Letní stíny

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Dostal jsem darem od spolužačky Mikuškové pohlednici Brumova z roku 1899. Vzal jsem ji do ruky, vyšel na kopec a pomocí určitých bodů baňka na špičce kostela promítá se do úvozu za ním, hrana pivovarské budovy lícuje s dveřmi Mičova obchodu na náměstí našel jsem v družstevním žitě stanoviště, odkud neznámý zasloužilý fotograf snímek bral. A pořídil jsem ten záběr po něm. On měl jasné suché počasí, já mlžnaté dusno, on jistě velký formát, já kinofilm, on důvěru v měnu, vládu, smysl své práce, já ani ne, ale i tak je srovnání užitečné; dnešní Brumov se oproti tehdejšímu topí v zeleni keřů a stromů.

To není tak dobré, jak si snad pomyslíte. Brumov se tehdy víc živil sám, když jeho orná pole se táhla vysoko do strání. Dnes žije hlavně z dodávek, ani pekař tam už není, ani mlýn, takže to žito, v němž jsem vydupal kolečko, odveze se všecko pryč. Také mléko místních krav, jichž je tu na hlavu míň, se kamsi odváží a jiné odkudsi dováží, a nejcennější pole zabraly činžáky a továrna, v níž se dělají stroje, které se vyměňují za stroje a trochu banánů jednou do roka. Všemi těmi čachry ztrácí se jakost práce, samostatnost pracovníka a nějaké zajištění obce pro případ války, krachu či přírodní katastrofy v místě velikých úřadů a jejich skladišť. To všechno bylo by třeba opravit, a co já v tom? Já jedině přijdu sem raději znovu, za jasného, chladnějšího počasí, se stativem, žlutým filtrem a jemnozrnnějším filmem.

Jsem na sebe už ale dopálený! Myslím, že jsem se octl v tom, do čeho se propadli renomovaní pesimisté všech zanikajících tříd, společností a kultur. Ani mým vlastním myšlenkám nechce se mi už věřit. Měl bych změnit vzduch, téma, nebo stravu, nebo co. Asi vymaluju kuchyň. Špatná doprava, hloupé školy a nefungující vodotrysky mě trápí, jako bych toho všeho byl mistrem za první republiky. Necítím rozdílu, či neumím si odpočinout v rozdílu mezi věcmi svými a obecnými. To není občanská ctnost, to je degenerace.

Například jsem promýšlel, jak bych si dal inzerát: „Zaměstnání v lese přijme samostatný muž, jenž, jda vždycky lesem a vida, co by bylo třeba udělat, ale nač nejsou lidi, pocítí často chuť udělat ot sám." Blázne, řekl jsem si, takového člověka se nikdo dnes neodváží vzít. Nebo tě vezmou, a pak tě pošlou s pracovní četou na nějakou kalamitní práci, po níž zůstává v lese příšerná spoušť, a k tomu, nač nemají lidí, zas jim nezbudeš ani ty. Ale já jsem přeci přišel dobrovolně! začnu řvát. Já nechci motorovou pilu! Kde je dnes místo pro samostatného muže, ptám se. Jenom v blázinci?

Hledím na ten starý obrázek, kdy svah za kostelem nebyl ještě proříznut železnicí, kopec provrtán tunelem a kdy můj tatínek se pro tu práci teprv narodil, právě. Karpatská obec pod zříceným hradem zdá se suchá, bílá, kamenitá. Na náměstí se jistě, jak to ještě pamatuju, horkem loupají ranní kravince, lidé se, když je poledne, stáhli do kuchyní plných much z dvora, kde slépky dřímají v stínu šop, na kameni před prahem má kočka misku mléka možná a pes hledí zpod lavice vstříc tušenému vandrákovi, jenž se však s odraným kloboukem v oči opřel pod lipou o chladivý podstavec sochy svatého Jána, zatímco mladá Slovenka se s nůší borůvek na prodej složila pod sochu svaté Trojice a chladí si tvář i nohy vodou z kašny. V šerém průjezdě, jímž táhne pach záchoda, čeká dědinačka s chlapcem, který má třeba ovázanou ruku, na pana dochtora, až se naobědvá „massa", do čehož spadá i nutný krátký odpočinek toho tlustého muže na divaně, zatímco Holba od říky zvaný Cimbálek si odpočne po hadrovici na husami ozobaném trávníku pod olší, je-li poledne.

Tou dobou drvaři si zdřímli v stíhu bukové hory daleko nad obcí, cérky s konvičkami lezou po sečích za malinami, krávy si polehaly v okolí válovů pod Vrchem, zatímco pasák jistě hlaňá po hladkých kamenech planých třešní, aby se najedl drobných ptačinek, jež v podstatě beze změny vysype do večera někde v chládku za stodolou, protože jiný je ovšem stín stodoly a jiný stín třešně, jako dává jiný stín kraj smrkového lesa nad hradem a jiný alej lip za mlýnem, jako je útulně a teple chladivo v kolni s oštípaným klátem, kde se dvércami dívají kotrny čili králíci, kdežto nevlídně větrný chlad je pod kapavými stěnami tunelu. Už jsem psal o tom, jak jsem si v dloužícím se stínu vrb zlomil nebo za večerního tepla kuchyně, milého po létání bosky v trenýrkách, mlékem opařil ruku?

Začínám, navíc, nevědět, co jsem už napsal, a co ne. Mám vůbec pocit, že se opakuju, že jsem hloupě ustrnulý, že se mi nic nelíbí a nikdo mi nevyhovuje, že se bez znalosti a bez úřadu starám o věci, po nichž mi nic není, ačkoli nemám noviny. Snad bych měl změnit vzduch, písničku, stravu, nebo jméno.

Zatím na mé stanoviště v obilí padl obšírný stín, a jak přidusil hned barvy a obrysy věcí v záběru, zchladil i má srovnání a nesrovnání. Přes rybníky rozšuměl se les, a jak stín letního mračna velice zabírá kotlinu s městečkem a šine se do protilehlého svahu, až se nadlouho, pro velikou vzdálenost jakoby nehnutě, zastavil pod Kaňúrem na slovenské hranici, zjevuje se mi tušení, že najednou se ale všecko změní: bez nás, jen ze své povahy nebo z řádu otáčení zeměkoule prostě.

(Červenec 1982)

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.