Vstanou noví Štěpánové
Lukáš JelínekV neděli 23. března zemřel Miroslav Štěpán. Lukáš Jelínek si všímá vývoje jeho osobnosti, postupné deformace a sklouzávání po šikmé ploše moci.
Zemřel Miroslav Štěpán. Pozornost tomu věnovaná se s pozorností věnovanou úmrtí Vasila Biľaka nedá srovnat. Za Biľakem koneckonců zůstaly velké (a kruté) věci, zatímco za Štěpánem „jen pár modřin“. Převládá názor, že odešel darebák-komunista. Jenže ještě zajímavější na Štěpánově osudu je jeho vývoj, postupná deformace, prostě sklouzávání po šikmé ploše moci.
Štěpán se do čela pražské KSČ a do ÚV KSČ vypracoval od píky. Víc než stranické funkce ale zemědělskému inženýrovi pomohlo angažmá v Socialistickém svazu mládeže a Mezinárodním svazu studentstva. Stal se mladou tváří režimu, i proto dostal šanci. V druhé půlce 80. let i do Československa pronikla „perestrojka“ a „glasnosť“.
Kdyby vstřícné kroky začali dělat Antonín Kapek s Aloisem Indrou, byli by směšní. Ale „svazák“ Štěpán měl jistý pozitivní potenciál. Mohl být tím, kdo v roce 1988 nezakázal opoziční demonstraci na Škroupově náměstí. Spoléhala na něj i ta část Státní bezpečnosti, která si vyhodnotila mezinárodní dění jako posun od tuhé normalizace k demokratizaci komunistické vlády.
Důvodů, proč se Štěpán nakonec nestal tváří reforem, bylo víc. Svým způsobem měl smůlu. Když tzv. Palachův týden přivedl v lednu 1989 demonstranty až na Václavák, nemohl coby exponent režimu, který se nechtěl vzdát moci, nezasáhnout. Nastoupily obušky a vodní děla. Štěpán se z modernisty stal zlým mužem. Umocnil to navíc svým arogantním vystupováním, jakkoliv to ještě nic nevypovídá o politické profilaci svého nositele.
Důležité je také to, že Štěpán jako správný normalizační funkcionář měl zúžený obzor. Advokátovi Milanu Hulíkovi se prý svěřil, že dostal kdysi z Moskvy signál, aby na jednom divadelním představení podal ruku vůdci disentu Václavu Havlovi. Nedokázal to. Jakmile vysněný mládežnický reformátor vystoupal na vrchol pyramidy, oblékl si odpudivé šedivé sako a obalil se hroší kůží.
V ní potom také na sklonku osmadevadesátého promluvil k dělníkům ČKD a se sebevědomím sobě vlastním konstatoval, že si nepřeje, aby v zemi rozhodovaly děti. „My nejsme děti,“ zaskočila jej hlasitá odezva davu. Štěpán — a s ním celý režim — se ocitl na konečné.
Štěpán nakonec coby největší ulovená ryba skončil i ve vězení, nesl přece odpovědnost za nezákonné zásahy proti opozici. Stal se personou non grata. Nejenže se nemohl překabátit — ať už v uctívače neviditelné ruky trhu (byť podnikatelské aktivity vyvíjel), nebo v sociálního demokrata. On musel skončit i v komunistické straně. Proto si vedle KSČM založil partaj vlastní, menšinovou, situovanou ještě víc nalevo. Byl zkrátka v izolaci, muž s cejchem.
Štěpánův vzestup a pád se dá zobecnit. Je i dnes dost těch „nadějných“ a „perspektivních“, co si nechají ucpat ústa šampaňským a kaviárem. Když jdou nahoru, uctivě zdraví, až tam však jsou, okolím pohrdají. O to ošklivější je ale pak čekají pády. Vždy bude dost konjunkturalistů, kteří pro uchování svého vlivu zklamou očekávání svého okolí.
Nejeden svazák, jemuž byla věštěna velká budoucnost pod rudou hvězdou, si v demokratických poměrech osvojil opačnou písničku, než byla ta, kterou zpíval s červeným šátkem na krku. Z kádrových rezerv komunistické strany se stali pravičáci, antikomunisté a lustrátoři, kteří nevynechají jedinou příležitost doložit mentalitu, kterou Jiří Dienstbier st. kdysi nazval „pravicovým bolševismem“.
Lidí připravených „jít přes mrtvoly“ bude vždycky dost. V politice a exponovaných funkcích zejména. Zůstane po nich nabubřelost, přesvědčení o vlastní dokonalosti a překvapení, když jim spoluobčané přestanou skákat na špek.
Vydržovat si Štěpány je přílišný luxus pro jakýkoli režim. Jenže oni se bohužel množí jak králíci. Kdyby proto někdo doufal, že charakterový profil národa se vyčistí jen fyzickým úbytkem někdejších komunistických papalášů, bude vedle jak ta jedle. Tak snadné nám to osud nenachystal…
Jsem šokován.
Podle kamarádů z žabomyšího důvodu – totiž z článku M.Ransdorfa v Parlamentních listech 24.3. 2014. „Oběť iluzí doby“ - k úmrtí předsedy stalinistické KSĆ a velkého předlistopadového papaláše, ing. M.Štěpána. I když – PhDr.Miloslav Ransdorf, CSc., europoslanec – můj dlouholetý kamarád a politický spojenec, ba téměř vůdce, v tuhých půtkách o to, aby KSČM byla stranou nového a skutečně revolučního typu – antikapitalistického na jedné straně a antistalinského na straně druhé – není leckdo. Leckdo ale na mne asi zanevře, že rozvíjím polemiku nad tragedií člověka jen o dva roky mladšího. U politika bohužel nemůže obvyklé „o mrtvých jen dobře“ platit protože jeho aktivity měly a mnohdy i mají vliv na osudy lidí kolem kdysi i dnes. Proto mne doslova šokoval ten více než zmíněný chápavý a vstřícný článek M.Ransdorfa. Ransdorf sice s objektivismem jemu vlastním zmiňuje předlistopadové negativní projevy Štěpánovy politiky, ale jaksi elegicky, v kontextu doby, považuje ho za člověka s moderním myšlením, který věděl, kam vývoj směřuje a byl ochoten dělat reformy, jen si toho nějak vzal moc a symbolem arogantní, odosobněné moci se stal vlastně nešťastnou náhodou. Stále ještě významná osobnost KSČM je chápavá vůči údajnému účelu jeho stalinistické strany KSČ (ten ovšem nevysvětluje) a byl by mu dnes ochoten podat ruku.
S Mílou Ransdorfem, jsme po dlouhá léta měli na zmíněného politika naprosto totožný a hluboce negativní názor. Snažili jsme se (každý úměrně svému postavení ve straně – samozřejmě nesrovnatelně vlivnějšímu u místopředsedy ÚV KSČM a poslance Ransdorfa, s velkou odbornou autoritou a erudicí) čelit vysoce škodlivým aktivitám názorového (a nejen názorového) proudu, který reprezentoval. I když četné pokusy štěpánovců ovládnout stranu zevnitř nebo jinými mafiánskými praktikami zkrachovaly, nikdo neuškodil KSČM tak, jako M.Štěpána a jeho boys, mimo jiné i cíleným matením voličů tím, že pro svou stranu zvolil téměř stejný název. A to už nemluvím o tom, že Štěpánovi odpůrci, kteří se v názvech neorientovali, připisovali stalinistická gesta a výroky KSČM ( mimo jiné i díky médiím). Tento souzvuk akcí Štěpána i oficiální pravicové antikomunistické politiky vyvolával i řadu spekulací u některých zvláště podezřívavých členů.
Ale nejde jen o škody a neustálé intriky a podrazy vůči KSČM. Rozhodně nemohu souhlasit s tím, že by byl člověkem moderního myšlení, který věděl, kam svět směřuje a byl ochoten dělat reformy – snad jen v tom smyslu, že byl v politice schopen všeho, aby se udržel nahoře, mezi elitou. Obětí byl snad jen iluze o své předurčenosti vládnout, možná i uhlířské víry že to jde jen nedemokratickými formami vlády vyvolených.. Nebyla jeho zásluha, že byl chytřejšími kariéristy vystrčen z role pragmatického prokapitalistického reformátora, kterou se zřejmě snažil zaujmout, do role obětního beránka, ze které už nemohl uniknout. Svým srdcem i způsobem myšlení to byl nikoli nahodile symbol, ale typický produkt odlidštěné moci, jdoucí bezohledně za svým. Ostatně i Ransdorf, člověk, který ho převyšoval o spoustu hlav, se od něj dočkal odsouzení, když zasedl ve vedení KSČM „bez průpravy“ (jaká byla ta průprava před listopadem jsem mohl sledovat jen úplně ze zdola, ale stačilo). Osobně si pamatuji, jak už po svém zvolení vedoucím tajemníkem MV KSČ (kde jsem měl mezi drobným a slušným aparátem řadu známých, kteří ho měli brzy plné zuby) na velkém „perestrojkovém“ aktivu v Paláci kultury doslova seřval jednoho kritického zájemce o diskusi.
Celý jeho polistopadový život byl skutečně, v tom s Mílou souhlasím, ve znamení pocitu křivdy a neschopnosti pochopit, že právě on byl od moci odstrčen. Díky tomu bych nepřeháněl ani to, podle Ransdorfa, „důstojné“ chování ve vězení. V pravicových novinách z poč. devadesátých let jsem četl plačtivý článek, kde se M. Štěpán doslova lísal k Rumlovi seniorovi za to, že ho navštívil ve vězení a dštil oheň a síru na vedení strany, ve kterém se v té době ještě nezkažení „ amatéři“ (jako zejména Ransdorf) snažili zachránit z projektu sociální spravedlnosti a marxismu to, co se po neblahém působení „profesionálů“ z minulé elity ještě zachránit dalo. Právě připomínkou tohoto podlézavého dopisu se nám později o prvním máji podařilo vypudit M.Štěpána a jeho družinu z prostoru Džbán, kde byl prvomájový mítink KSČM, který se politik snažil zneužít.
Abych předešel možným obviněním z hyenismu, tuto kritiku zmíněné osobnosti nehlásám až teď, v době, když už se nemůže bránit, ŕíkal jsem jí jemu i jeho věrným veřejně a do očí a po řadu let. I když jsem byl jen řadovým pracovníkem aparátu KSČM (před listopadem jsem do blízkosti jeho „nadoblačných výšin“ nikdy nepřišel), měl důvod si mně pamatovat a chápat jako politického ransdorfovce a tudíž zrádce a odpůrce. M.Štěpán měl lví podíl na tom, že po porážce pokusu o sociáldemokratizaci KSČM z r. 1993 vznikl v KSČM stalinistický proud, který sice nedokázal stranu ovládnout a orientovat, dokázal však blokovat všechny pokusy, jak jít dál při zachování komunistické identity a přiblížit se tak novým, progresivním skupinám občanů. Pragmatická a před stalinisty neustále ustupující vedení strany Grebeníčkovým počínaje a Filipovým konče odmítala všechny naše pokusy, což je příčinou dnešního, navzdory volebním výsledkům nikterak radostného postavení KSČM ve společnosti. O to více mne článek M.Ransdorfa, který se tomuto vývoji dlouho pokoušel čelit, šokoval.
PhDr. Josef Heller CSc., analytik KSČM v důchodu