Deník Referendum Domov

Podle Lenky Zlámalové mamánci ohrožují naši prosperitu. Bývalá analytička Lidových novin vychází z dat Českého statistického úřadu, podle kterých 31,1 % žen a 47,7 % mužů žije ve věku 25-29 let u rodičů, přičemž v roce 1995 to bylo 15,1 % žen a 32,2 % mužů. Jak Lenka Zlámalové přišla na to, že právě tato skupina lidí představuje riziko pro náš blahobyt? Dokládá to údaji Eurostatu, kdy státy s nízkým počtem lidí žijících u rodičů patří mezi nejvíce konkurenceschopné země světa.

Lenka Zlámalová se domnívá, že rozhodujícím faktorem není dostupnost bydlení (ta se podle ní u nás oproti roku 1995 velmi zlepšila), v této souvislosti uvádí příklad Velké Británie a skandinávských států, kde ceny bytů v poměru k platu patří k nejvyšším a přesto je tu podíl lidí žijících u rodičů nízký.


Podle údajů Českého statistického úřadu za posledních dvacet let výrazně stoupl počet lidí žijících u svých rodičů. Foto Richard Radim, Mediafax

Podstatné jsou podle Zlámalové rodinné tradice, ale největší váhu přiznává motivaci a přístupu k riziku: „Pokud někdo neriskuje ani v tom, že si koupí nebo pronajme byt, a začne se sám o sobe starat, těžko bude riskovat, že by se třeba pustil do podnikání. Země, kde se zdravě neriskuje, upadají a nemají šanci v konkurenci těch dravějších a odvážnějších uspět.“

Pokud je tomu opravdu tak, proč byli v roce 1995 lidé ve věku 25-29 let ochotni riskovat více než dnes? Čím je zkušenost minulého režimu vzdálenější, tím více klesá odvaha? Proč to není naopak? Lenka Zlámalová by na to možná odpověděla, že v první polovině devadesátých let v lidech ještě byla jistá touha plnit si své sny, nebáli se konkurence, riskovali a podnikali, protože dříve se to nemohlo, kdežto nyní jsme zpovykaní a rozmazlení a příliš jsme si zvykli na to, že se máme dobře i když se moc nesnažíme.

Že bychom na tom dnes byli o tolik materiálně lépe oproti konci osmdesátých let a v první polovině let devadesátých, aby to mladé stačilo rozmazlit? A i kdyby přechod od jednoho režimu k druhému vedl k větší ochotě riskovat, nebyla to jen určitá móda, která časem musela nutně opadnout?

Stoupající počet lidí žijící u rodičů si spíše vysvětluji kombinací ekonomických faktorů a hodnot, které zde v posledních dvaceti letech převážily. Pokud se klade důraz na jednotlivce, jeho potřeby, zájmy a požitky, zdůrazňuje se individuální úspěch a materiální standard a hlavně všechno musí být hned a na nic se nečeká, nelze se divit, že mladí lidé v situaci, která je čím dál obtížnější, volí tu nejjednodušší cestu, jež bývá na úkor těch, kdo jsou ochotni jim pomoci a možná se nechat i trochu využívat.

Problém tak není jen v nedostatku motivace a ochoty riskovat, ale také v ekonomických podmínkách, které Lenka Zlámalová vůbec nebere v potaz, a v hodnotách, které si mladí lidé v posledních dvou desetiletích osvojili. To, že jsou zaměřeni především na sebe a na svůj životní standard, takže ve chvíli, kdy mají jen brigády nebo špatně placenou práce, bydlí u rodičů, protože na nic jiného jim buď nezbývá, a nebo chtějí, aby jim zůstalo ještě něco na útratu (přičemž umí být i docela nároční) a zároveň si trochu myslí, že druzí jsou tu jen pro ně – to oni sami jsou totiž středem vesmíru.

Výsledkem je frustrace, neschopnost aktivního přístupu ke světu, ztráta energie a životního smyslu. Na jedné straně je rostoucí počet těch, kteří vydělávají tam málo, že jim nic jiného, než žít s rodiči nezbývá a u nich ta frustrace je více než očividná. Pak je zde skupina těch, kterým zdánlivě nic nechybí – bydlení i servis mají zajištěný, peníze na zábavu také, žijí teď a tady a na to, co bude za deset let nemyslí, takže zatím nemají motivaci cokoli měnit (přestože by třeba i mohli), podvědomě ale cítí, že je něco špatně, někdy to dojde tak daleko, že propadají psychickým onemocněním a ztrátě životního smyslu.

Pocit životního smyslu ale nepřijde jen tak sám od sebe, každý si ho musí nalézt sám – bez motivace a ochoty riskovat a jistého sociálního zabezpečení to jde ale těžko. Většinou ho člověk poznává až díky tomu, že se pouští do různých činností, zkouší, experimentuje, občas se mu něco nepovede, dopustí se řady omylů atd.

Z toho, co Lenka Zlámalová píše, se zdá, že se vše vyřeší, až co nejvíce lidí v sobě najde odvahu riskovat, osamostatní se, protože, když se chce, tak to vždycky jde, ruku v ruce s tím bude mít naše země šanci uspět v konkurenci těch dravějších a odvážnějších, protože lidé, kteří budou schopni jít do rizika vlastního bydlení, budou ochotni i podnikat.

Lenka Zlámalová se ale mýlí v tom, že lidé, kteří bydlí u rodičů, protože jsou v tak špatné sociální situaci, že si nic lepšího nemohou dovolit, nikdy podnikat nezačnou – stejně jako lidé, kteří u rodičů bydlet nemohou a bydlí na ubytovnách. A ti, kteří by se na vlastní nohy třeba i postavit mohli, přijali hodnoty, které jim velí bydlet u rodičů, protože to je přece z hlediska nákladů a výnosů to nejefektivnější.