O šedi, pokrytectví, výrobě politických neosobností a novoročním předsevzetí

V České republice se často stává, že je někdo považován za zdiskreditovaného a někdo naopak za miláčka. Tato praxe vede k tomu, že v politice prohrávají osobnosti, protože ty se neprávem stávají terčem odsudku.

Je to zoufalost. Dostanete nálepku a dokola ji papouškuje veškerá šeď světa. Nebo tedy České republiky. Kousku světa, kde se tak rádo diktuje, kdo je zdiskreditovaný a kdo čistý. Bohužel tomu mnozí naslouchají. Pak už se to jen všude opakuje: ten se zdiskreditoval, ten se zdiskreditoval…

A proč? No protože se to tvrdí ve veřejném prostoru. Jiný je naopak miláčkem, neposkvrněným, charakterním. Ať už je skutečnost jakákoli. Nebudu tentokrát jmenovat, najděte si každý toho svého: mediálně zdiskreditovaného i běloskvoucího. Příkladů je habaděj.

Může to působit legračně, při hlubším zamyšlení to ale příliš směšné není. Likviduje to totiž lidi. Sice ne fyzicky, ale v onom magickém veřejném prostoru. Realita je přitom často na hony vzdálená. Mnohdy se jedná o zajímavé a výrazné politiky.

Ty, kteří se nebojí formulovat názor, kteří se sympaticky odchýlí od toho, co se smí (i když: prý se smí dnes takřka vše), tedy od nudy a průměrnosti. Ty, kteří se nebojí činů, jež nejsou všem po chuti, nejsou pokrytci, je možné nazvat je osobnostmi. Bez ohledu, zda s nimi souhlasíme, nebo ne. V politice ale bohužel vyhrávají neosobnosti. Jsou vysloveně vyráběny.

Nevadit, přidávat se k davu, moc nevyčuhovat, nevonět, ani nezapáchat, nevyvolávat emoce - takoví lidé vyhrávají, ale také podrážejí. Třeba i tím, že mlčí a tváří se - já nic, já muzikant. Takoví lidé nejvíc nálepkují. „Nemůžeš být na kandidátce, mohlo by to poškodit celek. Víme, že jsi dobrý, ale veřejně tak vnímaný být nemusíš. Jsi veřejně vnímaný jinak…

Neber to osobně, víme, že jsi pracovitý, ale taková je prostě doba. Říkali jsme ti, že to nemáš říkat naplno, že se nemáš hlásit k něčemu, co může být vnímáno kontroverzně. Ale jinak tě máme rádi.“ Slizké věty, ze kterých mrazí. Když se takový člověk na kandidátku přece jen dostane a přeskáče jiné, podruhé tam pro jistotu už není vůbec dán.

Neděje se to jen při sestavování kandidátek, je to ve společnosti jako takové. Šeď se odvolává na dobu, prý si to žádá, ale tyto věty opakuje ve všech dobách, jen se mění kulisy a případné tresty, aktéři zůstávají, jsou bezpečně schováni v houfu, a proto mají šanci promlčet se a prokývat k funkcím. Pokud se někoho zastanou, tak nanejvýš mezi čtyřma očima, veřejně mlčí. „Přece to chápeš, nemohu to říci veřejně…“.

Stejná šeď adoruje mediální miláčky - ten je z toho správného čistého křídla, ten je morální, ten není veřejně zdiskreditován, ten nemluví kontroverzně, ten se dohodne s levicí i pravicí, ten se dohodne vždy… Člověk se stane miláčkem tak, že se tváří, jak je konsensuální, jak nezvýší hlas, jak s ním nikdy nezacloumá emoce.

Joj, svatá prostoto! Prostě jak je nudný. Veřejně zatracen je mnohdy naopak ten upřímný, který se nebojí činů, jež se ne každému zamlouvají, protože jdou po podstatě věci. Skutečnost málokoho zajímá, masáž je tak velká, že oblbne kdekoho. Je to virtuální realita.

Nemám ráda novoroční předsevzetí, většinou odplavou se silvestrovskou oslavou. Jedno si ale přesto zkusme dát. Když se někdo vyhraní „přes čáru“, stane se veřejně nepřijatelným, protože třeba pronesl nějaký „nešikovný“ výrok, který je překrucován o sto šest, je neprávem stíhaný, je na něj kydána špína a jeho názory se prý nemají poslouchat, protože „je říká on“, zkusme zapřemýšlet, zda si naopak takový člověk nezaslouží naši naprosto jasnou podporu.

Nemusí to být samozřejmě pravidlem, ale minimálně to stojí za zamyšlení. Zkusme si zjistit něco o práci takového člověka, jestli na něj nenadávají proto, že někomu šlápl na kuří oko, že se nebál nahlas říci to, co jiní hrdinně říkají jen doma v koutku, pomlouvají jen se práší a intrikují.

Pokud vlastní hlavou (neovlivněni veřejnými lynči) přijdeme na to, že je někdo pranýřován neprávem, nenechme si to jen pro sebe, řekněme to veřejně. Mlčení je v takových chvílích nefér.

Vždycky si zkusme představit, jak by bylo nám, kdyby po nás neprávem plivali a ostatní mlčeli, nebo nám podporu jen pošeptali do ouška. „Chápej, že se k Tobě nemohu přihlásit veřejně.“ Moc dobře určitě ne. A uvědomme si především to, že někteří jiní se nebáli v dobách, kdy šlo fakt o kejhák - za nacismu. Nám o něj nejde.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Věk neosobnosti? Pátek, 3.Ledna 2014, 23:59:15

Opravdu sympatický článek, díky za něj.

Před několika lety v jedněch velkých německých novinách vyšel komentář, jehož autor tuto záležitost viděl v podstatě zcela stejně. On tento fenomén neosobnosti ovšem pojal značně šířeji, neomezil se jenom na oblast politiky, ale zabýval se jednáním lidí, příslušníků současné společnosti, v jejich různých životních situacích. Název té jeho úvahy, vzpomínám-li si ještě přesně, zněl nějak v tomto smyslu: "Všichni se derou do středu". Totiž právě do oné průměrnosti, bezvýraznosti, ne-osobnosti. Včetně velkých politických stran, které - v honbě za hlasy průměrného voliče - se čím dál tím méně odvažují přijít s nějakým vyhraněným, ideově profilovaným programem, a místo toho se snaží prezentovat jako "všelidová", tedy středová strana.
Článek onoho německého autora pak končil opravdu pamětihodným závěrem: "Všichni se derou do středu. Ale ten střed je prázdný."

Ano, ten střed, středobod naší současné doby je prázdný; je však nutno se ptát, proč vlastně. Proč už nejsou žádné opravdové osobnosti, proč všude vítězí průměrnost a šedivost?
V Sovětském svazu, tedy za časů "totalitní" diktatury, se vynořil pojem "obezlička". Být bez tváře. Nemít žádný vlastní názor, neboť s tím by se mohlo narazit. Nebezpečně narazit. Jenom bezmyšlenkovitě papouškovat to, co se smí, co se žádá, co říkají všichni.
A teď? Za časů svobody a demokracie? Jak to, že najednou zažíváme ten samý efekt, ten samý fenomén - neschopnost, neochota jít svou vlastní cestou, strach co tomu řekne průměrný občánek, bezmyšlenkovité papouškování toho co říkají všichni?
Že bychom už zase žili v nějakém novodobém, "demokratickém" druhu totality? Totality, která se samozřejmě obejde bez obušků a policejního státu, která je neskonale subtilnější, ale právě proto nakonec mnohem účinnější? Takové totality, která člověku zase brání mít svou vlastní osobnost, a nutí ho stát se průměrnou figurkou bez vlastní osobnosti? Jakoby strach - tento základní pilíř panství diktatury - byl už zase tady a ovládal naše žití? Strach z toho, že když nebudu říkat co se ode mě očekává, ohrozím tím svou vlastní kariéru, ať soukromou či politickou? Strach z toho, že se stanu osamělým, izolovaným outsiderem, jak se to stávalo disidentům za "totality"?
Bezmála to tak vypadá.

Střed je prázdný; ale prázdnota je tím nejpohodlnějším, a také nejjistějším způsobem existence.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.