Otvírání dveří a hlav

Jaroslav Šonka reaguje na text „Probuďme naši zahraniční politiku“ sociálně demokratického kandidáta na ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka a bývalého ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Petra Druláka.

Kandidát na ministra zahraničí se ve svém blogu (na aktuálně.cz) ozval, aby veřejně vysvětlil principy svého budoucího působení. Je to vůči veřejnosti vstřícné gesto. A není to jistě Zaorálkova chyba, že to vypadá, jako by chtěl dělat vše jinak než doposud. Opravdu se Česká republika nachází v situaci, kdy se vymanila z jakýchkoli kruhů zahraničních partnerů tím, že se chovala nepříčetně.

Karel Schwarzenberg byl v tomto kontextu na ztracené vartě a ministerstvo jako takové nebylo příliš „v lajně“. Jiná, i když trochu namyšlená, perspektiva převládla. Nediskutovali jsme příliš o tom, že když v Praze zazní: „Jsme euroskeptici, my a Britové“, v Londýně o tom nikdo nic neví. Na našem písečku však zase nevíme o tom, že o nás nikdo neví.

Je tedy logické, že Zaorálek chce praktikovat aktivnější zahraniční politiku. Být pak stejného názoru, jako většina evropských partnerů, to není žádná ostuda, žádné vzdávání se identity, nýbrž budování pozic, ve kterých je možné mít na mezinárodní situaci vliv. Pořadí je asi toto: (1) vytvořit si názor, (2) přesvědčit o něm evropské partnery, byť z něj zbude třeba jen část, (3) těšit se z toho úspěchu a přiblížit ho domácí veřejnosti.

Posílení české role v EU a NATO, to je něco, co nám opravdu prospěje. Nevíme ovšem, jak dlouho to bude trvat, než si někdo poslechne Zaorálkovy názory na reformy EU – v Bruselu i v Praze. Na to je česká pozice příliš „profláknutá“. Bude to fuška.

Otázkou je, jak bude Lubomír Zaorálek pracovat se strukturami na ministerstvu, které jsou, jak známo, rozhárané. Jeho předchůdce Kohout musel vytvořit poměrně rychle strukturu „těch, kteří spolu mluví“ a snažil se o jakousi koncepční reformu. Špatná pověst Rusnokovy vlády pro něj ovšem nebyla patřičným stimulem.

Jak Zaorálek bude moci navázat na Kohouta, není jasné. Proslýchá se však, že si už vybral výborné spolupracovníky, které ještě nelze jmenovat. Nemám tedy za to, že je osamělým géniem – tato infekce, která potrefila podstatnou část českých politických elit, se mu doufejme vyhne.

Existují však i problematické oblasti – o možnostech jejich řešeni se jistě brzy něco dozvíme. Jak bude například vypadat spolupráce s obranou, která bude řízena kandidátem koaličního partnera a je i bude oblastí, do které bude šťourat prezident, jak známo Zaorálkovi nepříliš nakloněný. Inu, a také spolupráce s prezidentem samým je velkým otevřeným polem.

Prezident Zeman již provedl vícero zahraničně-politických kroků, které většinou k dobré pověsti země nepřispěly. Má řadu zahraničně-politických kompetencí a ministerstvo zahraničí tradičně musí součinnost „Černínského paláce“ s „Hradem“ řešit. Neznamená to ovšem, že by Lubomír Zaorálek měl začít vyprávět bonmoty. Spíše by je v zahraničním kontextu měl začít prezidentovi vymlouvat.

Otázkou je, jak se v této součinnosti podaří vytvořit čitelný profil České republiky, tak aby se něco změnilo. To je totiž opravdu nutné. Působení prezidenta Klause bylo „suverenistické“, i kdyby ona jím prosazovaná suverenita mezinárodně nezpůsobila nic a nedala republice žádné vlivové páky.

Hledá se tedy zahraniční politika, která opravdu naší zemi a společenstvím, do kterých je zahrnuta (Zaorálek právem hovoří o Visegrádské skupině, ale i o prostém sousedství či o zlepšení vztahů s Rakouskem) vytvoří pole jakéhosi vlivu. To zatím od ČR nikdo nečekal. Nevíme ovšem, zda spolupráce mezi těmi, kteří se podle Ústavy na zahraniční politice podílejí, bude taková, aby Česká republika v zahraniční politice povstala z prachu. Doufejme v to.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.