Deník Referendum Domov

Možná to znáte také: Čím více se snažíte, tím je to horší. Ne že byste něco dělali špatně, ale vaše usilování jako by mělo na výsledek stále menší vliv. Mám pro to velmi názorný, i když značně primitivní příklad: V našem městečku přibývá lidí (ačkoli celkový počet obyvatel je stálý), kteří co nepotřebují, kdykoli a kdekoli odhodí, přestože všude máme odpadkové koše.

Zejména mezi mladými šíří se styl automobilových mejdanů, kde se v určený čas na určené místo sjede více automobilů, které se noží a jejichž osádky popapají a popijí a všechny zbytky prostě jen vyhodí z oken a v mžiku odjedou na jiné místo, kde provádějí zhruba totéž.

Už po nich nestačíme uklízet, takže v našem městečku je to horší než v Krnově, kde nepořádek prý dělají cikáni. U nás to dělají znuděné děti zbohatlíků, všechny krásně bílé. Snažím se je ale pochopit a tlumit své rozčilení, i teď když to píšu.

Na druhé straně v našem městečku přibývá lidí (ačkoli celkový počet obyvatel je vskutku stálý), kterým to vadí a kteří si chodí stěžovat na radnici na „bordel ve městě“. Na radnici povětšině sedím já, takže povětšině nadávají mně. Domnívají se, že mně to buď nevadí, nebo si toho nevšímám a nebo se - v horším případě - chovám podobně, jsa rovněž zajisté zbohatlíkem.

Někteří naléhají, abychom tu černou verbež už konečně vypráskali z města, vždyť todle dělaj jen cikáni. Snažím se uvést věci na pravou míru, kdy v lepším případě naznají, že mně to vadí rovněž a cikáni to nedělají, čímž jako bych se ale usvědčoval z neschopnosti zařídit v městečku to nejzákladnější, na co má každý občan přeci právo, a to je pořádek.

Za více než tři roky, co už jsem starostou, vskutku přibývá jedněch i druhých, čímž vlastně v očích jedněch i druhých roste i má neschopnost, ačkoli proti takovému pohrdání obcí a veřejným prostorem vůbec „já vždycky brojil“ a dělám vše, co ve věci pořádku ve městě lze dělat, včetně vlídnějšího i příkřejšího napomínání (pokud jsem toho svědkem), nemluvě o osvětě, v níž si bezpochyby vedu znamenitě. Dokonce zakládáme i městskou policii, od níž si mnozí slibují, že naše nezdárné občany totálně napraví. Ach jo.

Má – naše! – bezmocnost, kterou nesmíme přiznat, je mylně považována za mou – naši! – neschopnost, již se snažíme překonávat, takže opravdu „čím více se snažíme, tím je to horší“, protože okolnosti nás vedou k usilování právě v tom, na co přestáváme mít vliv. To je hned na začátku roku neradostné zjištění, které bohužel lze zobecnit, a myslím, že se s tím více méně na všech úrovních potýkáme všichni.

Následují odstavce, které nepokojnější čtenář může přeskočit, zvláště když se v nich, byť jen velice mírně, hlásím k církevní tradici, což čtenář našeho znamenitého elektronického listu nemívá rád: Nájemce společenského domu se v náhlém hnutí mysli rozhodl uspořádat v něm diskotéku dne 25. 12. 2013.

Namítl jsem, že Boží hod vánoční je tradičním svátkem pokoje a míru, kdy oslavujeme narození Ježíše Krista, je to druhý nejvýznamnější církevní svátek v roce, takže diskotéka pro tento den není vhodná. Pro ostatní je to svátek přinejmenším rodinné, pokojné pospolitosti, proč ty rodiny trhat diskotékou, možná se na ni ani nikdo nedostaví.

Bylo mi celkem nevlídně naznačeno, abychom už šli s těmi církevními tradicemi do paďous, že to mladé nezajímá a že právě na 25. 12. bude diskotéka nejlepší a bude narváno. - A víte, že narváno bylo? Představte si, skoro tisíc dvě stě mladých lidí, rachot až do čtyř ráno, část městečka nezamhouřila oka, všude kolem strašlivý nepořádek, kontejnery naházeny do potoka atd.

Pro pořadatele kasovní úspěch, tedy zisk z akce do privátu, ztráty (úklid atd.) nese veřejný rozpočet. - Tak proč jsem to nezakázal, viďte. Protože diskotéky, želanou kulturu pro mladé, si nedovolil zakázat ani bolševik, až tento kryptokomunista, politický mastodont a vyhaslý pravdoláskař a sociální inženýr Vaculík? (Jenže za bolševika – a to je paradox – by si nikdo nedovolil na Boží hod diskotéku pořádat.) Ostatně kulturní prodělky ano, a kasovní trhák ne?

Přirozeně, stížnosti na radnici se jenom valily, sotva jsem se včera pod jejich tíží dobelhal domů. Máme prý zakazovat, zakazovat a zakazovat, neboť tou svobodou už trpíme. Přijde nám petice od občanů, tajemník jim poradil, jak ji mají správně koncipovat, abych se jí jako starosta byl povinen podle zákona zabývat. – Konec nepovinných odstavců.

Čas, kdy ještě nemáme novou vládu, ale ta už se chystá, považuji za blahodárný. Oddaluje se poznání o její bezmocnosti, kterou sdělovací prostředky budou rozpracovávat jako její neschopnost, aby veřejnost mohla vládou uspokojivě pohrdat: Slabý a neschopný premiér a k tomu silné prezidentovy pochyby o její odbornosti „neb on vždycky brojil“ – nebo předčasné volby?

Otázka vlády, ne, správněji otázka správy věcí veřejných patrně tkví v něčem, co nelze řešit ani přehršlí dalších zákonů, ani zvýšením počtu policistů či daně z přidané hodnoty.

Účinné řešení není v Sobotkově ani Babišově moci, avšak všichni cítí zvýšený nárok ho po nich požadovat – vždyť vyhráli volby, tak ať se činí po tom všem Nečasově marasmu. My jsme jim sice ty hlasy dali, a teď vyčkáváme, ale to je asi málo. S tím toho mnoho nenadělají, mnozí tušíme.

Končí století světových válek a usilovného vyhrabávání z jejich důsledků - nejprve na obou stranách železné opony a poté po jejím padnutí. Budování pouhého blahobytu už není žádným nosným programem, neboť to vede k destrukci společnosti na jedné straně „znuděnými dětmi zbohatlíků“, na druhé straně chudinou. Jako bychom vězeli na kře, kde sice stále rychleji proti sobě pluralitně kmitáme košťaty, což má ale pramalý vliv na to, kam to celé driftuje.

Padli za vlast, padli za mír, za svobodu. V malé podbrdské obci Kakejcov na Rokycansku hledím na asi nejpodivuhodnější pomník obětem první světové války a dumám, za koho to oni vlastně padli. Kdo my jsme? Pomník má podobu rozeklaného kubistického rondelu nebo snad hrůzného futuristického granátu - jako výstraha budoucím? Nám?