Svátky na konci roku mívají jak rozjímavou, tak i bilancující povahu. Má to svoji logiku, jsou zarámovány zimním slunovratem, dobou, kdy se naše Země obrací zpět k životodárnému Slunci. Jak symbolicky ožívá po zimní tmě zářivé „sol invictus“, ožívá i naděje.

A my zvažujeme, co jsme v minulém cyklu dělali špatně a jak lépe využijeme novou šanci. Je v tom i kus přesvědčení o nezbytném příchodu změny. Naději bychom si ale neměli plést s útěšnou iluzí.

Změna je nyní hodně skloňované slovo. Svět se neustále mění, to je zjistitelné empiricky, jak se bude měnit ten náš svět, lidský, a zda k lepšímu, je především věcí našeho praktického snažení a pochopení možností, které nám situace nabízí. To není samozřejmé, protože společenská iracionalita často brání dosáhnout širší shody na použitelném projektu. A různí mámiví prophetové a hypnotizéři davů mohou sklízet opět své žně.

Před mimořádnými volbami údajně až čtyři pětiny voličů doufaly ve změnu. Problém byl, že nepanovala zrovna moc velká shoda v jakou. A podle toho také ty volby dopadly. Navzdory pocitu prezidenta Zemana, který ve svém štěpánském poselství naznačil, že Jiří Rusnok a mimořádné volby už odstavením Nečase s Kalouskem sjednotili národ.

Pocit frustrace, že se to jaksi nepovedlo, znovu oživuje tříšť nesourodého mesianismu, stejně jako historického defétismu zvěstovatelů úpadku. A to nejen v České republice, ale i jinde, zejména však u nás na starém kontinentě.

V poslední době jakoby na nás pršela varování před dějinnými křižovatkami a riziky civilizačních kataklyzmat. V době zklamání z postindustrialismu a postmoderny a stagnace staré dámy Evropy se, zdá se, vrací kulturní atmosféra fine de siecle a spenglerovské dekadence.

A propagandistické války světových center moci opět zveličují rozdíl východních a západních hodnot a staví na huntingtonovském konfliktu kultur. Ale pozor, v příštím roce si připomeneme sté výročí první války, která dostala název světová.

Je lidské, že člověk hledá v nejistotě nějakou útěchu, ale do lepších časů nepovede, když se budeme oddávat iluzím. Jsem přesvědčen, že rozeznat iluze od reálné šance pomůže racionálně kritická zásada „cogito, ergo dubito“ — myslím, tedy pochybuji.

To neznamená nedostatek odhodlání, ale vůli testovat své přesvědčení, nejlépe rozumem. Vždyť každé přesvědčení je vlastně hypotézou, která vychází nejen ze zobecněné empirie, ale i z určitých neověřených myšlenkových předpokladů.

Myslím, že při nahrazování tvořivého projektu instinktivní eschatologií či konspirativní paranoiou může hrozit sejití z cesty. Těžiště češení není v jurodivém nevědomí, nýbrž v hledání nové racionality a pochopení, co nám dějiny vzkazují. I symboliku svátků slunovratu můžeme chápat jako apel na světlo rozumu.

Víra stejně jako bezvěrectví je samozřejmě o právu volby i o individuelním ustrojení. Na této „via lucis“ je ale dobré použít nejen srdce, nýbrž především hlavu.

Rozpad Washingtonského konsensu a světová krize 2009, stejně jako upadající autorita tradiční reprezentativní demokracie jsou fakt. Dnešní svět je mundializovaný a informatizovaný, ale také silně sociálně fragmentovaný.

Masy dnes znamenají něco jiného než v minulosti. Zesílila zpětná vazba dílčích zájmů, zkomplikovala se synergie. Mění se vnitřní struktura dějin, staré jistoty odchází a nové ještě nejsou zřejmé. To platí i pro politické osobnosti, které vzejdou už z 21. století.

Rozhodně neplatí čím hůře, tím lépe. Pokrok se nekumuluje lineárně, ale většina lidí v 21. století se má mnohem lépe než ve století devatenáctém. High-tech dává nový výbušný náboj výrobním silám a transkulturní nadstavba se tomu buď přizpůsobí živelně, nebo řízeně.

Je a bude to klopotný proces, ve kterém nepomůže pocit, že nějaká sekta má apriori monopol na pravdu (lhostejno, zda se ohání Marxem, Kristem a nebo svobodným trhem)... Odpovědností „opinion makerů“ (respektovaných představitelů kultury, vědy, politiky) je pomáhat nahradit iluze pochopením tohoto faktu.

Strategické evropské souvislosti získají na aktuálnosti s nadcházejícími evropskými volbami. Ale nestačí, že z Pražského hradu nyní vlaje evropská vlajka. Jde o osvojení evropského uvažování, které je také součástí nezbytného „weltoffenheit“ při formulaci potřebných řešení moderního světa.

Raději než skok slepé víry pod autoritářskými prapory udělejme malý krok k vyváženě evropskému, solidárnímu a demokratickému řešení. A že navzdory problémům mnohotvárnosti kultury je dnes více než kdy jindy člověk jenom jediný. V houštině různých zájmů se tato pravda o člověku nesmí ztratit. Jinak uvízneme v bezčasí jako už v dějinách vícekrát. A to by byla škoda.