Chci přispět X

Když archiv promlouvá řečí rasismu

Vyšla publikace Zpráva o zapomenutých sousedstvích, ta je mimo jiné také zprávou o české přizpůsobivosti a netoleranci.

V edici Tišnovsko vyšla Zpráva o zapomenutých sousedstvích s podtitulem Prameny k romskému a židovskému holocaustu v politickém okrese Tišnov 1939-1945. Autoři Barbora Antonová a Michal Konečný v ediční poznámce uvádějí, že „..publikace není vědeckou edicí a její ambicí je prosté zpřístupnění pramenů pro další, a to zejména neprofesionální badatele.“, o to silnější výpověď ale nikým nekomentovaný text poskytuje.

Historické dokumenty, nejčastěji dobová nařízení, vyhlášky a zprávy četnických stanic, řídčeji potom záznamy osobních vzpomínek, čtenáři zpřítomňují tíživou dobovou atmosféru a ilustrují konkrétní dopady na každodennost židovských a romských obyvatel tišnovského okresu.

V první části knihy jsou v chronologickém sledu zveřejněny prameny vztahující se k židovskému holocaustu. Prostřednictvím nich se lze seznámit s nejzásadnějšími změnami, které dopadly na etnické Židy, tj. v interpretaci norimberských zákonů na každého, kdo vzešel ze čtyř židovských prarodičů.

Jedná se například o vyhlášky upravující nákupní dobu pro Židy na rozmezí pouhých dvou hodin denně, o nařízení týkající se zákazu změny bydliště, o zákaz přechodného se vzdalování z okresu a další cestovní úpravy, o omezení návštěvních hodin v kadeřnictvích, holičstvích a na úřadech, o zákaz vstupu do parku, zákaz rybaření, ale také o nařízení o postupu proti „židomilným“ Čechům.

V průběhu postupného pročítání těchto dokumentů je stále patrnější, jak obtížně vykonavatelné musely být pro příslušníky židovské menšiny dříve zdánlivě samozřejmé úkony, které pro značnou část etnické většiny zůstaly, navzdory všem mimořádným okolnostem, součástí každodenní rutiny. A je to právě suchá konkrétnost nesmlouvavého úředního jazyka, která zpětně děsí svojí reálností a takřka bezproblémovou zrealizovatelností.

Kromě omezení v čistě praktických záležitostech pak tato část knihy zmiňuje také omezení doléhající na kulturní a duchovní život zasažených, například zákaz přístupu do knihoven a parků, zákaz reprodukování a provozování hudby židovských autorů a v neposlední řadě, uzavření synagog.

Kapitola věnovaná židovskému holocaustu končí záznamy vzpomínek vězenkyně, které se podařilo uprchnout z pochodu smrti, a skupinky štěpánovických židovských obyvatel, kteří se za nelidských podmínek vytrvale ukrývali v okolí obce až do konce války.

Zpráva o českém rasismu?
Zpráva o zapomenutých sousedstvích je, přinejmenším z části, také zprávou o české přizpůsobivosti a netoleranci. To vyplývá zejména z dokumentů uveřejněných v pasáži věnované romskému holocaustu. Velké množství zde publikovaných materiálů se vztahuje k výnosu nařizujícímu trvalé usazení všech „potulných cikánů“.

Jak se píše v jedné ze zpráv četnické stanice, jednalo se o následující výzvu: „Podle výnosu ministerstva vnitra ze dne 30. 11. 1939, čís. 64362/39-5 mají býti vyzváni všichni kočující cikáni k trvalému usazení do konce ledna 1940“.

Právě toto datum se v návaznosti na výše formulovaný požadavek stalo svědkem frašky, vylíčené hned v několika zde citovaných textech. „Potulní cikáni“ měli povinnost usadit se v místech, kde o ně, jak se záhy ukázalo, nikdo nejevil zájem.

Například z článku nazvaného „Honička na potulné cikány“ se dozvídáme následující: „Na Horácku bylo v poslední době velmi mnoho potulných cikánských tlup, a proto jednotlivé obce snažily se cikány vždy včas odbavit dále, aby nezůstali obci na obtíž. Po této stránce byla noc z 31. ledna na 1. února na Horácku velmi čilá, neboť některé obce si zregistrovaly několikačlenné pochůzkové hlídky, které dokonce jezdily po svém rajónu i na saních a lyžích, jen aby všechny zde se zdržující tlupy zjistily a odbavily dále.

Některé cikánské tlupy, aby nemusely dále jeti, prodaly zavčas koně, neb si poškodily úmyslně vozy, ale ani to jim nepomohlo, neboť obce je na vlastní náklad odeslaly do sousední vesnice a tato opět dál.


Již samotné označení cikánská tlupa vyznívá poněkud pejorativně a celkově nevybíravá rétorika namířená vůči romskému etniku vrcholí doporučeními jednotlivých četnických stanic, v rámci nichž se vyslovují pro zařazení některých problémových jedinců do kárných pracovních táborů, především s ohledem na jejich údajnou nenapravitelnost.

Tyto případy kromě projevů (lidové i státem legalizované) rasové nesnášenlivosti poměrně zřetelně dokumentují také nelehkou roli, v níž se ocitá české četnictvo (spojenou např. s povinností sestavovat seznamy Židů a Romů vyskytujících se v daném okrese), stejně jako skutečnost, že ne všichni členové četnictva při morálních dilematech obstáli (a možná že ne všichni svoji situaci jako morální dilema chápali). Samotné hodnocení ale zůstává na čtenáři.

Tomu publikace ušetří cestu do archivu, a zprostředkovává tak jedinečný kontakt s jen minimálně upravenými záznamy minulosti. Poskytuje tak impulz k zamyšlení nad tím, zda některé „povahové rysy“ zapomenutých sousedství nepřetrvaly až do dnešních dnů, zda se nepřenáší do sousedstvích současných.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.