Povánoční rozjímání o šancích na změny

Jiří Dolejš

Na konci každého roku je přirozené bilancovat. Před mimořádnými volbami údajně až čtyři pětiny voličů doufaly ve změnu. Problém byl, že nepanovala zrovna moc velká shoda v jakou. A podle toho také ty volby dopadly.

Svátky na konci roku mívají jak rozjímavou, tak i bilancující povahu. Má to svoji logiku, jsou zarámovány zimním slunovratem, dobou, kdy se naše Země obrací zpět k životodárnému Slunci. Jak symbolicky ožívá po zimní tmě zářivé „sol invictus“, ožívá i naděje.

A my zvažujeme, co jsme v minulém cyklu dělali špatně a jak lépe využijeme novou šanci. Je v tom i kus přesvědčení o nezbytném příchodu změny. Naději bychom si ale neměli plést s útěšnou iluzí.

Změna je nyní hodně skloňované slovo. Svět se neustále mění, to je zjistitelné empiricky, jak se bude měnit ten náš svět, lidský, a zda k lepšímu, je především věcí našeho praktického snažení a pochopení možností, které nám situace nabízí. To není samozřejmé, protože společenská iracionalita často brání dosáhnout širší shody na použitelném projektu. A různí mámiví prophetové a hypnotizéři davů mohou sklízet opět své žně.

Před mimořádnými volbami údajně až čtyři pětiny voličů doufaly ve změnu. Problém byl, že nepanovala zrovna moc velká shoda v jakou. A podle toho také ty volby dopadly. Navzdory pocitu prezidenta Zemana, který ve svém štěpánském poselství naznačil, že Jiří Rusnok a mimořádné volby už odstavením Nečase s Kalouskem sjednotili národ.

Pocit frustrace, že se to jaksi nepovedlo, znovu oživuje tříšť nesourodého mesianismu, stejně jako historického defétismu zvěstovatelů úpadku. A to nejen v České republice, ale i jinde, zejména však u nás na starém kontinentě.

×