Co znamená vyrovnat se s minulostí?

Vyrovnání se s minulostí je programem a cílem různých štědře financovaných institucí, zákonů hodnotících minulost či středoškolských vzdělávacích programů. Tento nedosažitelný ideál před námi stojí jako úkol, jehož naplnění je zatím nedosažitelné.

Možnost zrušení lustračního zákona znovu odhalila neuralgický bod české společnosti, který se koncentruje kolem motivu tzv. „vyrovnání se s minulostí“. Napříč společností panuje zřejmě shoda, že k vyrovnání se s naší nedávnou minulostí dosud nedošlo. Jen málokdy je ale přesněji řečeno, co by oním vyrovnáním s minulostí vlastně mělo být, jak by takové vyrovnání se s minulostí mělo vypadat.

Možná je tedy na místě se domnívat, že právě neurčitost takového požadavku „vyrovnejme se konečně s minulostí!“ společnost paralyzuje. Ocitáme se v podobném postavení jako „muž z venkova“ v Kafkově podobenství, který chce vstoupit do brány Zákona, která mu však zůstává uzavřená a on je tak odsouzen k tomu prožít zbytek života v čekání na to, až bude vpuštěn.

Podmínkám vstupu do Zákona nelze dostát, neboť nejsou formulovány. Sama neurčitost požadavku vyrovnání vede k paralýze jednotlivce i společnosti. Byl-li by požadavek „Zákona“ nebo imperativu vyrovnání se s minulostí konkrétně formulován, ztratil by něco ze své absolutní moci.

Mýtus denacifikace
Je-li požadavek na „vyrovnání se s minulostí“ přece jen nějak konkretizován, tak zpravidla odkazem na německou poválečnou denacifikaci. Ta má být jakýmsi vzorem, jenž je třeba napodobit.

I když připustíme na chvíli analogii mezi nacistickým a komunistickým režimem, toto kladení denacifikace za vzor nic konkrétního nepřináší a jen rozšiřuje onen neurčitý charakter požadavku vyrovnání. Přitom německá denacifikace je spíše mýtem a zčásti divadlem pro vítězné mocnosti.

Hans Globke, šéf úřadu kancléře Konráda Adenauera a jeho nejbližší a velmi loajální spolupracovník, byl spoluautorem a vykladačem norimberským rasových zákonů. Adenaurův ministr Theodor Oberländer byl členem NSDAP a vrchního velení Wehrmachtu, další ministr Waldemar Kraft členem NSDAP a Hauptstummführerem jednotek SS, máme-li zůstat jen u těch nacistických činovníků, kteří to dotáhli nejdále.

O míře denacifikace svědčí i fakt, že německé tajné služby léta věděly, kde se ukrývá později v Izraeli popravený nacistický zločinec Adolf Eichmann. Ten dokonce psal Adenaeurovi dopis, z něhož je patrné, že Eichmann doufal v mírný proces a návrat do vlasti. Adenauer byl ovšem zděšen z toho, že by proces s Eichmannem posloužil jako munice proti bývalým nacistům v jeho administrativě.

Morální ohledy a apely se začnou – zcela podle rčení „nejdřív žrádlo, potom morálka" – objevovat až poté, co je budování nového státu dovršeno, tedy zhruba od konce 50. let. Až tehdy je konečně k odstoupení donucen Adenauerův ministr Oberländer a další generace se začínají ptát, co jejich rodiče skutečně dělali za války. Nebyli proto o nic lepší než jejich rodiče – není nijak těžké stát se svědomím těch druhých.

Dispozitiv vyrovnání
Imperativ „vyrovnejme se s minulostí“, doprovázený povzdechem, že s minulostí jsme se ještě nevyrovnali, lze snad chápat jako dispozitiv. Dispozitivem vyrovnání se s minulostí lze (ve volné návaznosti na Foucaultovy analýzy dispozitivu sexuality) označit takové procesy, které na různých úrovních a zcela nepozorovaně vykonávají moc nad člověkem, který se sám stává sám sobě žalářníkem. Moc je tím mocnější, čím lépe maskuje svou povahu a daří se ji skrývat své mechanismy.

Imperativ vyrovnání je analogický imperativu doznání, který doprovází Foucaultem probíraný dispozitiv sexuality. „Vyrovnejme se!“, „ještě jsme s minulostí dost nevyrovnali“. Analogicky k Foucaultovým tezím lze říci, že z toho, jak se o vyrovnávání se, o minulosti hovoří a z toho, jak téma minulosti proniká společenské i intimní vztahy a vazby, to vypadá, že jsme společnost výjimečně posedlá vyrovnáváním, které nemůže být nikdy dovršeno.

Vyrovnání se s minulostí je programem a cílem různých štědře financovaných institucí (ÚSTR), grantových programů, zákonů lustračních, zákonů hodnotících minulost, ústavů dějin, neziskových organizací, středoškolských vzdělávacích programů, rozhlasových a televizních pořadů atd. S minulostí jsme se však dosud nevyrovnali.

Tento nedosažitelný ideál před námi stojí jako úkol, jehož naplnění je zatím nedosažitelné a touto neúplností vyrovnání lze alespoň částečně vysvětlit všechny neřády našeho společenského a politického života.

Ještě jsme se s minulostí nevyrovnali, ještě v ní stále vězíme, dokonce podle některých musí zemřít ta generace, která komunismus zažila. Ani poté nás stín minulosti zřejmě nepustí, neboť nové generace se učí od starších a je tedy třeba, aby mladí studovali v zahraničí a co nejméně vyrůstali v prostředí, jež je stále pošpiněno minulostí.

Vina a odpuštění
Takové vyrovnání se s minulostí však především usiluje o hledání viníků, obětních beránků a vlastní exkulpaci. Požadavek vyrovnání společnost rozděluje, neboť vytváří nové linie my-oni, my nevinní a oni zločinní komunisté.

Obětními beránky by mohli být všichni komunisté, ale těch bylo příliš a není v Česku rodiny, v níž by nikdy žádní komunisté nebyli. Tak se neodčinitelná vina, nesmazatelné znamení Kainovo, přesouvá na tzv. estébáky. Těch není ani příliš mnoho ani příliš málo a bez rozlišování skutečné viny rozhořčené mase umožňují být svědomím druhých a tím vlastní svědomí nemít.

V zemi, kde zhruba 95-98 % lidí svou účastí u nedemokratických voleb pravidelně legitimizovalo režim, aniž by jim hrozilo něco víc než drobné ústrky a šikana na pracovišti, je estébáků třeba víc, než bylo obětních kozlů ve starém Izraeli. Spravedlivé rozhořčení mnohých se podobá opožděnému hrdinství, které umožňuje zapomenout na vlastní odpovědnost a vinu. Estébák bez rozlišení se tak provinil zločinem nejhorším, protože neodčinitelným.

Zatímco Ústava předpokládá rovnost občanů před zákonem a presumpci neviny, lustrační zákony představují výjimku z pravidla. Výskyt v seznamu estébáků je presumpcí viny a něčím, co nelze napravit žádným trestem. Ani čtvrt století po změně režimu znamení neodčinitelné viny nelze smýt, kdežto nepotrestaná vražda už by byla promlčená a na vraha by se pohlíželo jako na nevinného.

V jednom je ale dispozitiv vyrovnání se s minulostí přece jenom pravdivý. Se skutečným vyrovnáním se ve společnosti mnoho neudělalo. Takové vyrovnání by však především mělo spočívat v nápravě křivd a uznání odpovědnosti a viny.

Uznání vlastní viny pak nevede k povýšenému rozhořčování se nad těmi druhými, ale spíše k solidaritě provinilých, v odpuštění sobě i druhým a akceptaci vlastní minulosti a viny, jako čehosi, s čím se lze spíš smířit a v nejlepším případě napravovat křivdy. Napravovat neokázale třeba navýšením důchodů těm, kdo z politických důvodů seděli v kriminálech, nebo byli donuceni vykonávat špatně placené profese.

To by ale nebylo tak vidět, člověk si přitom nevylepší svůj mravní sebeobraz a nesehraje tak efektní a přitom tak nenáročnou roli svědomí druhých.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petrasek Milan - penzista

Také se v této souvislosti rád držívám H. Arendtové Úterý, 3.Prosince 2013, 20:44:35

- jednání oportuních občanů a nejen komunistických funkcionářů nebylo převážně motivováno sadistickým zájmem na výkonu násilí, ale bylo pouhým plněním povinností.
Z toho vyplývá, že pokud by dostali za úkol nekomunisty chránit, dělali by to také.
Jde o bezmocnost oportuně založeného jedince vůči systému, kterým je krmen a namáčen.
Střídavá koupel socialismus/neoliberalismus tak má stejný vliv na autoreflexi, jako fašismus/sociál-kapitalismus ....řekl bych.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.