Majáles a studentská identita

Studenti se pod tlakem trhu stále více vzdávají toho nejcennějšího, co mají – ideálů a prostoru je uplatňovat. Jenže konkurenční projekt úspěšné kariéry pro ně bude v časech nezaměstnanosti stále méně realizovatelný.

Kateřina Kňapová na stránkách Deníku Referendum před časem otevřela debatu o roli studenta ve společnosti. Vzhledem k tomu, že se blíží Majáles, který má za cíl navázat na historickou tradici studentských májových slavností vznikajících z iniciativy studentů, stojí za to se tématu studentské identity věnovat trochu podrobněji.

Text Kateřiny Kňapové s jistou nadsázkou popisoval dva druhy studentů: studenta veřejného a soukromého. Hlavní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že ten druhý se stará především sám o sebe – studuje, pracuje, chodí na stáže, aby získával potřebné položky do životopisu a zvyšoval tak svoji hodnotu na trhu práce, a v pátek paří. Studenta veřejného naopak charakterizují ideály společenské a systémové kritiky. Podle Kateřiny Kňapové je dnes student veřejný ohroženým druhem. Její popis je ale trochu zjednodušený, protože automaticky předpokládá, že každý student veřejný musí být levicového smýšlení. Řada studentů by se navíc bránila, že na stáže nechodí jen kvůli svému budoucímu uplatnění, ale že si vybírají takové, které jim připadají smysluplné a veřejně prospěšné.

Instrumentální myšlení
Spíše než zdůrazňovat, že existují dva druhy studentů (jeden samozřejmě ten lepší a druhý horší), je podle mne třeba říct, že studenti obecně jsou stále více tlačeni k určitému způsobu myšlení. Není to žádný převratný objev. Po studentech se zkrátka čím dál více chce, aby mysleli v kategoriích nákladů a výnosů, zisků a investic. Studenti tedy investují do svého vzdělání, růstu své kvalifikace, získávání zkušeností a kontaktů. To ale nutně vede k tomu, že činnosti, kterými tráví čas, nedělají jen pro ně samotné. Do školy chodí kvůli diplomu, do práce, aby si vydělali peníze, a na stáže, aby obohatili svůj životopis. Všechno, co dělají, je nakonec pouhým prostředkem k získání něčeho jiného. Jedinou aktivitu, kterou vykonávají pro ni samotnou, zůstává zábava. Ta jediná má to privilegium, že své opodstatnění nemusí čerpat z toho, že pomocí ní dosáhnou něčeho dalšího, ale její smysl je v ní samotné, v tom, že se bavíme.

Luxus studentského života spočíval tradičně v tom, že v něm vedle studia zbývalo dost času i na činnosti, na které už v pozdějším věku tolik prostoru není. V tomto ohledu jsou na tom studenti stále ještě docela dobře, ale i oni jsou ve stoupající míře vystaveni společenskému tlaku na to, aby si u všeho, co dělají, kladli otázku: „A k čemu Ti to je dobré?“ Studenti se tak stávají zvláštním hybridem. Na jednu stranu si řada z nich studentský život prodlužuje, co to jen jde, ale na druhou stranu při škole začínají pracovat mnohem dříve, než by ve skutečnosti museli.

Proč studenti?

Přitom to, co bylo na studentech vždy nejcennější, a proč jsou i dnes opředeni aureolou velmi významné společenské skupiny, která dává do pohybu revoluce, je právě to, že nejsou spoutáni pracovním stereotypem a zároveň mají prostor na aktivity, které jim nemusí sloužit jako prostředek k něčemu dalšímu. V tomto ohledu studenti byli a do jisté míry stále ještě mohou být vzorem určitého životního stylu sice dočasného a vázaného na jednu sociální skupinu, ale to nic nemění na tom, že se jednalo o viditelnou a přítomnou alternativu.

Typ myšlení, který u jednotlivých aktivit, jež člověk vykonává, nezvažuje v konečném důsledku na peníze převoditelný individuální přínos, je však na ústupu i mezi studenty. Pod tlakem doby se tak vzdávají toho, co bych vnímal jako jádro jejich identity. Ta podle mne nespočívá v tom, že se připravují na budoucí povolání, ale že mají ideály a prostor je uplatňovat.

Výhoda neinstrumentálního myšlení
Těžko říct, kdo je na tom v současné situaci hůře, zda ten, kdo jde proti převládajícímu instrumentálnímu myšlení a místo zvyšování hodnoty na trhu práce dělá, co ho baví a co mu připadá smysluplné bez ohledu na to, zda z toho v krátkodobém či dlouhodobém horizontu bude něco mít. Anebo ten, kdo se úzkostlivě přizpůsobuje požadavkům trhu práce a buduje ideální CV. Výhoda prvního spočívá v tom, že takový člověk nemá co ztratit.

Pokud mu jde o činnost samotnou a ne o to, co mu zprostředkovává, jeho pozice je mnohem svobodnější a nakonec i stabilnější. Sice může třít bídu s nouzí, ale smysl života mu nikdo nevezme a to bez ohledu na krizi a nezaměstnanost. Velké nebezpečí ale naopak hrozí těm, co uvažují utilitárně. Vše je pro ně nástrojem k zisku něčeho dalšího, ale pokud se jim nepodaří nalézt práci, která by jim jako takový prostředek mohla sloužit, tak jim to celé přestane fungovat. V takové situaci nastupuje frustrace a ztráta životního smyslu.

V době vzrůstající nezaměstnanosti a stoupání počtu mladých vysokoškolsky vzdělaných nezaměstnaných jsou současní studenti velmi ohroženou skupinou. Pokud totiž nedovedou to, co dělají, považovat za činnost, která má smysl sama o sobě, mohou se velmi brzy ocitnout v nemalé životní krizi, protože to, co jim dnes onen smysl dává, už najednou nebude možné. Přestože to zní jako paradox, vzdát se utilitárního uvažování může být mnohem výhodnější, než by se na první pohled zdálo.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 20.Dubna 2013, 15:59:7

Když už člověk sám sebe začne považovat za zboží jdoucí na trh, jemuž je třeba co nejvíce navýšit hodnotu, tak to je opravdu katastrofa. A neplatí to jen pro studenty, ale i pro ostatní.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.