V 90. letech měla česká společnost poměrně dobře našlápnuto, aby zabránila pandemii HIV/AIDS. Kromě řady vlastních vynikajících odborníků se sem sjížděli guru z okolních států s upřímnou a zkušenostně i finančně podloženou snahou pomoci v České republice vytvořit účinný systém prevence. Drogám nezabráníte, ale s AIDS se dá něco dělat!, bylo úvodní doporučení Česko-slovensko-švýcarské zdravotnické společnosti, vytvořené za tímto účelem.

Preventivní strategie byla založena na práci s rizikovými skupinami: narkomani, prostitutky a gayové. Nákladné plošné preventivní akce (šíření informací prostřednictvím médií) byly včas odhaleny jako nepříliš efektivní a pokud se prováděla primární prevence, tak cíleně na základních a středních školách. Fungovalo to, a tak společnost nabyla dojmu, že se to s AIDS přehání, že je peníze potřeba utratit jinde apod.

Situace nakonec dospěla tak daleko, že v době, kdy bylo v České republice tři sta HIV pozitivních (v roce 1996) se na prevenci věnovalo třicet milionů korun, dnes, kdy je HIV pozitivních 2221 (k 30. 4. 2014), se na prevenci věnují tři miliony. Nejsou vydávány téměř žádné preventivní materiály, dostupnost testování znatelně poklesla.

Pokud se však podíváme na rizikové skupiny, ne všechny z nich postihlo zanedbávání celostátní prevence HIV stejně. Ujaly se jich nevládní organizace, které byly schopny i v nepříznivých společenských podmínkách zajistit kontinuitu své činnost, hledat stále nové zdroje financování atd. Tak tomu bylo v případě uživatelů drog a sexuálních pracovnic, poněkud bezprizorní však zůstala skupina gayů.

Prošli si svým coming out, mohli volně vyjadřovat své city, navazovat kratší i trvalejší vztahy, ale na zdravotní rizika, která jsou zvlášť v případě análního sexu mnohem vyšší, se poukazovalo jen výjimečně.

Zpočátku jim to procházelo. Promořenost virem HIV byla v postkomunistických zemích celkově velmi nízká, takže i častější náhodné nechráněné sexuální kontakty mohly projít a procházely bez nežádoucích následků. Avšak to se pomalu začalo měnit.

Virus HIV začal stále více do gay komunity pronikat. Skutečný počet případů HIV je podstatně vyšší, než jaký je počet prokázaných případů a podle kvalifikovaných odhadů je mezi gayi v ČR už 5 % HIV pozitivních. Staly jsme se zemí, v níž počet HIV pozitivních dosáhl v přepočtu dva případy na 100 000 obyvatel a jsme třetí zemí (za Chorvatskem a Slovinskem) s nejvyšším počtem HIV pozitivních gayů resp. mužů majících sex s muži.

Přesto ani dnes nejsou rozvinuty efektivní terénní zdravotně sociální služby, v jejichž rámci by gayům byly poskytnuty informace (letáky, brožurky), prostředky prevence (kondomy a lubrikační gely) a poradenství.

Čeští gayové či spíše obecněji muži, kteří mají sex s muži, nejsou promiskuitnější než jejich protějšky kdekoliv jinde na světě. Jejich problémem je, že prostě nepoužívají kondom. Často to vypadá spíše tak, že kdo používá kondom, je podezřelý, nebo že svému partnerovi nedůvěřuje a zraňuje tak jeho city. Daň za takovouto pseudodůvěru je obrovská.

Pro řadu gayů je jejich klub také jejich domovem, kterého se nechtějí vzdát i v případě, že jsou HIV pozitivní. A tak se v poslední době začínají chytat další obezličky: nízká virová nálož.

Léčenému pacientu se samozřejmě snižuje virová nálož, ale v žádném případě to nezaručuje bezinfekčnost v žádném sexuálním styku obzvláště pak v případě análního styku. Tak se stalo, že se nakazil gay od svého přítele, který ho utěšoval tím, že sice je HIV pozitivní, ale má nízkou virovou nálož, nejen virem HIV ale dokonce i syfilidou.

Nakonec si všichni musíme přiznat, že jediné, co nás před virem HIV ale i ostatními pohlavně přenosnými infekcemi ochrání je kondom. Nebyl ještě překonán, a používat jej při sexuálním styku je prostě normální. A má to efekt.