Konzervativní děs

Ivan Štampach se zamýšlí nad dokumentárním filmem God loves Uganda. V ugandském parlamentu byl schválen zákon, který pohlavní soužití homosexuálních lidí trestá až doživotním vězením, a při opakovaném skutku trestem smrti.

V těchto dnech proběhl v Praze a rozbíhá se v dalších třiceti třech českých městech, a kromě toho i v Bruselu, festival Jeden svět věnovaný lidským právům. Jeho pořadatelem je humanitární organizace Člověk v tísni. Její pomoc v situacích vyžadujících rychlou pomoc, například při přírodních katastrofách, si zaslouží respekt.

O jejím pojetí ochrany lidských práv se někdy s trochou ironie říká, že s odvážným nasazením kritizuje porušování lidských práv ve všech státech, které nejsou spojenci USA. Tentokrát však jeden z promítaných filmů kritizuje porušování práv včetně nejzákladnějšího práva na život, jež má původ v USA a bylo americkou administrativou za prezidenta George Bushe Jr. podporováno.

Jde o osmdesátitříminutový dokumentární film Rogera Rosse Williamse God loves Uganda (Bůh miluje Ugandu). Vidíme tam dlouhé reportážní sekvence střídané rozhovory s důležitými postavami celé kauzy. Američtí konzervativní křesťané letničního zaměření (tedy zdůrazňující mimořádné projevy působení Ducha svatého jako prorokování, uzdravování nebo mluvení jazyky) se cítí být Bohem posláni do Ugandy, aby ji jako Kristovi vojáci získali pro svého Pána.

Ve filmu jsou tito členové organizace Universal House of Prayer často označováni jako evangelikálové, tedy příslušníci, řekněme, radikální větve protestantského křesťanství. Kdybychom je chtěli nějak charakterizovat, museli bychom mluvit spíš o fundamentalismu. K tomu je nutno poznamenat, že zdaleka všichni evangelikálové nejsou fundamentalisty ohrožujícími lidská práva včetně práva na život.


Seznamy gayů v Ugandě. Foto archiv African-politics.com

Velký důraz kladou tito misionáři na prosazení puritánsky pojaté partnerské morálky. Značné rozšíření infekce HIV v Ugandě a jinde v subsaharské Africe spolu s archaickými zvyky některých etnických komunit jim usnadnili pojmout své působení především jako boj proti partnerskému soužití osob stejného pohlaví. Jeden z kazatelů vyškolených americkými misionáři se ve filmu obrací na skupinu mladých mužů a vyzývá je, ať zvedne ruku, kdo je připraven zabíjet gaye. Ruce se, zpočátku váhavě, ale pak poslušně zvedají.

Pod tímto vlivem byl v ugandském parlamentu předložen zákon, který se v době loňského natáčení filmu projednával a o kterém víme, že už byl mezitím schválen. Tuto podobu pohlavního soužití trestá až doživotním vězením, a při opakovaném skutku trestem smrti. V očích těchto lidí Hospodin zvítězil nad pohanskou ohavností.

Pro vykreslení celého spektra se film věnuje rovněž křesťanům, kteří museli Ugandu v obavách po život opustit. Pozoruhodnou postavou je anglikánský biskup, který se věnoval duchovní péči o lidi menšinových sexuálních orientací a podpoře jejich emancipačního úsilí. Byl terčem útoků, a to i fyzických.

Je ostatně příznakem zvláštní doby, v níž žijeme, že autoritativní konzervativci jsou většinou mladí, svižní, dobře vypadající lidé, kteří mluví hovorovým jazykem, zpívají rytmické písně blízké africkému cítění. Jsou dynamičtí a využívají všech technických prostředků, které doba nabízí, mimo jiné provozují i internetem šířenou televizní stanici v desítkách zemí.

Anglikánský biskup reprezentující svým vzhledem i stylem vystupování důstojnou tradici, smýšlí a jedná humánně a s respektem ke svobodě. Konzervativní náboženské a politické proudy se paradoxně jeví jako dynamické a mladé, náboženští a političtí liberálové jsou unavení a málo objevní. Některé tento paradox vede k obavám z „konzervativní revoluce“.

V současném Rusku rovněž platí zákon omezující některé projevy sexuálních menšin. Není zdaleka tak drakonický, jako ten prosazený Američany v Ugandě. Po dlouhém liberálním období si ho vymohli náboženští konzervativci, kteří inspirují Vladimíra Putina a jemu poslušné poslance. Na symbolické rovině znázorňuje spojení náboženské a imperiální moci to, jak se prezident a patriarcha často ukazují společně.

Pravoslaví transformované v politickou ideologii si ostatně někdy vypůjčuje od amerických fundamentalistů témata a přejímá hodnocení například mezinárodních uskupení jako OSN nebo Červeného kříže jako pokusů o nastolení globální vlády Antikrista. Tak daleko pochopitelně ruská státní moc nejde. Rozhodně však je tato doktrína oporou nacionální, imperiální, klerikální a konzervativní politiky a kryje faktickou vládu oligarchů, tedy degenerovanou formu kapitalismu.

Došlo ke střetu dvou nacionálních ideologií a dvou oligarchických režimů, v Rusku a na Ukrajině. Tento střet překryl spontánní projevy nespokojenosti na Ukrajině, které mohly vést k systému demokratičtějšímu, liberálnějšímu a sociálnějšímu. Loutkáři skrytí za kulisami však rozhodli jinak.

Rozhodování, co odsoudit a co aspoň občansky, případně i finančně podpořit v rychlém sledu událostí a uprostřed profesionální mediální masáže je nesnadné. Zdá se mi, že směrodatní evropští politici rozumně kombinují odmítnutí ruské intervence s výzvami, aby kyjevská vláda byla více reprezentativní a více inkluzivní, pokud jde o etnika a regiony.

Musel jsem však čelit výzvám, abych podpořil vítězství Ruska nad Západem. Článek Jiřího Vyvadila v Parlamentních listech z 3. 3. 2014 pod názvem Západ musí být Ruskem poražen. Je to jeho poslední šance jde tím směrem. Není to souvislý text, spíše série výkřiků. Rozuměl bych tomu, že někdo sní o svaté Rusi, která je povolána ovládnout a umravnit prohnilý liberální Západ, ale nechápu, že s něčím takovým přichází donedávna sociální demokrat.

Další člen téže strany, jíž jen formálně opustil po volbě za zástupce ombudsmana (zákon mu zakazuje členství ve stranách), je Stanislav Křeček, který svou podporu Moskvě vyjádřil hlasitě a podrobně například 5. 3. v pořadu Hyde Park na stanici ČT24.

Když vidím a slyším sociální demokraty hájit nacionální konzervativní a oligarchický režim, začínám chápat svého známého, jehož ideovým zázemím je anarchismus. Trochu jsem mu zazlíval, i když jsem se s ním o to nepřel, když této straně, jíž dlouhodobě volím, říká sociálfašisté. Ale čím jiným jsou tito a nejen tito lidé? Možná je to výraz trochu ostrý, ale rozhodně vyjadřuje jejich celkovou tendenci.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

"Volby nejsou k ničemu" Pátek, 7.Března 2014, 14:16:51

Tímto způsobem vyostřil svou argumentaci Vámi zmíněný Stanislav Křeček, který by z titulu své funkce měl být obhájcem a zastáncem lidských práv.

A tímto výrokem měl na mysli tu skutečnost, že - původní, proruská - ukrajinská vláda byla vzešlá ze svobodných voleb. A jestliže je tedy v západním světě zcela dominantní tendence preferovat ukrajinské prozápadní síly oproti legálně zvolené proruské vládě, pak - podle argumentace S. Křečka - by musel být tedy jediným legitimním krokem právě ten, že prohlásíme, že "volby jsou k ničemu". Čím by ovšem byl popřený samotný základ parlamentární demokracie.

Argumentace S. Křečka se tedy zdá být napohled nemálo logická.

Ovšem: za prvé, ta legitimita posledních ukrajinských voleb není tak docela jednoznačná. Byly tehdy protesty ohledně možných manipulací; jenže, proruská strana zřejmě už tehdy ovládala příslušné instituce, takže tyto protesty byly víceméně paušálně označeny za "neopodstatněné".

Ale to není vlastním jádrem problému. V národnostně rozdělené Ukrajině je samozřejmě docela dobře možné, že ta proruská část opravdu má většinu - a že tedy skutečně vyhraje respektive vyhrála volby. V tomto smyslu byl tedy i proruský parlament legitimní, a proruský prezident byl legitimní.

Ale, jedná se o docela jinou věc. Před několika málo léty, v souvislosti s revolucí v Egyptě, zazněla jedna britská politická moudrost: "Demokracie je více nežli svobodné volby".

Muslimské bratrstvo v Egyptě ve své době bez jakýchkoli pochyb parlamentní i prezidentské volby vyhrálo. Ovšem, ten způsob, jakým pak tuto svou víceméně absolutní moc vy- a zneužívalo, byl všechno jiné nežli takový, který bývá považován za přípustný za standardní politické demokracie.
Liberální demokracie, to není diktatura většiny nad menšinou, a už vůbec ne diktatura státní moci nad občanem. Liberální demokracie je - a vlastně nejen, nýbrž v podstatě především - ochranou m e n š i n y před diktátem většiny, a ochranou občana před zásahy státní moci.

Muslimské bratrstvo svou - byť i demokratickými volbami získanou - moc zneužilo; a proto jeho odstranění od moci sotva lze možno označit za nějak dramaticky "nedemokratické". Bylo to prostě svržení čím dál tím více hrozící diktatury.

A v Ukrajině? Co onen - zcela evidentně státní mocí manipulovaný - proces s Timošenkovou? Procesy s dalšími členy její vlády? Procesy proti dalším odpůrcům režimu, manipulované a s drastickými tresty? Co unášení, mučení a zabíjení odpůrců režimu evidentně státem řízenými složkami?

O tom všem český "obhájce lidských práv" pan Křeček zřejmě neví vůbec nic.
Jestliže se proruská vláda v Ukrajině - snad - dostala k moci legální cestou parlamentárních voleb, pak její reálné vládnutí mělo čím dál tím rysy diktátorského režimu. A lid, který je svou vlastní vládou utlačovaný a utiskovaný - ten prostě má nezadatelné právo takovouto vládu svrhnout.

"Vražda na tyranu není zločinem", víme ze své vlastní historie.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.