Takový normální extrémismus

Nová ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová by se mohla stát tváří „normalizace“ agendy rovných příležitostí v české veřejné debatě.

Agenda rovných příležitostí spojených s genderem je v kruzích aktivistických a akademických, ale nejen těch, chápána jako něco, nad čím se obvykle nediskutuje v intencích „ano“ nebo „ne“, ale „jak“. V české společnosti jako celku se však stále jedná o téma přinejmenším kontroverzní a velmi často vzbuzující vášnivé debaty.

Nejde jen o internetové diskuse
Když píšu o vášnivých debatách a kontroverzích, nemám tím na mysli jen poměrně legendární internetové diskuse pod články, které se tématu i velmi vzdáleně nebo na první pohled umírněně věnují.

V nich je sice možné se dozvědět, že když necháte malé holčičky, aby si hrály s pistolí, a malé kluky zase, aby si hráli na princezny, jste buď zuřivou fanatičkou nebo aspoň narušitelkou přirozeného řádu, na druhou stranu ale není možné takové komentáře přesvědčivě považovat za hlas, který by měl v české veřejné debatě nějaký „opinion-making“ potenciál.


Michaela Marksová-Tominová. Foto Jakub Poláček, Mediafax

Co jej ale bezpochyby má, jsou články v tzv. seriózních nebo dokonce veřejnoprávních médiích. Zrovna dnes vyšel v Magazínu MF DNES rozhovor právě s Marksovou-Tominovou, jehož vedení se ujal novinář Tomáš Polášek, který podle všeho zrovna není příznivcem agendy feminismu.

Před několika dny se zase na stránkách Lidových novin rozhořela polemika mezi konzervativním ředitelem Občanského institutu Romanem Jochem (Rodina podle diktátu, 20. 1. 2014) a Ladou Wichterlovou z Gender Studies, o.p.s. (Rozdílnost nemá být základem znevýhodnění, 28. 1. 2014), na kterou reagoval ještě komentátor LN Martin Březina (Kopněte si do Jocha, nic to nestojí, 29. 1. 2014).

Základ sporu je jasný – Joch se staví a priori negativně k feminismu (nebo spíše Jochově představě o feminismu) a rovným příležitostem jako něčemu nepřirozenému a v zásadě nebezpečnému, Wichterlová mu oponuje a Březina se diví, co se Wichterlové na Jochově kritice nelíbí, a dodává, že právě ona svým komentářem navíc uzavírá debatu.

Na závěr si neodpustí rýpnutí: „Je důležité otevírat diskuse, říká paní Wichterlová, a přitom s Jochem moc nediskutuje, snaží se zato sugerovat čtenáři, že kriticky pohlížet na budoucí funkcionářku je nepatřičné a že už vůbec na to nemá právo pan Joch.“ Jak je vidno, kritiku poněkud nepoučené kritiky nebo spíše kritiky negativní karikatury feminismu, lze ze stolu smést poměrně snadno.

Zajímavá je ale vzhledem k jejímu veřejnoprávnímu charakteru agenda České televize k tématu – jako příklad je možné uvést jeden z dotazů moderátora v Událostech, komentářích, který se týkal toho, jaké projevy bude mít feminismus, k němuž se Marksová-Tominová hlásí, v agendě ministerstva práce.

Veřejnoprávní televize se pochopitelně podílela i na poněkud hysterické diskusi ohledně možnosti „povinně volitelné“ rodičovské i pro druhého rodiče.

Extrém“, co je mainstream
Jak už v úterý ve svém komentáři výstižně popsala Silvie Lauder, agenda, s níž je Michaela Marksová-Tominová spojována a kterou sama zmiňuje, jako je například rovné odměňování za stejnou práci nebo více příležitostí pro slaďování osobního a profesního života, není žádnou „extrémní“ agendou, ale evropským standardem.

Koneckonců tím, že ve školkách nyní chybí několik desítek tisíc míst a jesle jako „relikt minulého režimu“ zcela chybí, je značně komplikována situace zejména matkám malých dětí, které se chtějí vracet do zaměstnání. Není tajemstvím, že v kategorii nezaměstnaných žen s dětmi do šesti let patříme v rámci Evropské unie k nelichotivému nadprůměru a není to vždy nezaměstnanost dobrovolná.

Stejně tak není úplně standardní, že mezi kandidáty na vysoké posty v exekutivě drtivě převažují muži a nikomu, dokonce ani předsedovi sociálně-demokratické strany to nepřipadá nijak podivné nebo dokonce jako téma k řešení. Pozitivní ovšem je, že na tento trend začíná být i v médiích nejen z úst nebo per komentátorů upozorňováno.

Pěkným příkladem byla právě původně čistě pánská sestava nominovaných na posty ministrů ze strany sociální demokracie a po následné kritice zdánlivě odnikud se vynořivších hned pět možných kandidátek na uvolněné místo ministra či spíše ministryně práce a sociálních věcí. Nejen komentátor či komentátorka. Nejen komentátoři či komentátorky různých médií nad tím poněkud ironicky pozvedli obočí. 

Není to jen o rodině
Pokud prorodinnou politiku a podporu rovných příležitostí, jak je prezentuje například část sociální demokracie, jedná se o snahu vítanou a to jak například z tržního úhlu pohledu – uvolnění pracovní síly, tak z pohledu svobodnější možnosti volby pro matky. Na druhou stranu je mít na paměti i to, že takto koncipovaná rodinná politika je v otázkách genderové rovnosti v obecnějším slova smyslu stále poněkud na půli cesty.

Více míst ve školkách zřejmě nezajistí vyrovnanější zastoupení žen v politice nebo vysokých funkcích byznysu. Stejně tak je pravděpodobné, že se skokově nezvýší prestiž nebo ohodnocení péče a pečovatelských zaměstnání, která opět vykonávají spíše ženy.

Do paradoxní situace mohou být v kontextu zvýšené pozornosti slaďování rodinného a pracovního života stavěny i ty ženy, které se z nějakého důvodu rozhodnou nemít děti nebo je z nějakého důvodu ani mít nemohou. Další velkou otázkou spojenou s genderem je pochopitelně i jiná, než heterosexuální orientace. Česká společnost má v otázkách genderové rovnosti stále co dělat a proto je třeba sledovat každý, byť drobný pokud o „normalizaci“ takových otázek.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.