Domácí výpomoc aneb necháme si sloužit?

Ministerstvo práce a sociálních věcí a úřady práce uvažují o zavedení služeb pro domácnost, které by umožnily vydělat nezaměstnaným. Alena Scheinostová se domnívá, že se jedná o krok k prolomení zbytečně tabuizované oblasti pracovního trhu.

Nad návrhem zavést „služby pro domácnost“ jako možnost výdělku pro nezaměstnané se nedávno sešli zástupci ministerstva práce a sociálních věcí, úřadů práce a dalších zainteresovaných subjektů.

Základní představa je jednoduchá: zájemce o službu (konkrétní domácnost, případně instituce) disponuje šeky v hodnotě přibližně osmdesát korun, těmi odmění podle počtu odpracovaných hodin dotyčného z řad klientů úřadu práce, který mu přijde uklidit nebo uvařit, a dotyčný pak poukázku smění zhruba za stokorunu ve firmě, která jej proškolila a před odběrateli služeb za něj ručí; stokorunu proto, že by služba byla státem dotovaná.


Domácí výpomoc je podle Marie Bílkové širokou možností, jak získat pracovní uplatnění. Foto Jiří Rubeš, Mediafax

Česká republika by tak napodobila model, který dvacet let funguje ve Francii, přes deset let ve Finsku či Belgii a před několika lety byl v určitých obměnách testován na jihu Moravy. Generální ředitelka Úřadu práce Marie Bílková předeslala, že jde především o vytvoření nových pracovních míst a právě oblast služeb pro domácnost se jí „už delší dobu“ jeví jako bohatý zdroj pracovních příležitostí.

Ponechme stranou otázku, jak vyrovnat znevýhodnění, možná až likvidační, v němž by se při zavedení navrhovaného systému rázem ocitly firmy, které služby pro domácnost poskytují již teď, samozřejmě bez dotací (bylo by možným řešením spíše než vytvářet nové dotované firmy zvýhodnit, například daňovými úlevami, ty stávající komerční subjekty, které by vytvořily „chráněné“ pracovní místo pro klienta úřadu práce?).

Nesnažme se protentokrát ani odlišit dotovanou výpomoc pro domácnost a tu podporu, která je již dnes domácnostem poskytována v rámci sociálních služeb. Oceňme místo toho, že se oblast služeb pro domácnost dostává na pořad dne.

Agentury a firmy poskytující úklid jsou samozřejmě součástí pracovního trhu, podobně jako „hodinoví manželé“ či „paní na uklízení“. Poslední jmenované a to, jak „paní na uklízení“ v domácnostech fungují, však vyvolává pochybnost, zda spíše než o vytváření nových pracovních míst nejde iniciátorům návrhu o to, aby stát nepřicházel o peníze z uklízení načerno.

Avšak minimálně část – ne-li většina – domácností, které využívají „paní na uklízení“, jež není vedená pod žádnou agenturou, studentku na občasné pohlídání dětí nebo dívku, jež párkrát týdně obstará nemohoucí babičku nebo se naučí s potomkem, sahá k této pololegální výpomoci nikoliv proto, aby ušetřily (ceny neoficiální výpomoci se mnohdy neliší od tarifů agentur), ale proto, že jsou osvobozeny od „papírování“ a vyřizování někde na úřadě.

Bude-li tedy využívání dotované výpomoci obnášet i jen cestu na obecní úřad pro šeky, už je zde moment, který proces komplikuje, byť se tato komplikace může jevit jako malicherná.

Sáhnout po mobilu, vytočit číslo doporučené od kamarádky a pak už jen strčit výpomoci dvě tři stokoruny je zkrátka jednodušší a právě to může být do budoucna příčinou, proč dotovanou výpomocí sice nejspíš skutečně vzniknou nová místa, ale černý trh se službami pro domácnost to patrně příliš neomezí.

Možný přínos nového systému tkví spíše v psychologickém momentu, který vyzdvihuje využití „výpomoci“ jako legitimní model péče o domácnost. Ač jde u chův nebo uklízečů a uklízeček o (také) regulérní profesi, není zcela běžné jejich služeb v domácnostech využívat.

Empatičtěji se „hlas lidu“ vyjadřuje, nechá-li si doma uklízet svobodný muž, zatímco u ženy – je-li vdaná a má-li rodinu, tím hůře, a je-li na rodičovské dovolené, tedy nejhůře – vzbouzí „služka“ až kritickou pozornost.

Stává se i to, jak potvrzují provozovatelé agentur, že výpomoc, kterou si žena objedná, nepustí přes práh pán domu, protože „třípokojový byt snad žena uklidit zvládne“, případně „nikdo cizí nebude sahat na naše věci“. Vedení domácnosti ovšem není práce pro jednoho a není odůvodněné podezírat muže/ženu, již si platí výpomoc, z pohodlnosti, rozmazlenosti či povznesenosti, jak se též stává.

Dvojnásob náročnější je domácí provoz tam, kde jsou v rodině děti nebo starší či nemocní lidé vyžadující více péče. Na tom nic nemění ani vynálezy k „osvobození ženy“, jak se jim také říkalo, jako pračka nebo sušička, či vodovod anebo auto, jímž lze přivézt týdenní nákup – na rozdíl od předků, již se svou čeledí prali v ruce, chodili s vědrem ke studni a jídlo si pěstovali, totiž nejednou máme navíc zaměstnání, o své děti se staráme individuálněji, a tedy s větší časovou náročností, než bylo zvykem v dřívějších dobách, a jejich osobní rozvoj, když jsou starší, je s výraznější pomocí v rodině leckdy obtížné sladit.

Domácí výpomoc – či chceme-li, sluha či služka – navíc skutečně je, jak podotkla ředitelka Bílková, širokou možností, jak získat pracovní uplatnění.

Mimoto jde o možnost nízkoprahovou, kde se mohu uplatnit ženy nebo muži s nízkou kvalifikací i ti, kdo hledají částečné či flexibilní úvazky, případně cosi jako „startovací“ profesi – z předkomunistických dob, kdy byly široce chápané „služby v domácnosti“, běžnou součástí společnosti, máme celou řadu příkladů dobré praxe, koneckonců včetně příslovečné „holky z venkova“ Anny proletářky.

Zda povede k větší poptávce po domácí výpomoci aktuální návrh, těžko odhadnout, a je mimo diskuzi, že se jeho případná realizace neobejde mj. bez pečlivého ošetření pracovních podmínek, práv a povinností vypomáhajících. Jako krok k prolomení zbytečně tabuizované oblasti pracovního trhu jej však lze jen uvítat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.