25. výročí Tchien-an-menu

Známá sinoložka přibližuje průběh, způsob reflexe i celkový kontext událostí, jež v červnu 1989 vyvrcholily masakrem u náměstí Nebeského klidu. Oč vlastně při tzv. Pekingském jaru šlo a co po něm zůstalo?

Dne 5. června 1989 v poledne po hlavní pekingské třídě Čchang-an-ťie, která na severním okraji protíná náměstí Tchien-an-men, pomalu projížděla kolona tanků. Uplynulo sotva jeden a půl dne od chvíle, kdy si jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády o kus dál směrem na západ na stejné třídě prorážely cestu k náměstí, aby učinily konec studentskému hnutí, a střílely po bezbranných lidech, kteří nevěřili, že by vojáci mohli použít ostré náboje.

Před blížící se kolonou přecházel po přechodu směrem k hotelu Peking mladík s nákupními taškami v obou rukou. Najednou se uprostřed široké třídy přímo proti prvnímu tanku zastavil a výmluvným gestem mu dal najevo, ať kouká zmizet. Ještě další dvě minuty se pokoušel tank přivést k poslušnosti, než k němu přiběhlo několik lidí a odvedli ho pryč. Celá scéna je zachycena například zde.

Nikdo neví, kdo byl ten neznámý hrdina, jenž se stal symbolem Pekingského jara, které tehdy právě skončilo.

Známý Neznámý hrdina před řadou tanků. Foto Stuart Franklin, Wikimedia Commons

Zprávy o Tchien-an-menu
V Československu se roku 1989 o studentských demonstracích, které začaly v Pekingu v polovině dubna, v novinách nepsalo. Četli jsme o nich v čínském tisku, který měla předplacený paní Tchang Jün-ling, a žasli jsme nad nimi, byť podrobnost zpráv a interpretace dění kolísaly podle toho, jak kolísalo vedení KS Číny v názoru, co se studentským hnutím udělat.

Rudé právo uveřejnilo informaci o dění v Pekingu poprvé až 4. června kdesi uvnitř listu formou krátké noticky o potlačení pokusu o kontrarevoluci v Číně. Večer v televizních novinách se pak mihl záběr zatčených studentů, jak je přivádějí k výslechu a gestem charakteristickým pro čínskou policii jim násilím tisknou hlavu dolů, aby vypadali, jako že hluboce litují svých zločinů.

Západní média naopak o dění v Pekingu informovala od počátku a podrobně a záhy vytvořila efektní obraz zápasu dobra proti zlu, studentů coby hlasatelů demokracie a svobody proti autokratické komunistické straně. Na konci roku 1989 tentýž obraz převzalo naše studentské hnutí a součástí sametově revoluční doby bylo i vyjádření solidarity s čínskými studenty.

Události však ve skutečnosti nebyly tak jednoznačné, vztahy studentů ke komunistické straně i mezi sebou byly mnohavrstevné a vyvíjely se. Důležitými aktéry vedle studentů byli dělníci, kteří se pokusili založit nezávislé odbory, a další pekingští obyvatelé.

O co vlastně šlo?
Dění z jara 1989 v Pekingu (a částečně i v jiných čínských městech) v sobě zahrnuje prvky tradičních forem protestu a studentských „hnutí“ charakteristických pro úsilí čínské inteligence o modernizaci od počátku 20. století. Vše začalo pietní vzpomínkou na někdejšího generálního tajemníka strany Chu Jao-panga, který byl roku 1987 v rámci boje proti „buržoaznímu liberalismu“ odstaven od moci.

Když 15. dubna 1989 zemřel, začali se na náměstí Tchien-an-men v samém srdci Pekingu shromažďovat studenti k pietním shromážděním a ozvaly se hlasy, že ÚV nevěnuje dostatek vážnosti památce svého bývalého generálního tajemníka. O týden později studenti zformovali petici se sedmi požadavky. Na schodech do budovy Velké síně lidu, kde probíhají důležitá stranická a státní zasedání, pak v patetickém gestu poklekli tři studentští zástupci s peticí. Nikdo ji však od nich nepřevzal a události nabraly nový spád.

Na prvním místě mezi studentskými požadavky byla žádost, aby Politbyro přehodnotilo svůj postoj k zásluhám zesnulého Chu Jao-panga. Tato prosba měla hlubší smysl, neboť Chu Jao-pang se těšil pověsti liberálního politika a zastánce názoru, že v Číně je třeba otevřít debatu o politických reformách. Žádost o přehodnocení jeho osobnosti byla nepřímo vyjádřeným požadavkem, aby se vedení země se vší vážností začalo zabývat demokratizací systému.

Studenti dále žádali svobodu tisku a nezávislé zpravodajství, boj proti korupci v nejvyšších stranických kruzích („nejvyšší straničtí a státní představitelé ať zveřejní majetek svůj a svých příbuzných, ať rázně zakročí proti korupci a zveřejní výsledky svého šetření“), zlepšení materiálních podmínek studentů a učitelů a také rehabilitaci všech, kdo byli perzekvování v kampani „proti buržoaznímu liberalismu“.

Fenomén studentského hnutí provází celý proces čínské modernizace ve 20. století s jeho snahou proměnit Čínu ve spravedlivou a racionální společnost. Je postaven na přesvědčení, že když se mladí lidé spojí a vyjdou do ulic, aby ukázali, že jsou připraveni k oběti, uvedou dějiny do pohybu správným směrem. Tak je v čínských učebnicích historie vykládán odkaz Májového hnutí 1919 i dějiny komunistické strany a revolučního hnutí. Studenti, kteří na jaře 1989 odcházeli demonstrovat na náměstí Tchien-an-men, byli podle svých historických vzorů připraveni k oběti v přesvědčení, že i oni pohnou dějinami a přinesou Číně pokrok. Prvek sebeobětování ještě zesílil, když vláda odmítla přijmout petici, a studenti zareagovali hladovkou.

Široká veřejnost postoje a gesta studentů sledovala se zájmem a sympatiemi a vyjadřovala jim podporu. Lidé se začali scházet na náměstí, které překypovalo karnevalovou atmosférou, hudbou a tancem, také kvůli do té doby nepoznanému pocitu svobody. Pekiňané se nadchli pro „svoje“ náměstí, kam nesahá vliv povinných politických školení ani pokrytectví ideologie hlásající rovnost a zároveň zaštiťující prudce narůstají nerovnost. V jednu chvíli se zde shromáždilo víc než jeden milión lidí.

Neodmyslitelnou součástí dnešní podoby náměstí jsou četná kontrolní stanoviště. Foto Olga Lomová

Dědictví Tchien-an-menu
Hnutí na Náměstí Tchien-an-men bylo nakonec brutálně potlačeno armádou o síle dvou set tisíc vojáků. Před tím, než vojáci dostali příkaz k zásahu, proběhlo přeskupení sil uvnitř Politbyra, reformně naladění politici v čele s tehdejším generálním tajemníkem Čao C´-jangem byli odstaveni a moc se přesunula do rukou konzervativců a technokratů, které tehdy reprezentoval Li Pcheng (s Teng Siao-pchingem v pozadí). Čao C´-jang pak až do své smrti v roce 2005 žil v domácím vězení, události z jara 1989 se staly tabu a lidé, kteří by je chtěli připomínat, jsou vězněni, případně různě šikanováni.

Masakr na náměstí Tchien-an-men (a je jedno, že ve skutečnosti lidé umírali především na přístupové cestě k náměstí) představuje zlom v poválečných čínských dějinách. Po Tchien-an-menu ztratila KS Číny legitimitu, která od vítězství komunistické revoluce v roce 1949 stála na úzkém sepětí „lidu“ a moci. Kredit ztratila i armáda, hlavní pilíř, na němž stojí moc KS.

Odcizení mezi lidem a mocí symbolicky vyjadřuje dnešní podoba největšího náměstí na světě. Původně bylo postavené na počest vítězství lidové revoluce a jako místo, kde lid si podává ruce s mocí. Dnes obrovskou plochu náměstí rozdělují zátarasy, návštěvníci musí projít bezpečnostní kontrolou jako na letišti, všude kolem hlídají muži v uniformách.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Olga Lomová - vysokoškolská učitelka

dokument doby Středa, 4.Června 2014, 21:12:34

Napsali jsme tehdy s Martinem Hálou blok informací o Tchien-an menu pro RR -- viz http://cck-isc.ff.cuni.cz/1pubs/OlgaLomova/clan/RR/RR13_01.htm

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.