Včera a dnes se v Praze konají dva Majálesy — jeden Pražský a druhý Studentský. Jeden jako festivalová megaakce v Letňanech a druhý jako neziskový DIY projekt. Jeden jako mainstream a druhý jako alternativa. Hodně se o nich napsalo už vloni, kdy ten druhý vznikl, roky předtím zaznívaly kritické hlasy na adresu rok od roku monstróznějšího festivalu. Můj postoj k oběma je dostatečně známý a tak se ve svém dnešním textu zaměřím na ten aspekt, který mě i jako aktivistku proti sexismu na univerzitní půdě provokuje — na volbu Krále a Miss Majálesu.

Hlavně sexy

V předmajálesovém období se na každé z pěti velkých vysokých škol v Praze konala volba královny krásy. Některé vysoké školy, jako například Vysoká škola ekonomická nebo Česká zemědělská univerzita svoji Miss volily už poměrně dlouho, jiné se připojily až se vznikem této soutěže na Pražském Majálesu. Není to zase tak dávno, když jsem jej navštívila jako čerstvá studentka UK na konci prvního ročníku, kdy se i na tomto festivalu ještě volil Král/Královna. Za ČVUT a UK dokonce dvě dívky kandidovaly, i když nezvítězily.

↗

Majáles by měl být osobitou kritikou současných poměrů, ať už ve společnosti nebo na školách. Foto TOMPOL, Mediafax

Pokud se podíváme na prezentaci kandidátek, zjistíme, že se poměrně podstatně liší od prezentace kandidátů — už jen proto, že nemají žádný „program“, ale jen poměrně neurčité prohlášení, ve kterém dominuje obvykle krátké představení ve stylu „nesnáším přetvářku, mám ráda malování a výzvy, ráda se bavím“ a pak samozřejmě deklarace podpory „svému“ kandidátovi na Krále Majálesu. Když už dívky chtějí zvítězit, pak hlavně proto, že je to pro ně pocta, nebo proto, aby ukázaly všem přítomným, že holky ze školy XY jsou krásné, sexy a tak podobně.

Tomu pochopitelně odpovídá i jejich fotoprezentace, která je, zdá se, pro volbu naprosto klíčovou záležitostí. Úplně pominu to, že jejich kolegové mají možnost prezentovat se v krátkém videu, a zaměřím se rovnou na rozdíly mezi fotoprezentací kandidátek na miss a kandidátů na krále.

Zatímco u kandidátů na krále se jedná o fotografie prezentující aspoň nějakou akci — i když často v podobě minimálně kontroverzní, u kandidátek na miss vidíme poměrně snadno zaměnitelné fotografie dívek pózujících tu ve spodním prádle nebo plavkách, tu zase v šatech. Na rozdíl od králů se o miss nedozvíme skoro nic.

Potvrzením pasivní role studentské královny krásy je pak i samotné pojetí hlasování o ní. To se odehrává nikoliv přímo na místě, jak tomu je u králů, ale na internetových stránkách portálu idnes.cz právě na základě fotografií a krátkého textu, kterým má být její prohlášení.

Na samotném festivalu se pak mimo vyhlášení soutěže diváci dočkají pouze opakovaně kritizované promenády v plavkách. Základní zpráva, kterou koncepce a prezentace soutěže Miss Majáles vysílá, je poměrně jednoduchá: Tvoje názory nebo schopnosti nikoho nezajímají, hlavně se hezky usmívej a tvař se sexy.

Party boys

Abych nebyla kritická jen k volbě Miss Majáles, vezmu si tak říkajíc na mušku i volbu krále pražského studentstva. Mým králem samozřejmě není, jelikož jsem demokratka. Tato kategorie by se na první pohled zdála být aspoň o trochu více zajímavá, než přehlídka aspirantek na placené ramínko na šaty, vzhledem k tomu, že se od králů očekává větší aktivita. Realita ovšem není zase tak slavná.

Začněme, podobně jako v případě dívčího klání, u programu, který kandidáti na krále měli představit. Původní idea, pokud taková skutečně byla, klidně mohla být velmi smysluplná — prostřednictvím kandidáta na krále a jeho programu mohli studující dát najevo, co by na svých školách zlepšili. V dnešní podobě se však poměrně logické a vážně myšlené náměty jako tu zrušení papírových indexů nebo rekonstrukce kolejí, tu zase elektronizace studijních materiálů, mísí s těmi více či méně trapnými.

Samozřejmě nemám nic proti vtípkům nebo klasickým „požadavkům“ na více alkoholu a naopak zrušení kocoviny, které se vzhledem ke studentské hospodské kultuře tak nějak čekají, ale požadavek „Zavést předmět „číčologie“ a proniknout tak do tajů ženské mysli“ mi přijde už opravdu poněkud nehodné vysokoškolského studia, a to i toho masového.

Není nikterak překvapivé, že dominantní vlastností studentského krále podle Pražského Majálesu, by mělo být bavičství. Koneckonců kdo jiný, než extrovertní pařmen by se taky hrnul jak do volby krále na party v některém z pražských klubů, tak do tajemně znějící „volné disciplíny“ na monstrózním pódiu před stovkami lidí. Právě silný implicitní důraz na tyto vlastnosti ještě více zdůrazní rozdíl mezi aktivním králem a jeho krásným, leč spíše pasivním doplňkem v podobě miss.

Student jako cílová skupina

Jaký je tedy ideál studentského krále a ideální studentky? Ačkoliv jich na vysokých školách celkově studuje přes 50 %, zdá se, že Pražský Majáles, stejně jako Majálesy v dalších městech, daleko spíše než schopnosti studentek zajímá to, jak vypadají a jestli dostatečně podporují „svého“ krále. Tím králem je zase ten největší pařmen, který v optimálním případě láme jedno dívčí srdce za druhým.

Oba dva ideály jsou potvrzením stereotypů, které však v tomto případě dostávají ještě jiný rozměr — rozměr budování ideálního studenta jako komerční cílové skupiny s určitým typem potřeb. Jaké potřeby může mít štíhlá krasavice pro to, aby zůstala štíhlou krasavicí, případně extrovertní party-man pro to, aby jím zůstal, je nasnadě. Jo a obě skupiny se taky vzdělávají, ale jen občas...

Abych nebyla špatně pochopena — moje kritika Pražského Majálesu nevychází z konzervativních pozic a není postavena na nějakém výrazném odmítnutí hudebního festivalu jako formy studentské zábavy. Party koneckonců ke studentstvu také patří a vždy patřila.

Pražský Majáles pro mě ale není tím skutečným Majálesem, který byl vedle zábavy primárně osobitou kritikou současných poměrů, ať už ve společnosti nebo na školách. To je funkce, ve které hudební festival v Letňanech nejen selhává, ale naopak jde přímo proti ní. Nebo vy snad vidíte nějakou kritiku současných poměrů v předraženém vstupném, pití značkových drinků a posilování genderových stereotypů?