Jak se co dělá

Ze všech stran se ozývá, že nemáme být tak nedůtkliví k nesympatickým projevům politiky a státu a chceme-li politiku změnit, máme do politických stran vstoupit. Člověk by ale potřeboval, aby strany samy daly najevo, že o nové členy stojí.

Za minulého režimu jsme se bavili tím, jak se co dělá. Lépe řečeno tím, jak nevíme, jak se co dělá.

Tak třeba jak se kupuje auto. Hráli jsme si: přijdu do Mototechny a řeknu: Dobrý den, jedno auto. A oni: a přála byste si červené nebo bílé? A já: červené prosím. A oni: sedmdesát tři tisíce, tři sta padesát šest korun, padesát haléřů, u pokladny, prosím. Nikdo z lidí, s nimiž jsme se znali, si nikdy nekoupil nové auto.

Anebo třeba: Jak se žádá o byt. Přijdu na byťák a řeknu: Dobrý den, potřebovala bych byt pro rodinu se dvěma dětmi v Plzni. A oni: Pro rodinu se dvěma dětmi máme buď větší byt 2 plus 1, nebo menší byt 3 plus 1, který by vám vyhovoval lépe? A já: ten, který je blíže u lesa. A oni: tak to je ten tři plus jedna, jedenácté patro, Kaznějovská 17. A oni: půjčte mi, prosím, občanku, sepíšeme smlouvu. Žádný z nás nikdy nedostal normálně přidělený byt.

Anebo jak se dostat na angličtinu – dějepis na filozofickou fakultu (nikdo z nás se nedostal normálně na filozofickou fakultu). Jak si koupit lístek do Paříže. To bylo úplně krátké. Přijdu k pokladně na nádraží. Řeknu: Dobrý den, jeden lístek do Paříže. A oni: Zpáteční nebo jen tam? A já: Zpáteční, prosím. A oni: devět set třicet pět korun padesát, prosím. A já: děkuju, nashledanou. Nikdo z nás nikdy nebyl v Paříži.

Jak si přečíst nějakou novou dobrou knížku. Já: najdu si číslo v telefonním seznamu. Vytočím, ozve se mužský hlas: Vaculík. Já: Představím se a zeptám se: prosím, dovolala jsem se skutečně Ludvíka Vaculíka? A on: Ano, co si, prosím, přejete? A já: Chtěla bych si koupit nějakou vaši knížku. A on: Zajisté, ale zajděte si do knihkupectví. A já: V našem knihkupectví žádnou vaši knížku nemají.

A on: to je ovšem nepořádek. Kterou moji knížku byste si chtěla přečíst? A já: nějakou z poslední doby. A on: měl bych tu Český snář. A já: a kde to, prosím, vyšlo? A on: v edici Petlice. A já: aha, to u nás v knihkupectví nevěděli. Můžete mi ji, prosím, poslat na dobírku? Bydlím v Plzni. A on: jak si přejete, porto platí adresát. A já: děkuji, nashledanou.

Anebo kluci: odmítám vojenskou službu z důvodů svého náboženského přesvědčení a pacifismu a také častých astmatických záchvatů ( znali jsme to z amerických filmů o válce ve Vietnamu). To bylo také krátké.

Ale teď vážně. Poslední dobou se mluví o tom, že je třeba být politicky aktivnější, přičemž nestačí aktivita v občanské společnosti, ale je třeba vstupovat do politických stran.

Jan Keller v Salónu Práva upozorňuje na to, že občanská sdružení mají dvojí tvář (jako ostatně všechno), že můžou být stejně státotvorná a společensky dostředivá, jako rozvratná. Protože jak nazvat různé anticikánské spolky a pseudovlastenecká sdružení? – jsou to také občanská sdružení.

Ze všech stran se ozývá, že nemáme být tak nedůtkliví k nesympatickým projevům politiky a státu a chceme-li politiku změnit, máme do politických stran vstoupit. A že je třeba posílit členskou základnu politických stran v poměru k jejich funkcionářům (aby politické strany nakonec nebyly složeny jen ze samých funkcionářů). A mě přitom napadá, že nevím, jak se to dělá.

Totiž – stačí se podívat na internet a člověk tam najde on-line přihlášku, ale jeden by chtěl, aby ke vstupu do politické strany vyzývali nejen politologové a komentátoři, protože ti tak činí jaksi všeobecně, jejich výzva se týká jak strany pravicové, tak strany levicové, ba klidně i strany nesystémové nebo extremistické.

Člověk by potřeboval, aby ty strany samy daly najevo, že o nové členy stojí, a aby tak učinily nápadněji, než jedním on-line formulářem na svých internetových stránkách.

Tak si zahrajme hru na vstup do politické strany. Já: vytočím číslo nejbližší místní organizace politické strany. A oni: Sekretariát politické strany. A já: Chtěla bych vstoupit do vaší politické strany. A oni: kde máte trvalé bydliště? A já: Několik set kilometrů odsud, tady ale pracuji. A oni: Tak to musíte volat místní organizaci podle svého místa trvalého bydliště. A já: Aha, tak nashledanou.

Nebo: Vytočím číslo místní organizace politické strany v místě svého trvalého bydliště. Oni: Haló, sekretariát politické strany. A já: Dobrý den. Nelíbí se mi způsoby vašich funkcionářů a jsem rozezlena tím, jak porušujete ideové principy vaší politické strany. Chtěla bych do strany vstoupit, aby se to změnilo.

A oni: voláte s místa svého trvalého bydliště? A já: Ano. A oni: tak vyplňte on-line přihlášku a my ji posoudíme. A já: jak dlouho to bude trvat? A oni: to nevíme. A já: tak nashledanou.

Jasně, že v minulém režimu bylo možné si koupit auto, jet do Paříže, získat byt nebo dostat se na filozofickou fakultu či získat modrou knížku nebo dobrou knížku ke čtení. Jen to stálo úplatky, byly k tomu potřeba známosti, jistá dávka lhaní a podlézání.

V okruhu svých přátel nemám nikoho, koho by politická strana zvala mezi své členy. Tedy, přesně řečeno, žádná velká politická strana, někteří jsou ve straně Zelených (ale ta má přece hrozně málo členů).

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.