Svátky na konci roku mívají jak rozjímavou, tak i bilancující povahu. Má to svoji logiku, jsou zarámovány zimním slunovratem, dobou, kdy se naše Země obrací zpět k životodárnému Slunci. Jak symbolicky ožívá po zimní tmě zářivé „sol invictus“, ožívá i naděje.

A my zvažujeme, co jsme v minulém cyklu dělali špatně a jak lépe využijeme novou šanci. Je v tom i kus přesvědčení o nezbytném příchodu změny. Naději bychom si ale neměli plést s útěšnou iluzí.

Změna je nyní hodně skloňované slovo. Svět se neustále mění, to je zjistitelné empiricky, jak se bude měnit ten náš svět, lidský, a zda k lepšímu, je především věcí našeho praktického snažení a pochopení možností, které nám situace nabízí. To není samozřejmé, protože společenská iracionalita často brání dosáhnout širší shody na použitelném projektu. A různí mámiví prophetové a hypnotizéři davů mohou sklízet opět své žně.

Před mimořádnými volbami údajně až čtyři pětiny voličů doufaly ve změnu. Problém byl, že nepanovala zrovna moc velká shoda v jakou. A podle toho také ty volby dopadly. Navzdory pocitu prezidenta Zemana, který ve svém štěpánském poselství naznačil, že Jiří Rusnok a mimořádné volby už odstavením Nečase s Kalouskem sjednotili národ.

Pocit frustrace, že se to jaksi nepovedlo, znovu oživuje tříšť nesourodého mesianismu, stejně jako historického defétismu zvěstovatelů úpadku. A to nejen v České republice, ale i jinde, zejména však u nás na starém kontinentě.