Předvánoční čas, sháníte dárky, dokončujete rozdělané věci, abyste stihli konec roku, prostě blázinec, který si sice vždy vyčítáte, ale to je tak si všechno, co s tím můžete dělat. No, a do tohoto zmatku vám zavolá novinář, že jste podle analýzy policie a státního zastupitelství součástí „hydry“, co sabotovala fungování institucí demokratického státu. A máte pod stromeček v podstatě naděleno.

Nebýt už dostatečně obouchaný několika málo obviněními z různých protistátních nekalostí z minulosti, asi by to na mne v tom předvánočním čase dolehlo. Co by to asi udělalo s člověkem, který nebyl nikdy konfrontován s prací orgánů činných tak jako já, říkal jsem si.

↗

Jméno Petra Dimuna se objevilo v dokumentu, který byl stanoviskem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pro Ústavní soud. Foto David Špidlen, Mediafax

Některé orgány činné mají prostě kratochvilné sklony sdělovat lidem některé důležité věci v jejich životě třeba v době narozenin, závažných nemocí či úmrtí jejich blízkých, popřípadě právě před Vánoci. Je v tom dávka cynismu, nadřazenosti i nesmírně oduševnělé vyšetřovací taktiky, připomínající vzdáleně praktiky jejich předchůdců z dob normalizačních.

Jakkoliv bylo mé jméno v onom dokumentu, který byl stanoviskem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pro Ústavní soud ve věci ústavní stížnosti na jeho působnost v daném případu, zmíněno okrajově a navíc naprosto v absurdní souvislosti, mí mediální fanoušci vzkaz olomouckých státních zástupců pochopili a můj sabotážnický profil živí v podstatě vždy, když jen mají možnost.

V podstatě si jen Ivo Ištván zívne a v redakci MF Dnes už mají „ti, co dlouhodobě sledují dění v české justici a fandí její očistě“ hotový článek, kde nesmí zmínka o mně coby sabotážníkovi chybět.

Proto mne nepřekvapilo, že zcela bez jejich reakce vyšuměl rozhovor Ivo Ištvána pro Echo24, v němž jen tak, jakoby se nechumelilo, celou sabotážnickou konstrukci odvolal. Prý se toho chytli jeho nepřátelé a hloupí novináři, přitom to je jen počáteční právní konstrukce, nápad, který se může během vyšetřování změnit.

Obscurum per obscurius: Kdybych pana Ištvána neznal osobně a svého času se ho nezastával proti lidem, kteří o něm rozhlašovali, že je blázen, asi bych to bral osobněji. Takhle jsem jen konstatoval, že jsem se v něm lidsky zmýlil.

Obvinit někoho ze sabotáže, zahrnout jej do skupiny páchající protistátní činnost, to je totiž silný kalibr, který se jen tak nevytrubuje do světa. Svého času se za sabotážnictví uděloval i trest smrti a dnes je v trestním zákonu roven terorismu, včetně možnosti použít na jeho odhalování i mimořádné vyšetřovací prostředky.

Označíte-li veřejně někoho za sabotážníka, má to pro něj společenské důsledky. A není-li to osoba znalá humoru orgánů činných tak, jako já, může to s někým i praštit. Minimálně mu to zcela jistě zkomplikuje život, práci či podnikání — kdo by taky chtěl mít něco společného s protistátním živlem, sabotážníkem, že.

A o to asi v celém tomhle protisabotážnickém tažení šlo. Koneckonců, mnoho veřejných autorit dneška otevřeně mluví o potřebě strachu, který lidi bude nutit chovat se řádně a neporušovat zákony. Jak říká Andrej Babiš, na StB bylo pro něj sympatické, že se jí všichni báli a nekradli. V tomhle normalizačním reji masek je pak těžko volat po racionalitě a zamyšlení se nad tím, že sabotáž se jako trestný čin dostala poprvé do trestního zákona v roce 1950, protože soudruzi neměli nástroj represe na sedláky, co se nechtěli podvolit.