kdysi populárnímu Santosovi srazila oblibu nejen roztržka s bývalým mentorem Uribem, ale také nespokojenost s jeho vzdělávací a zemědělskou politikou, která vyvrcholila na konci minulého roku sérií stávek, studentských protestů a nepokojů. Jedním ze zdrojů nevole je mimochodem dohoda o zóně volného obchodu se Spojenými státy.

Prezident musel sám sebe před druhým kolem víceméně ztotožnit s budoucností mírového procesu a svého oponenta naopak s pokračujícím krvavým konfliktem. Podařilo se mu to, i když jeho výsledek nebyl zářný; druhé kolo nepřilákalo ani polovinu populace a na milion voličů vhodilo buď prázdný volební lístek, nebo byly jejich hlasy neplatné.

Bez ohledu na jeho upachtěnost je přesto Santosovo vítězství víceméně dobrá zpráva, a to nejméně ze tří důvodů.

Nejdiskutovanější je bezpochyby již zmiňované pokračování mírových rozhovorů v Havaně mezi vládou a Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie (FARC); existuje také perspektiva obnovení rozhovorů s Národně osvobozeneckou armádou (ELN). Naděje na ukončení posledního ozbrojeného konfliktu v Jižní Americe přitom nikdy nebyly větší. Na Kubě vzniká přijatelný mírový kompromis a obě strany deklarují svou připravenost ho dodržet; FARC dokonce bez dalších podmínek trpělivě čekaly na výsledek prezidentských voleb.

Kdyby se prezidentem stal Zuluaga, jednání by téměř bezpochyby zkrachovalo. Vždyť jedním z důvodů roztržky mezi současným prezidentem a jeho předchůdcem Uribem bylo právě otevření možnosti mírového ukončení konfliktu. Zuluaga a Uribe reprezentují tu část společnosti, která touží po pomstě za mrtvé a další brutální militarizaci venkovských oblastí země, bez ohledu na ztráty chudých zemědělců, jež tato domácí válka už půl století systematicky vyvražďuje. Uribe i početná část společnosti mají velmi ke svému radikálnímu postoji osobní důvody; konflikt mezi Revolučními ozbrojenými silami a vládou po čase nabyl podobu jakési krevní msty. Sám bývalý prezident v něm ztratil otce.

Existují však další důvody, proč mít relativní radost ze Santosova znovuzvolení než jen kvůli často diskutovanému míru. Novinář Jorge Iván Cuervo ve svém sloupku pod názvem Mandát pro levici pro deník El Espectador upozornil na význam, jaký měla tradičně přehlížená kolumbijská levice na vítězství v druhém kole. Bez podpory Enriqua Peñi losa a jeho zelených, a především demokratické levice sjednocené za Clarou Lopézovou Obregónovou, by se Zuluaga téměř určitě stal prezidentem. Spojenectví s levicí přinutilo Santose přijmout výrazně středový program oproti jeho prvnímu období, včetně dlouho očekávané reformy zemědělství, vzdělávání a zkorumpované justice. A dá se předpokládat, že nový kabinet bude muset mnohem výrazněji pracovat na snížení chudoby. Santos není levici zavázán jen za vítězství prezidentského úřadu; pouze díky malým levicovým stranám může jeho vláda získat nadpoloviční podporu v novém Senátu, kde se Uribemu podařilo původní pravicovou koalici výrazně rozštěpit.

Třetí pozitivum má regionální a mezinárodní rozměr. Z téměř exaltovaných gratulací a ujišťování o „silném mandátu“ od brazilské prezidentky Dilmy Rousseffové a dalších státníků Jižní Ameriky se dá vyčíst jejich úleva. Kromě vidiny míru je důvodem Venezuela. Situace u kolumbijského souseda je neustále napjatá a Kolumbie, tradiční rival a něco jako zosobnění Spojených států v regionu, zatím hraje vyváženou roli. Zuluagovo vítězství by bezpochyby přineslo dramatické zhoršení vzájemných vztahů a obnovilo hrozbu vojenského konfliktu. Álvaro Uribe je totiž ve Venezuele považován za ďábla a byl opakovaně obviněn z organizace nepokojů. Uribe sám naopak osobně i politicky nesnášel Huga Cháveze a k jeho nástupci má podobné sympatie. Kromě míru s FARC to byla normalizace vztahů s chávistickou Venezuelou, kvůli které Uribe zatratil bývalého korunního prince.

Od staronového prezidenta Juana Manuela Santose nikdo nemůže očekávat zázraky. Bývalý jestřáb se možná posunul do středu a kvůli umírněným voličům dokonce uznal selhání americké války proti drogám nebo připustil určitá práva sexuálním menšinám. Ale je to pořád muž současné ekonomické a politické elity, bývalý ministr obrany v Uribeho vládě a člověk, co neváhal nasadit proti demonstrantům armádu. Kolumbijci ze dvou možností přesto zvolili lepší možnost. Byť jen zprostředkovaný návrat bývalého prezidenta k moci by ohrozil stabilitu země a celého regionu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.