O šedi, pokrytectví, výrobě politických neosobností a novoročním předsevzetí
Andrea CerqueirováV České republice se často stává, že je někdo považován za zdiskreditovaného a někdo naopak za miláčka. Tato praxe vede k tomu, že v politice prohrávají osobnosti, protože ty se neprávem stávají terčem odsudku.
Je to zoufalost. Dostanete nálepku a dokola ji papouškuje veškerá šeď světa. Nebo tedy České republiky. Kousku světa, kde se tak rádo diktuje, kdo je zdiskreditovaný a kdo čistý. Bohužel tomu mnozí naslouchají. Pak už se to jen všude opakuje: ten se zdiskreditoval, ten se zdiskreditoval…
A proč? No protože se to tvrdí ve veřejném prostoru. Jiný je naopak miláčkem, neposkvrněným, charakterním. Ať už je skutečnost jakákoli. Nebudu tentokrát jmenovat, najděte si každý toho svého: mediálně zdiskreditovaného i běloskvoucího. Příkladů je habaděj.
Může to působit legračně, při hlubším zamyšlení to ale příliš směšné není. Likviduje to totiž lidi. Sice ne fyzicky, ale v onom magickém veřejném prostoru. Realita je přitom často na hony vzdálená. Mnohdy se jedná o zajímavé a výrazné politiky.
Před několika lety v jedněch velkých německých novinách vyšel komentář, jehož autor tuto záležitost viděl v podstatě zcela stejně. On tento fenomén neosobnosti ovšem pojal značně šířeji, neomezil se jenom na oblast politiky, ale zabýval se jednáním lidí, příslušníků současné společnosti, v jejich různých životních situacích. Název té jeho úvahy, vzpomínám-li si ještě přesně, zněl nějak v tomto smyslu: "Všichni se derou do středu". Totiž právě do oné průměrnosti, bezvýraznosti, ne-osobnosti. Včetně velkých politických stran, které - v honbě za hlasy průměrného voliče - se čím dál tím méně odvažují přijít s nějakým vyhraněným, ideově profilovaným programem, a místo toho se snaží prezentovat jako "všelidová", tedy středová strana.
Článek onoho německého autora pak končil opravdu pamětihodným závěrem: "Všichni se derou do středu. Ale ten střed je prázdný."
Ano, ten střed, středobod naší současné doby je prázdný; je však nutno se ptát, proč vlastně. Proč už nejsou žádné opravdové osobnosti, proč všude vítězí průměrnost a šedivost?
V Sovětském svazu, tedy za časů "totalitní" diktatury, se vynořil pojem "obezlička". Být bez tváře. Nemít žádný vlastní názor, neboť s tím by se mohlo narazit. Nebezpečně narazit. Jenom bezmyšlenkovitě papouškovat to, co se smí, co se žádá, co říkají všichni.
A teď? Za časů svobody a demokracie? Jak to, že najednou zažíváme ten samý efekt, ten samý fenomén - neschopnost, neochota jít svou vlastní cestou, strach co tomu řekne průměrný občánek, bezmyšlenkovité papouškování toho co říkají všichni?
Že bychom už zase žili v nějakém novodobém, "demokratickém" druhu totality? Totality, která se samozřejmě obejde bez obušků a policejního státu, která je neskonale subtilnější, ale právě proto nakonec mnohem účinnější? Takové totality, která člověku zase brání mít svou vlastní osobnost, a nutí ho stát se průměrnou figurkou bez vlastní osobnosti? Jakoby strach - tento základní pilíř panství diktatury - byl už zase tady a ovládal naše žití? Strach z toho, že když nebudu říkat co se ode mě očekává, ohrozím tím svou vlastní kariéru, ať soukromou či politickou? Strach z toho, že se stanu osamělým, izolovaným outsiderem, jak se to stávalo disidentům za "totality"?
Bezmála to tak vypadá.
Střed je prázdný; ale prázdnota je tím nejpohodlnějším, a také nejjistějším způsobem existence.